Ten den si mi prostě nevedl. Jedno malé příkoří stíhalo druhé, věci mi zbytečně padaly z rukou, a když se přidal i ukopnutý palec, byla spolehlivě naplněna definice toho, čemu se říká „den blbec“. K večeru jsem už toho měla dost. Potřebuju potěšit!

Moje generace se seznamovala s krásou bigrafu a poznávala kouzlo filmového plátna přes Charliho Chaplina. Když věčně připitý ředitel městského kina, kterého jsme si pojmenovali Luigi Longo, neboť jeho české jméno a příjmení byly podobné, oznamoval na začátku každého měsíce program, propukali jsme v jásot, když se ozvalo zařazení filmu s Chaplinem.

„Martine, tohle přece není normální! Co když je to mafián, hodlá ukrást naše auto a nás zakopat pod olivovník?" „Pst," zasyčel na mě můj muž, protože náš hostitel (hostitel?) právě přinášel láhev s vodou a karafu s vínem. Poté, co se majitel této… snad restaurace… zase vzdálil, pokusil se mě Martin uklidnit. „Kdyby nás chtěl zabít, proč by nás předtím krmil?" namítl a zatvářil se přesvědčivě.

Jakýkoliv druh zlodějiny se mi nelíbí a odsuzuji ho. Chmatákům říkám kradači. Je samozřejmě rozdíl mezi tím, když sklerotická babička sebere v samoobsluze jedno máslo, nebo když poslanec či funkcionář čehosi odkloní astronomickou částku na své konto.

Zaparkovala jsem na náměstí ve Dvoře Králové, nastavila parkovací hodiny a v rámci automatické úpravy zevnějšku jsem si strčila neposlušný pramen vlasů za ucho. A najednou hmatám… a ono nic! To snad ne, zapomněla jsem si náušnice. Jak můžu jít do města, když mám nahé uši?

Nejsem technický talent. V mládí jsem sice od otce pochytil základní dovednosti, jak držet kladívko, pilku, jak naměřit správnou délku a zašroubovat matičku. Ovšem na velké opravy a úpravy to není nic moc. Hlavně spravit různé přístroje, mi dělá problém. Rozebrat něco, to ještě ano, ale dát to zpátky na to správné místo a ve správném pořadí, to je nad mé síly.

Absolutní propad! Odsun do bezvýznamnosti! Nadvláda sacharidů skončila… Takové a jiné bombastické, byť poněkud pitomé titulky mi naskakují v hlavě, když vidím, jak málo mi mizí zásoby domácích marmelád. Ano, já vím, že to jsou džemy, ale berme to tak, že se držím nesprávné, leč zažité terminologie.

V sedmdesátých letech jsem, jako mnozí další u nás ve vsi, přistavoval patro na náš domek. Okresní úřad mi s povolením dal i materiálový list, na který jsem měl nárok v prodejnách Stavebnin čerpat potřebný materiál. Od cementu, přes dřevo až po obkladačky. Byl to obrovský problém něco tehdy sehnat. A nebýt kamarádů, kteří upozornili, že to či ono přijde, stavěl bych mnohem déle.

Chystala jsem se na radostnou společenskou událost. Šaty, boty, kabelka, šperky… vše spolu krásně ladilo. V duchu jsem si zrovna dělala poslední inventuru, když mě napadlo - co hodinky?

Už mě nikdy nepřekvapí zpráva, že Česká pošta zdražuje. Pravda, lidé posílají dopisy a pohledy stále méně, přeci jen internet dělá své, z předrevoluční koruny se dopis vyšplhal na téměř třicet „káčé" za známku. Pokud si nepřiplatíte - dnes podáte, někdy týden čekáte.