Ležím v posteli, lenivě se protahuju v měkkých poduškách a labužnicky si užívám luxusu nedělního rána. Nepěkné počasí vyšachovalo myšlenku celodenního výletu, takže to vážně vypadá, že si užiju neděli ve znamení poctivého nicnedělání.

K prvním krokům v roce, který ještě voní novotou a možná i nese stopy silvestrovského veselí, nepatří asi složité filozofování. Tak vás možná potěší autor, který na internetových stránkách vzdal hold vtipnosti českého jazyka. Uslyšíte jména osobností z oblasti umění, sportu a dalších, která znáte.

To se člověk po Vánocích tak trochu protáhne, zrovna začne opatrně přemýšlet o tom, jestli a jak vyběhat hříšné mlsání, kterého se dopustil během svátků lásky, pokoje a dobrého jídla, a už na něj mává Nový rok: „Nezapomeň, zase začínáme! Co s tím letos uděláš?“

Zbývá už jen málo, pouhých pár hodin k té nejočekávanější chvíli. Někde už stojí vyšňořený vánoční krasavec v šeru pokoje, jinde tráví poslední chvíle v lese, nebo na zahradě. Krabice s ozdobami jsou oprášené od prachu z půdy domu či sklepních panelákových usazenin.

Dlouho jsem využíval hlavně autobusovou dopravu. Od mládí, kdy jsem jezdil do zaměstnání vlakem a zažíval častá opoždění, v zimě zmrzlé vagóny, protože nějaký nádražák z výjezdní stanice zaspal a netopilo se, ale také špinavá okna a nevlídná sociální zařízení.

Říká se: „Padá hvězda, něco si přej!“ A já bych teď chtěla, abyste si v duchu tu hvězdu představili a… schválně… co byste si přáli právě tady a teď? Víte? Nevíte? Nemůžete se rozhodnout? Jakmile se blíží Vánoce, netřeba padající hvězdu vyhlížet. Otázku na přání klademe i dostáváme. Nevím jak vy, ale já v takové chvíli mívám v hlavě úplně vymeteno!

Zavírejte domovní dveře, na podzim se myši stěhují do baráku, nabádal nás pokaždé dědeček a svůj požadavek i kontroloval. Připomněl jsem si jeho slova o letošním podzimu, kdy dcera, bydlící v přízemí domku, spatřila v kuchyni běžet pořádnou myš. Tím okamžikem začal lov.

Dívám se na pulsující kolonu vozidel před námi. Dálnice je plná, jede se rychle a rozhodně ne plynule. Opět na mě zasvítí řada rychle se rozsvěcujících brzdových světel a já se nedokážu ovládnout. Ruka mi sjede na kliku dveří a noha stlačuje neexistující brzdu.

Nedávno jsme pokřtili moji druhou knížku. Má název Co dala i vzala Jizera aneb Paleta laskavých přepeřských obrázků a vydal ji můj kamarád. Kvůli kovidu byl křest poněkud opožděný.

Dívám jsem se na rozsvícený displej mobilu a nemohu se rozhodnout. Mám nebo nemám poslat tu zprávu? Opravdu to sama nezvládnu?