Lidé jsou různé a jiné, říkal obvykle starý mládenec Jiříček, když v naší místní osvěžovně, která byla jeho druhým domovem, konzumoval páté pivo. Byla to jediná souvislá filozofická věta, kterou za celou každodenní pivní směnu pronesl.

Rostík je prima kluk. Jezdí dost často k dědovi a babičce, kteří jsou našimi sousedy. Zatím k nim přijížděl jen v doprovodu maminky, někdy obou rodičů a občas i se sestrou. Pokaždé si bere na oblíbenou výpravu do ruksáčku své dvě oblíbené hračky - ovečku a pejska. Kdyby na ně zapomněl, nevím, co by se dělo, říká babička.

Myšlenky se mi v hlavě poslušně skládají jedna k druhé a já radostně píšu. A píšu. Potom si to se zadostiučiněním přečtu. Dobré to je! Jenže pak si kliknu na počítání znaků a mám chuť klít. Kruci, copak jsem nemyslela? Je to moc dlouhé, budu muset škrtat. Ale co? Vždyť je tam důležité úplně všechno!

Končí léto, které bylo poněkud zvláštní. Spousta lidí zaháněla i v největších vedrech myšlenku, jak to bude v zimě. Jako mnozí, nechali jsme se před lety přesvědčit k ekologickému naléhání a kotel na uhlí vyměnili za plynový. I topení, vaření a ohřev vody máme na plyn.

Ten obraz mě k sobě přivábil navzdory tomu, že bylo strašné horko a za chvíli mi končilo parkování. Stačilo se na něj podívat a najednou jsem stála na prudkém svahu a nohy se mi bořily do promáčených zbytků loňské trávy. Vzduch byl svěží s ostrou příchutí sněhu, který stále ještě ležel na stinných místech. Jasně jsem slyšela bublat potok, divoký z jarního tání.

Vesnice Přepeře leží na západ od Turnova, srdce Českého ráje. V celé staleté historii se na pohlednicích objevovaly nejčastěji dva obrázky. Pozdně gotický chrám svatého Jakuba staršího a pod ním tekoucí řeka Jizera s krásným splavem a vařící se bílou pěnou řeky pod ním. Ráj milovníků koupání, před lety i rybářů.

„Právě o takovém lese existuje pěkná písnička, kterou měla moc ráda moje maminka…“ Stáli jsme s devítiletým vnukem na mém oblíbeném místě, v čistě modřínovém háji. Chlapec se zadíval na stromy pyšně se tyčící pod modrým letním nebem, aby následovalo nevyhnutelné: „A pustíš mi ji?“

Každý hřbitov má svoji atmosféru. Řady hrobů jednoduchých i honosných hrobek, urnové háje i košaté stromoví dávají místům odpočinku určitý řád i důstojnost. A téměř všude najdete zvláštnosti. Na našem hřbitůvku nad vesnicí to byla třeba místo tradičních holoubků bronzová socha ženy v téměř životní velikosti. Krásné umělecké dílo, patřící léta k rodinné hrobce.

Bylo nebylo, z obce Zálesí na Královédvorsku vedla po hřebeni kopce krásná cesta ke skalním útvarům, nazývaným Čertovy hrady. První část se vinula mezi poli a nabízela nádherný pohled na vrcholy Krkonoš. Druhá půlka cesty pak vedla lesem.

Někteří lidé, aby dodali svému já vážnosti, používají s oblibou cizí slova. Malér je ovšem v tom, když přesně neznají jejich pravý význam, nebo si cizí výrazy pletou s podobnými slovy. Jednoho takového znám. Co vím, na pohřbu už gondoloval vdově, načež jsme mu vysvětlili rozdíl mezi kondolencí a gondolou.