Stojím v hotelové jídelně a bedlivě pozoruju, jak si host přede mnou dělá v automatu kávu. Potřebuju vědět, do čeho jdu. Ovládání kávovaru je totiž psané pouze hebrejsky nebo arabsky, takže nepřečtu ani ň. Řeknete si - jaká je věda vybrat si příslušný obrázek? Inu, tohle byl sofistikovanější přístroj - chtěl procenta!

Máme první novoroční ráno. Pro někoho i v tuhle hodinu svěží a krásné, pro jiné třeba po včerejší oslavné noci krutě bolavé. Silvestrovskou poštou mi včera přišel e-mail s několika moudrými slovy a radami známých lidí i anonymních autorů. Poslechněte si je, než vkročíte do nového dne.

Sedím na židli, dívám se na elegantního šedovlasého pána bravurně hrajícího na klavír. Kolem nás tiše bzučí lidské hlasy, občas zazvoní projíždějící tramvaj. Jsme v kavárně Slavia v Praze a ty ukázky Beethovena, Hapky a Chopina zahrál pianista hlavně pro mě.

Přes klidné adventní rozjímání, zastavení a odcházení čtyřech postupně zapálených svící. Přes barborkovské zvuky metliček na skla oken. Přes hlučnější známky přítomnosti Mikulášů, rachotících čertů i něžných andělských pohlazení, rozletěla se vánoční přání jako první vločky sněhu k nám. Pořád si dychtivé dětské hlasy opakovaly: jdou k nám, jdou k nám.

V adventním čase se obvykle ohlížím zpátky za končícím rokem, co dal i vzal. Uprostřed léta odešel člověk, kterého jsem v e-mailové poště oslovoval - příteli, mému srdci blízký. Malíř, architekt a nesmírně pilný a vnímavý člověk Michail Ščigol.

„Sněží! Koukej, ono opravdu sněží!“ volám nadšeně na svého muže, a honem vycházím z domu, abych ty vločky viděla na vlastní oči, chytala do vlastních rukou, a pokud by se nikdo nedíval, ucítila i na vlastním jazyku. První letošní sníh!

Koncem léta jsem seděl v čekárně lékařské pohotovosti. Obvykle je tam ticho, každý spořádaně čeká, až na něho přijde řada. Stane se, že tam zažijete i na první pohled komicky vypadající příhody. Já byl svědkem hned dvou.

Říká se: „Padá hvězda, něco si přej!“ A já bych teď chtěla, abyste si v duchu tu hvězdu představili a… schválně… co byste si přáli právě tady a teď? Víte? Nevíte? Nemůžete se rozhodnout? Jakmile se blíží Vánoce, netřeba padající hvězdu vyhlížet. Otázku na přání klademe i dostáváme. Nevím jak vy, ale já v takové chvíli mívám v hlavě úplně vymeteno!

Velice aktuální otázka dneška - jak a čím topit, vás možná vedla také ke vzpomínkovému zamyšlení, jakým vývojem a cestou jsme prošli od dřeva k solárním panelům a čerpadlům všeho druhu. Když jsme jako kluci prolézali selské stodoly a schovávali se tam při hrách, kolem každé byly srovnané otýpky, svázané provázky.

Procházím lesem. Je čerstvě po dešti, a navíc to vypadá, že si zrovna na tomto kopci ustlal veliký šedivý mrak. Konečně se svou fenkou vyjdu na paseku a automaticky zdvihnu oči, abych obdivovala panorama Krkonoš. Jenže přede mnou je jen mlžná stěna. V lese mi to nevadilo, ale tady se najednou cítím stísněně.