„Ta děcka by měla někdy slyšet Maria Kempese. Toho Argentince, co se stal tam u nich doma v sedmdesátém osmém mistrem světa a zároveň nejlepším střelcem i hráčem celého turnaje,“ rozhlédl se Ivan Čabala po fotbalovém hřišti v Šestajovicích kousek za Prahou, kde se za balonem proháněli vřeštící kluci i holky. A také remcající, protože některým nebylo po chuti poslouchat trenéra přikazujícího, aby přihrávky trénovali znovu a znovu. „Mariovi bylo už pomalu čtyřicet, když jsem s ním v Rakousku hrál v jednom mančaftu. Měl toho za sebou už spoustu, přesto při každém tréninku i utkání říkal, že se pořád učí,“ vracel se někdejší plejer košické Lokomotivy a pražské Sparty Čabala o tři desetiletí do minulosti. A ve vzpomínání pak pokračoval u mikrofonu Sport.cz v další epizodě podcastu Kopačky na hřebíku.

Ostravák každým coulem, a přitom se usadil na severu Čech. Co vedlo Petra Němce k tomu, že zůstal natrvalo v Teplicích? Vždyť v Ostravě se narodil, na fotbalových Bazalech vyrostl a v dresu Baníku zažil nejslavnější léta vyšperkovaná dvěma mistrovskými tituly i velkými zápasy na evropské pohárové scéně. „Už jsem si v Baníku připadal jako inventář, protože jako jeden z mála hráčů jsem byl jeho odchovancem,“ prozrazuje v dalším díle podcastu Kopačky na hřebíku zlatý olympionik Petr Němec, proč v osmdesátém pátém roce kývnul na nabídku Teplic a odešel hrát na Stínadla druhou ligu.

Skutečně býval v osmdesátých letech postrachem Slavie. Během sedmi sezon nastřílel Miroslav Denk v lize 19 gólů, třetinu jich přitom dal v nejslavnějším a nejsledovanějším derby rivalovi z Edenu. „Touha po pomstě v tom však nebyla,“ připomíná bývalý sparťanský útočník, že na Letné zakotvil až poté, co ho Slavia odmítla. „Přitom táta byl velkým slávistou a já Slavii fandil také. Jenže při náboru mě ve Slavii nechtěli, a když jsem v Dukle Tábor končil vojnu, přišla Sparta s nabídkou na přestup také o týden dřív než Slavia,“ prozrazuje v dalším díle podcastu Kopačky na hřebíku.

Přijel na Hanou zachraňovat ligu. Na Andrově stadionu vystoupil ze žlutého bavoráku a hned za ním dorazila policejní hlídka VB. I s jeho řidičákem a doklady od auta. „Policajti mě zastavili na kraji Olomouce pro překročení rychlosti a nechtěli nic slyšet o tom, že jedu pomáhat Sigmě s ligovou záchranou. Strašná buzerace… Prohlíželi si auto, kola i motor, takže jsem jim papíry nechal, sedl za volant a ujel jim,“ líčí proslulý fotbalový bonvián Vladislav „Niki“ Lauda v dalším díle pořadu Kopačky na hřebíku příjezd do Olomouce, kde prožil nejkrásnější a nejlepší léta své kariéry.

Namísto jalovců a tújí řádky brambor, místo okrasné zahrady skleník a záhony se zeleninou. „Kdyby mi tohle někdo řekl před dvaceti třiceti lety, poklepal bych si na hlavu. Jenže teď už mám jiné priority. Dali jsme se s manželkou na kolchozničení a musím přiznat, že mě to baví. Proto při dnešních cenách v obchodech brambory a zelenina místo kytiček a trávníku,“ začíná Radek Drulák zpověď v nové epizodě podcastu Kopačky na hřebíku, jak žije dvojnásobný král ligových střelců a stříbrný medailista z evropského fotbalového šampionátu v Anglii 1996 poté, co definitivně pověsil "kopačky na hřebík".

V dresu Sparty, v němž získal mimochodem tři mistrovské tituly, porazil v Lize mistrů slavnou Barcelonu. A to před tím odehrál v nejvyšší domácí soutěži jednu jedinou minutu. V roli číšníka si ale také zahrál ve videoklipu k písni Daniela Landy Motýlek, songu, který k divokým devadesátým letům neodmyslitelně patří. A ještě navrch působil osm let v belgickém fotbale, kde nejenže válel za Lokeren, ale vyhrával i závody poštovních holubů. Samozřejmě až poté, co tamní ministerstvo vnitra vzalo na vědomí, že Roman Vonášek nepřijel do Belgie jako špion, ale že tam hraje fotbal a chov poštovních holubů je jeho velkou vášní a zálibou. A je tak jasné, že v nové epizodě podcastu Kopačky na hřebíku bylo o čem povídat.

Už přes tři čtvrtě roku žije bez fotbalu. Tedy samozřejmě toho velké, ligového. „Na život po kariéře jsem si zvykl velice rychle. Fotbal byl mojí prací a řídilo se jím všechno. Jsem rád, že jsem teď pánem svého času a mohu si život programovat podle svého. I když popravdě řečeno, myslel jsem, že času budu mít přece jen víc,“ přiznává ještě před nedávnem fotbalista olomoucké Sigmy a předtím plzeňské Viktorie Roman Hubník v další epizodě podcastu Kopačky na hřebíku.

Na hřišti byl jedním z jedenácti, šéfem se stal až poté, co pověsil kopačky na hřebík. „Zase tak rychle to nešlo, protože rodinnou firmu jsme od táty přebírali postupně. Dobrých deset patnáct let. A navíc se sestrou, která na ČVUT vystudovala stavařinu a firmu tudíž vedeme jako vyrovnaní podílníci společně,“ vypráví bývalý fotbalista Českých Budějovic, pražské Slavie, ale i Tirolu Innsbruck či třeba slovenské Petržalky Karel Vácha, jakou změnu pro něho představovalo skončit s fotbalovou kariérou a vrhnout se střemhlav do staveb obchodních center, průmyslových a sportovních hal, hřišť, tenisových kurtů, ale třeba i rodinných domů nebo dokonce trapistického Kláštera Naší Paní nad Vltavou.

Tři medaile z evropských šampionátů už doma má. A všechny stříbrné. „Jednu jsem přivezl jako hráč, dvě jako trenér brankářů. Nebylo by marné, kdyby tentokrát ta placka měla jinou barvu a punc,“ přemítá v nové epizodě podcastu Kopačky na hřebíku někdejší gólman pražské Sparty a české reprezentace Petr Kouba, jaká by to byla senzace, kdyby reprezentační jednadvacítka na červnovém evropském šampionátu této věkové kategorie v Gruzii a Rumunsku vystoupila na nejvyšší piedestal, získala titul a zároveň si zajistila letenky na olympijský turnaj v příštím roce ve Francii.

Neměl to s Tomášem Pospíchalem vůbec lehké, protože trenér Klokanů mu nikdy neodpustil, že nepodepsal přestupní lístky, které před něho položil. „Rozešli jsme se tehdy ve zlém a padala přitom hodně ostrá slova,“ vzpomíná brankář Zdeněk Hruška v dalším díle podcastu Kopačky na hřebíku na první setkání s Pospíchalem v době, kdy končil vojnu v Tachově a o jeho angažování se ucházelo hned několik ligových klubů. Mezi nimi i Plzeň, kterou v té době Tomáš Pospíchal trénoval. „Takové věci on si moc dobře pamatoval a těm, kteří ho odmítli, to dával patřičně najevo.“