Tentokrát jsem si povídala s člověkem, který v neděli zvládne tři bohoslužby, plynule přejíždí mezi dvěma kostely, a přesto působí naprosto klidně – farářem Janem Patou, duchovním správcem farnosti sv. Prokopa v Braníku a sv. Michaela Archanděla v Podolí.

Mluvili jsme spolu nejen o tom, jak vypadá jeho běžný den, ale taky o tom, co pro něj znamená být farářem ve čtvrti, kde se lidé znají, zdraví v parku a navzájem si pomáhají.

Jaké to je žít a sloužit mezi dvěma farnostmi, jaká je atmosféra v Podolí a v Braníku – a co všechno tahle služba obnáší.

Došlo i na důležité téma: aktuální nejistotu kolem budoucnosti branické farnosti. Povídali jsme si o tom, co se teď vlastně děje, co se řeší a jaká rozhodnutí jsou na stole.

Otec Jan se s námi podělil o zkušenosti faráře, který má za sebou přes 35 let kněžské služby, ale pořád dokáže mluvit o víře lidsky, s nadhledem a bez patosu.

Bavili jsme se o tom, co ho na jeho práci naplňuje, co se naučil od farníků a taky o tom, co pro něj znamená, když se někomu podaří navázat skutečný vztah s Bohem.

Dozvíte se také, jak se připravuje na kázání, jestli někdy improvizuje – a proč ho dodnes baví fyzika, kterou kdysi studoval na Matfyzu.

Byl to klidný, otevřený a laskavý rozhovor. O člověku, který umí spojit víru s každodenností – a který v sobě pořád nese vděčnost. Za lidi, za pravdu a za to, že může sloužit právě tady.

Dnes mám pro vás opravdu speciální epizodu, protože mým hostem byl režisér, scenárista a tak trochu i herec – Tomáš Vorel. Autor kultovního filmu Kouř, který se stal ikonou české kinematografie a mistr sklepáckého humoru. Jeho cesta filmovým světem vedla právě od divadla Sklep, přes experimentální Pražskou pětku, až po satirické a vizuálně originální filmy jako Kamenný most, Cesta z města nebo Gympl a Vejška.

S Tomášem jsme si povídali o všem možném – od jeho začátků v divadle Sklep a pantomimické skupině Mimóza, přes jeho vztah k Braníku, až po jeho nový film Džob, který bude volným pokračováním filmů Gympl a Vejška. Prozradil mi třeba, proč považuje židli za nejhorší vynález lidstva, jak si čistí hlavu běháním po Braníku, a taky proč si do svých filmů s oblibou obsazuje sám sebe.

Dostali jsme se i k tomu, co by na Kouři dnes změnil a proč je pro něj právě tenhle film tak osobní. Zjistila jsem, proč studoval stavební fakultu místo filozofie, jak se seznámil s Davidem Vávrou, nebo jak funguje jeho tvůrčí autocenzura. A taky mi pověděl, co mu po shlédnutí Kouře řekl Václav Havel.

Takže se pohodlně usaďte (nebo klidně postavte, ať neděláte Tomáši Vorlovi vrásky) a užijte si dnešní rozhovor!

Dnešním hostem je člověk, který dokazuje, že káva je víc než jen každodenní rituál – je to věda, umění i emoce. Jaroslav Slámečka, barista, pražič a mistr České republiky v Czech Coffee in Good Spirits Championship 2023. Je známý svou vášní a precizností, se kterou přistupuje k přípravě každého šálku. Jarda není jen odborník na kávu – je také vášnivý inovátor, který neustále hledá dokonalost a posouvá hranice toho, co lze v kávovém světě vytvořit, nejen proto se mu přezdívá “kávový terapeut”.

Jeho pražírna Candycane Coffee zásobuje nejen kavárny, ale i jednotlivce, kteří milují kvalitní zrnkovou kávu. Jarda však nepůsobí jen za pražicím strojem nebo na soutěžních pódiích – jeho srdcem je kávová komunita. 

V rozhovoru jsme si povídali o tom, co všechno stojí za dokonalým šálkem kávy, a proč nikdy šálek kávy nechutná dvakrát stejně. Zamysleli jsme se nad vztahem mezi majiteli pražíren a kaváren a rozebrali jsme i soutěže v přípravě kávy a jeho účast v nich.

Jarda bydlí v Braníku už pár let a přiznává, že ač vystřídal snad všechny pražské čtvrti, až tady našel skutečný domov. Miluje zdejší komunitu a přispívá k jejímu rozvoji tím, že podporuje místní podniky. 

Jaké to je, být světově uznávaným baristou a pražičem, a přitom si najít místo, kde je člověk prostě doma? O tom všem jsme si povídali s Jardou Slámečkou, který věří, že za každým šálkem kávy se skrývá příběh.

Dnešní epizoda je o místě, které spojuje minulost s budoucností, a také o lidech, kteří do něj vdechli nový život. Hospodu Na Staré kovárně si možná pamatují jen místní pamětníci, ale dnes na stejném místě najdete něco úplně jiného – podnikatelský inkubátor a akcelerátor The Forge. A za tímhle projektem stojí Eva a Honza, kteří do tohoto domu přinesli nejen nové poslání, ale také kus svého srdce. Jejich vášeň pro podporu inovací a komunitního ducha je cítit na každém kroku.

The Forge je místem, kde se rodí nové nápady a vytvářejí inovace. Kromě kanceláří a laboratoří nabízí inspirativní prostředí pro networking, workshopy a tak důležitou podporu. Z původního zájezdního hostince a místa, kde vznikala historie české hudby, vytvořili prostor, který spojuje historický duch s energií mladých progresivních firem.

V rozhovoru se dozvíme, co je to podnikatelský inkubátor, proč si Kovárna „našla“ právě je, a také to, jak se v Česku daří podobným projektům. Povíme si o jejich cílech, výzvách a o tom, co vše je potřeba k tomu, aby skvělý nápad proměnili v úspěšný projekt.

V dnešní epizodě jsem si povídala s Karlem Vránou, zkušeným novinářem z pořadu Reportéři ČT, kde působí už více než dvacet let. Karel je nejen výraznou tváří české investigativní žurnalistiky, ale i aktivním členem branické komunity, známým sousedem a dokonce zakladatelem místního amatérského divadla Kubrt.

Karlova cesta k novinařině nebyla zdaleka přímočará. Než se dostal před kameru České televize, pracoval jako úředník v bance, prodával šperky a dokonce přispíval kreslenými vtipy do legendárního časopisu Sorry. Začínal jako novinář v Pražských novinách a než se dostal před kameru do pořadu Reportéři ČT, prošel Večerní Prahou a časopisem Týden.

V našem rozhovoru jsme se dotkli i etických otázek spojených s investigativní žurnalistikou, nebezpečí, kterým při své práci čelí, a konkrétních kauz, které měly obrovský dopad na českou společnost. 

Zajímavé bylo slyšet, jak při jedné reportáži byl dokonce podezřelý z vraždy, a také jak zvládá hrozby a výhrůžky, které mu kvůli jeho práci chodí.

Bavili jsme se ale i o tom, jak se mění a bude měnit pohled na českou historii, třeba i díky otevírání archivů a novým informacím, ke kterým se časem dostaneme.

Kromě toho jsme probrali Karlovo zapojení do branické komunity, kde působí jako zakladatel amatérského divadla Kubrt a aktivní soused. Povídali jsme si také o tom, co pro něj znamená zdravé maloměšťáctví a jak vidí budoucnost Braníka v dalších letech. 

Dnes jsem si povídala s talentovanou muzikantkou Olesyou Ochepovskou, která je známá především jako členka úspěšné kapely Vesna. Ta zazářila na loňské nejznámější hudební soutěži na světě, Eurovizi, s písní „My Sister's Crown“, kde reprezentovala Českou republiku a dosáhla skvělého 10. místa, což je druhý nejlepší výsledek pro Česko vůbec.

Olesya nám popsala, jak probíhaly dlouhé přípravy na soutěž. Vystoupení na Eurovizi nebylo jen o samotném jednom vystoupení, ale i o několikaměsíčním trénování ve studiu na Barrandově, koncertech v různých evropských městech, krásné kamarádské atmosféře mezi všemi účastníky a smutku, když jeden z nich nepostoupil do dalšího kola.

Bavili jsme se o tom, jaké to bylo přijet v 18 letech do cizí země s velkými ambicemi a proč by nikdy nemohla vystupovat jako sólistka. Jaké to je, veřejně vystupovat na velkých pódiích.

Po vypuknutí války se Olesya zúčastnila nahrávání písně „Nevzdám se“, kterou vytvořil její bratr Igor spolu s dalšími hudebníky z Ukrajiny, Ruska, Běloruska a Česka. Tento song má nyní přes ¾ milionu zhlédnutí na YouTube a je krásným příkladem toho, jak hudba může sjednocovat lidi i v těžkých časech. I když sama nepocítila větší diskriminaci kvůli svému původu, musela si projít chvílemi, kdy kvůli velkému mediálnímu ohlasu spojenému se soutěží čelila hejtrům.

Kromě své kariéry v kapele Vesna má Olesya také vlastní projekt Heliotype, s nímž vydala EP a věnuje se v něm alternativní hudbě. Jaký je pro ni rozdíl mezi těmito dvěma hudebními světy a který žánr je jí bližší?

O hudbě, velkých pódiích, ambicích i klidu s Olesyou Ochepovskou.

Hostem tohoto dílu je muž mnoha tváří - architekt, herec, divadelník, cestovatel, sportovec a milovník literatury, David Vávra. Když jsem se připravovala na dnešní povídání a probírala jsem se různým materiálem, fascinovalo mě, jak je možné, že někdo zvládne ve svém životě dělat aktivně tolik věcí.

David Vávra je známý nejen svým působením v Divadle Sklep, které spoluzaložil a kde stále aktivně hraje, ale také svými architektonickými projekty v Braníku, tzv. Vávroviny, jako je například rekonstrukce kulturního domu na Dobešce, přístavba evangelického kostela nebo stavba vyhlídky na Dobešce, o které bude v rozhovoru ještě řeč.

Budeme se bavit i o Sklepovských sršánech a literárním sdružení Kvašňák. David se narodil a žije na Dobešce v rodném domě a jeho silné pouto k Braníku se odráží v jeho komunitní aktivitě a lásce k tomuto místu. Jak silné pouto k Braníku má a proč je život na jednom kilometru čtverečním tak krásný a proč život tady je městský, ale určitě není anonymní.

Proč je prokazatelně Dobeška vlastně Vyšehrad?

V dnešním díle si budeme povídat i o tom, jak se Braník i jeho obyvatelé za jeho život změnili. Braník téměř nemá slabá místa a i ty by se daly vyřešit, kdyby lidé víc jezdili na kole nebo MHD.

David se s námi rozloučí básní Odvaha, kterou uslyšíte i v posledních dílech Šumných stop.

Dneska jsem si povídala s manažerem, investorem a majitelem společnosti Herbadent. Pavel Smažík založil po studiích v 90. letech úspěšnou společnost Dentamed a je předsedou asociace Czechdent, která sdružuje firmy v oblasti výroby a dodávek pro stomatologii. Společnost Herbadent, o které si budeme dlouze povídat, začal řídit a inovovat před pár lety.

Povídali jsme si o tom, proč se Pavel rozhodl být spíše podnikatelem než zubařem a co to pro něj na začátku 90. let znamenalo. Jakou měl tehdy představu o kapitalismu a o podnikání a jaká byla realita? V rozhovoru Pavel zmiňuje puzení a touhu naučit se něco nového, která ho provází celý život. Mluví o schopnosti nevědět, že věci nejdou, jít do nich a najít řešení.

Vysvětluje, proč před pár lety prodal velmi úspěšnou společnost Dentamed a jaký impuls ho vedl k tomu, že koupil tehdy ne moc prosperující Herbadent. Jak společnosti vdechl duši a kde našel další způsoby využití. Proč výrobu přestěhoval z tradičního Smíchova do Braníka, kde mimo jiné otevřel i krásné zákaznické centrum?

Bavili jsme se také o tom, co je potřeba, aby se v Česku zlepšila zubařská péče, jak často by se měl měnit kartáček a jak je dobré mít na mysli pravidlo, že čistý zub se nezkazí.

O etických principech podnikání, business kotvách a dobré energii s Pavlem Smažíkem.

Začátek této série startujeme opravdu velkolepě. Naším hostem je totiž oscarový režisér a branický patriot Jan Svěrák.

V rozhovoru Honza vypráví o vzniku iniciativy Branický budík, kterou založil společně s ostatními braničáky, aby zamezili velkému developerskému projektu na psí louce. A to se povedlo. Uskupení Branický budík pak pokračovalo dál ještě několik let, během kterých se mu podařilo dále utužovat a budovat branickou komunitu. Jakou má cenu bojovat za místo, kde žijeme, a jak konkrétně Branický budík probudil v lidech sousedskost. Že má cenu poukazovat na věci, které tady být nemají, ale i na věci, které tady být mohou. Že komunita je i o tom, že veřejný prostor budujeme společně.

Bavili jsme se také o tom, jak se Braník za poslední desítky let změnil a kde by Honza před lety mohl z fleku natáčet Obecnou školu. Jaké má Braník podle Honzy Svěráka slabé místo a jestli nám tady nechybí kino?

O Honzových aktuálních projektech, Branickém zázraku a novém divadelním představení, ve kterém hraje a které se dokonce hraje v Braníku. O přítomném okamžiku a životním poslání s Honzou Svěrákem.

V prvním bonusu jsme se s Mirou bavily o ní, jejím podnikání a vztahu ke komunitě.

Rozebíraly jsme vaše reakce na otázky, které jsme vám v průběhu druhé série pokládaly na Instagramu: Co byste v Braníku rádi změnili, co vám tady chybí nebo co máte na Braníku nejraději. Bavily jsme se také o dalších komunitních projektech, jako jsou Knižní malotrhy, koncerty pod hvězdami, filmová promítání a nové výstavy.