Můj dědeček byl řezník. Na vesnici s přibližně 800 obyvateli, ve které se uživila řeznictví dvě, tři obchody se smíšeným zbožím, dvě hospody, čtyři zahradnictví a další služby. Jako kluk jsem doma nejen pozoroval, jak vypadá snažení malého živnostníka, ale i pomáhal.

Tyhle moje úvahy vlastně začaly tím, že jsem si oficiálně pronajala pradědečka. Tedy spíš jeho hrob, o který se až doteď starala jedna z mých pratet. Snažila jsem si vzpomenout, co všechno o otci svého milovaného dědy vím - a zjistila jsem, že je toho ostudně málo.

Ukrajinské téma je všude kolem nás. Když potkávám své vrstevníky, té generace dětí narozených na konci války, zní obvykle jedna myšlenka. Nikdy jsme si nepředstavovali, že na sklonku života zažijeme to, co nevědomky šlo kolem nás coby batolat. Obavu z války.

„Ty tvoje spratáky! Jak můžeš vařit v tak velikejch hrncích?“ Babička nakoukla do kuchyně, kde maminka vařila oběd a já jsem si klidně mohla udělat další čárku. Protože tohle byl nekonečný příběh. Babička vždycky měla poznámku o zbytečně velkém nádobí, zatímco její dcera někdy mlčela, jindy odvětila cosi o tom, že nebude donekonečna umývat sporák jen proto, že z malých hrnců všechno uteče.

Před ročním pobytem v zeleném vojenském stejnokroji jsem tehdy nastoupil neplánovaně na tehdejší Dům osvěty v okresním městě. Věděl jsem, že to je jen dočasné řešení mého pracovně produktivního snažení. Byla to první zkušenost, na kterou s odstupem času nevzpomínám špatně.

„Au!“ Špatný krok na schodech vedl k tomu, že jsem se rukou rychle chytla trámu, které primárně není k chytání určen. Pravda, nespadla jsem, ale na vnitřní straně prostředníčku pravé ruky jsem měla zapíchnutou třísku. Co třísku, kláda to byla! Rekordní, skoro centimetr dlouhá tříska…

Když jsem v klidu zažil český snímek o léčiteIi Janu Mikoláškovi, vybavili se mi někdejší úspěšní léčitelé z mého kraje. Nebylo jich zase tak mnoho. Snad největší věhlas měly dvě ženy. Mříčenská paní Mílová a semilská Květoslava Patočková.

Jdu zasněženým lesem, tváře mě pálí mrazem a pod nohama křupe čerstvý sníh. Po vytrvalém nočním sněžení se objevilo bledé sluníčko a bílá peřina pokrývající les se najednou rozzářila tisíci droboučkých odlesků. Psi snadno běží čerstvým prašanem, kolem je nádherné ticho a moje duše zpívá radostí - tohle je ta nejkrásnější tvář zimy, jakou znám!

Děti si hrají na všechno možné. Jejich obrazotvornost i nápaditost jsou mnohdy překvapující. Svými hrami se vlastně připravují na budoucí život a mnohdy logicky kopírují počínání i chování dospělých. Samozřejmě, že téma hry je spjaté s dobou, ve které dětství probíhá.

Znepokojeně sleduju sílící vítr. Jestli ještě trochu přidá na intenzitě, už zase nemám kam jít se psy na procházku. A to navzdory tomu, že žiju uprostřed nejkrásnějších lesů, jaké znám. Důvod je prostý - není to bezpečné.