Právě teď prožíváme tu nejvlídnější, obecně vzato nejkrásnější a nejplodnější část roku. Obzvlášť letos, kdy kvůli studenému jaru začalo dozrávat vše naráz. Projdete-li se vesnickou, plodnou zahradou, srdce se směje na tu úrodu. Tady u nás pod horami je letní košík hojnosti nádherně různobarevný.

Jeden obrázek dětství si pamatuji zcela zřetelně. 6. července navečer zapalovala babička svíčku v okně a kolem nás později šel večer lampionový průvod. Tak se dříve uctívala veliká osobnost naší historie.

Znáte to, napíšete kamarádovi na závěr e-mailu obvyklý dotaz. Jak se máte? Většina to přejde, ale mě pobavila rychlá odpověď, kterou mi známá na moji otázku bleskově poslala. Proto se s vámi podělím o širší platnost v obdržených řádcích.

Nastalo léto a s ním i jindy těžko opakovatelná možnost vidět skutečné lidi. Díky horku se naplní koupaliště a pláže, přičemž osvěžení si neodepře nikdo, kdo po něm touží a může si ho dovolit - bez ohledu na věk, tvar a velikost. A právě tam člověk na vlastní oči vidí, jak umělý a nepravdivý je svět obvykle zobrazovaný v médiích.

V době gymnaziálních studií jsme s naším studentským divadlem jezdili nejen po městech a vesničkách v okrese, ale dostali jsme se i dál. Dokonce jsme v době prázdnin vybudovali i stálý divadelní sálek pro osmdesát lidí, kde jsme předváděli své programy. To byla éra vzniku divadel malých forem.

Beru do ruky novotou svítící knihu a srdce se mi tetelí vzrušením. Blíží se dovolená - je načase nahlédnout do turistického průvodce. V podstatě je to podobné, jako když v únoru sahám po katalozích nejrůznějších zahradnictví a sním na obrázky bujných květin a dokonalých plodů. Jde o nahlédnutí do budoucnosti, kde je zatím možné skoro všechno.

Nestalo se nám to jednou a nebyla to výjimka. Když se doma díváme na nejeden z novějších filmů, najednou jsme se po sobě se ženou začali nechápavě koukat. Slyšíš to dobře? Ptám se. Rozumíš jim? Neslyším, přidej zvuk. Přidáte zvuk a není to o moc lepší.

„Já tam budu první!" zvolala moje vnučka Kačenka a s nevšedním nadšením se rozeběhla do celkem prudkého kopce. Trochu jsem se zarazila - tohle děvčátko radši tancuje, než běhá, kam ten spěch? A pak mi to došlo. Naše psí procházka se napojila na trasu naučné stezky.

Říká se, že správný muž se má postarat o potomstvo, postavit dům a zasadit strom. Bylo mi vždycky trochu smutno, když jsem poslední z úkolů, tedy ten o stromech musel dokončit úplně. Vlastnoručně zasazené stromy i odstranit, pokácet.

„Poslouchej, jsi si jistá, že to tady ten týden sama zvládneš?" Můj muž má své pochybnosti a já se mu nedivím, protože poslední dny to se mnou opravdu není moc k vydržení. Náhodný úraz kolene, který se ukázal být horší, než jak ze začátku vypadal, mě vyhodil z rytmu a duševní rovnováhy.