Jak kněží mohou mluvit o manželství, když o něm vůbec nic nevědí? A jak o celibátu mohou mluvit lidé posedlí sexem?

Dvě cesty. Dva závazky. Dvě formy radikality. Manželství a celibát. Žijeme v době, která spojuje svobodu se sexualitou. Touha má být naplněna. Sebeomezení působí podezřele. Ale je člověk opravdu svobodný, když se neumí ovládat? Je každé omezení útisk? „Možná jsme neosvobodili sexualitu. Možná jsme ji jen povýšili na povinnost.“ Tato epizoda přináší velmi otevřený rozhovor o lásce, závazku, víře, sexu, rozvodu i samotě. Bez moralizování. Je rozvod vždy selhání? „Možná se víc bojíme samoty než špatného manželství.“

Proč potřebujeme novináře v době sociálních sítí? Může pravda škodit?

Olympiáda jako svátek sportu i festival marnotratnosti. Potřebujeme stále větší hry, abychom věřili, že svět funguje?

Když se víra a věda nemusí bát jedna druhé. Věda se ptá „jak“ a víra „proč“.

Od Hromnic přes Velký třesk až k ploché Zemi. Rozhovor o tom, kde končí fyzika a začíná teologie a proč je nebezpečné míchat žánry. O dogmatech, pokoře a světle poznání, které se nemusí bát pochybností.

Dělat příliš mnoho může být stejně prázdné jako nedělat nic.

Je možné být neustále zaneprázdněný a přesto utíkat před tím podstatným. V této epizodě podcastu Martina a Jan nahlížejí téma lenosti a píle. I z docela nečekaných stran. Lenost nemusí mít jen podobu nečinnosti, ale i horečné aktivity, která ve skutečnosti zakrývá lenost řešit, co je opravdu důležité. Řeč je o workoholismu, prokrastinaci, odpočinku a vyhoření, o talentech, které mohou zůstat zakopané, pokud se bojíme je do života investovat.

Nikdy neotevřeš nové, dokud neuzavřeš staré. Ateistka a kněz debatují o fenoménu času.

Kdekdo o ní mluví, ale málokdo ji unese. Jednota. Co znamená a proč se tak snadno mění v útlak a násilí? Jednota bolí. Rozhovor mezi ateistkou a knězem znovu nabízí prostor, kde se pravdy nebijí, ale mohou znít vedle sebe. Dotýká se náboženství, politiky i každodenních vztahů a ukazuje, že skutečná jednota nespočívá ve shodě názorů, ale ve schopnosti zůstat spolu a naslouchat si navzdory rozdílům. Všichni jedno nejsme. A možná je to dobře.

Tříkrálové nápisy na dveřích. Zvyk, kterému málokdo rozumí. Co znamená, když se věci světí? Kde je hranice mezi symbolem a magií? Co když Tři králové nikdy neexistovali? A co když na tom vůbec nezáleží?

„Mnohé věci jsou pro věřící tabu a nemluví o nich. Takto nepřežijete,“ kritizuje v novoročním Neverím Martina. „Oba jsme ve svých společnostech kuriozity,“ dodává Jan.

Běžme do háje s obranou naší kultury a našich hodnot před vlivy zvenčí. Nejde o hodnoty, ale o život.