Jan Amos Komenský je nejčastěji nazýván učitelem národů. A výtečným pedagogem skutečně byl, nejen na svou dobu. Ale šlo mu skutečně jen o to? Neměl mnohem větší ambice směrem k uspořádání společnosti, v níž žil? 

Jeho sedmnácté století bylo roztříštěné válkami pod vlajkami znepřátelených náboženských vyznání. Není divu, že akcentem své tvorby směřoval k všenápravě věcí lidských.

Nejen pedagogický, ale duchovní odkaz tohoto moravského rodáka se dlouho po jeho smrti rozšířil po celém světě. Jak je možné, že o Moravě, kterou mnohdy nechtějí znát ani Češi či Slováci, vědí docela důkladně v subsaharské Africe? Jak se stalo zemi, která nikdy neměla své kolonie, chtělo by se říci Bohu díky, že se dnes za Moravany označují i domorodí Afričané zelených savan se slony, žirafami a lvy? Ano, Komenský v tom hraje podstatnou, jakkoliv nepřímou roli.

Martina se reportážně vypravila za mladými divadelníky do malokarpatského Pezinku. Jan o kousek dál do východní Afriky. Krom jiného o souvislostech těchto světů spolu v dalším ze svých pravidelných telefonátů debatují. Nedlouho po 433. narozeninách hlavního jmenovatele toho všeho, původem Moravana, jazykem Čecha a povoláním teologa, jak sám sebe označoval. Jan Amos Szeges Nivnický, po otci nazvaný Komenský. I tak se podepisoval.

V nejstarším dochovaném rukopisu napsal devatenáctiletý Jan (1611): „V mladosti má člověk pamatovati, kterak by dobře živ byl, a v starosti kterak by dobře umřel.“

Jaký byl postoj kněží ke komunistické diktatuře? Klasická Gaussova křivka. Na jedné straně řada hrdinů v disentu, vězněných i umučených. Uprostřed mohutná šedá zóna. Na druhé straně kolaboranti. A úplně na kraji mimořádně podivná skupina agentů tajných služeb infiltrovaných mezi kněze.

Jde ale o kněze, od nichž se oprávněně čeká větší morální integrita. Neměla by ta Gaussova křivka být méně klasická? Jak je možné, že vůbec někdo takový existoval? A jak se k tomu staví církev? 

Mezi kněze v této celkem odpudivé dvojroli patřil v českých zemích například Karel Simandl, Blažej Müller či František Jindřich Holeček. Všichni jsou hodnoceni kontroverzně, možná i proto, že vnitřně rozpolcení i byli. Na jedné straně udávali a aktivně spolupracovali s komunistickou rozvědkou, ale dokázali udělat i dobrou práci. Blažej Müller dokonce pomohl kněžskému disidentovi Ladislavu Heryánovi. Podstatně víc kněží však dostal do kriminálu. Pochopitelně jejich příběhy nejsou stejné, ale jedno stejné zjevně je, totiž schizofrenní život dvou tváří, což je patrně pokřivilo natolik, že s utajením své historie pracovali v církvi na mnohdy vysokých postech i po pádu komunistické totality. Jakoby nic. Dokud se na to veřejně nepřišlo.

Před pěti lety měl premiéru pozoruhodný slovenský film Služobníci. „Píše se rok 1980. Michal a Juraj jsou dva studenti bohoslovecké fakulty v totalitním Československu. Jejich učitelé ze strachu před zrušením kněžského semináře vychovávají bohoslovce do podoby vyhovující komunistické straně. Každý z mladých seminaristů se musí rozhodnout, zda podlehne pokušení a zvolí si snazší cestu kolaborace, nebo si zachová svoji víru a stane se předmětem nátlaku Státní bezpečnosti.“ (Aerofilms) 

Martina v telefonátu s pořadovým číslem 007 přizvala k rozhovoru Ivana Ostrochovského, režiséra filmu Služobníci, ale řeč bude také o kolaborujícím biskupovi Josefu Vranovi, o němž veršoval Ivan Magor Jirous, o kapitulním vikáři s láskou k luxusním autům Zoltánu Belákovi, o agentu komunistické rozvědky Františku Jindřichu Holečkovi, ale též o orientalistovi v tajných diplomatických službách Aloisi Musilovi. Jde-li o posledně jmenovaného, tak ano, dá se mluvit o kněžích v tajných službách vlády, jejichž působení bylo pozitivní. Možná dost záleželo na tom, jaká vláda to byla. Anebo ne?

Do konce druhé světové války tvořili podstatnou část obyvatel Československa Němci. V českých zemích to byla skoro třetina. Jenže do poloviny devatenáctého století se lidé v  kosmopolitní střední Evropě definovali spíš příslušností k zemi. Nacionalismus, jak ho známe dnes, převálcoval Evropu až pak.

Tak třeba na Moravě, když začali buditelé národnostně burcovat lid, místní zpravidla nerozuměli otázce po nacionální příslušnosti a odpovídali: „My jsme zdejší.“ A když buditelé nepřestávali s otázkami, odpovídali: „My jsme Moravané.“ Nebo: „Wir sind Mähren.“ Zpravidla v nějaké formě místního dialektu.

O takzvaných sudetských Němcích už toho bylo namluveno a napsáno dost. I to, že od vrcholného středověku osídlovali zejména málo úrodné hory, kde dosud nikdo nežil. Ale víte něco o Němcích v úrodných oblastech jižní Hané nebo slovenského Podunají? Kde se tam vzali?

V telefonickém rozhovoru bude tentokrát poměrně hustě zalidněno. Vedle Martiny a Jana  také sourozenci Siegelovými, sourozenci Bačovskými, paní Hucíkovou a paní Kutscherauerovou. Všechny bez výjimky spojuje to, že na Slovensku či v Česku obývají místa po Němcích. Nebo sami Němci jsou. A jsou?

Staří Řekové, když rozlišovali různé způsoby času, formulovali je v pojmech chronos a kairos. Co to znamená? A má-li časová osa svůj začátek, má i konec. Definitivní tečku? Dovršení? Naplnění? Kdo zemře dřív, než zemře, až zemře, nezemře. I o tom je řeč.

Začátkem astronomického jara se Martina a Jan v telefonátu mezi Bratislavou a Brnem baví nejen o počasí a probouzející se přírodě, ale inspirováni tímto milým časem otvírají téma času samotného, jeho naprosto určujícího vlivu na existenci v tomto vesmíru a zároveň i téma značné relativity času v lidském životě. 

Ke svému rozhovoru tentokrát přizvali meteoroložku Nikoletu Hruškovou a učitele Zdeňka Šašinku.

Šestaosmdesáté výročí vzniku totalitního Slovenského státu v čele s prezidentem a zároveň knězem Jozefem Tisem otevírá otázky, jak je možné, že kněz podlehne pokušení, že spasí lid i za cenu zla. Jak se s tím srovnává jeho svědomí?

Jozef Tiso není jediným případem kněze-politika, ale zcela ojedinělým v tom, že i během prezidentství zůstal v aktivní kněžské službě, a přitom vládl státu se zcela nemorální ideologií. Byla to těžká doba? Bylo třeba činit rozhodnutí v rámci možného? Ale jak mohl kázat o lásce a milosrdenství a přitom posílat své občany na smrt?

Podepisoval rozhodnutí o transportech Židů a možná hned vedle měl Bibli s Ježíšovými slovy: „Pryč ode mne, vy zlořečení. Neboť jsem měl hlad a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň a nedali jste mi napít, byl jsem na cestě a neujali jste se mě, byl jsem nahý a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení a nenavštívili jste mě. Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.“ 

Jak se člověk dostane do tak schizofrenního postoje?

A jak si vůbec křesťan může myslet, že následuje svého striktně apolitického Mistra tím, že jeho učení používá v politickém boji? Proč se kupříkladu americký ministr zahraničí Marco Rubio ukazoval s obřím popelečním křížem na čele, když v televizním vystoupení na Fox News mluvil o postoji Spojených států k rusko-ukrajinské válce? Co tím teatrálním gestem chtěl vyjádřit? Přičemž v tomto zdaleka není jediný.

V telefonickém rozhovoru mezi Martinou a Janem promluví i historik Miloslav Szabó a teolog Karel Skalický.

Po masopustu začala postní doba. Odrazy této křesťanské tradice lze číst nejen v lidových zvycích, ale do jisté míry v myšlení celé naší kultury, ať už pro někoho jde o náboženskou záležitost či ne. 

Co to půst je? A k čemu je? Jak vnímá půst kněz a jak biochemik? Jaký má půst vliv na tělo a jaký na ducha? A jaká je souvislost mezi těmito lidskými rovinami? Středověcí teologové formulovali, že tělo a duch jsou skutečnosti netotožné, ale vzájemně nedělitelné a vyhraňovali se tím vůči dualistickému pojetí ducha jako nadřazeného a těla jako nedůležitého, až skoro temného. Jenže jak má člověk vyjádřit tak hluboce duchovní skutečnost, jako třeba lásku, když ne tělem?

V telefonickém rozhovoru mezi Martinou a Janem se objeví i biochemik Martin Šimkovič a s architektem Mojmírem Kyselkou a výtvarníkem Ludvíkem Kolkem navštívíme výjimečný kostel v Senetářově a jeho mimořádný soubor obrazů Křížové cesty, pozdní dílo Mikuláše Medka. Otevře nám místní kostelník pan Zouhar.

Bohatství Slováků a Čechů se stabilně zvyšuje. Přesto se stále ozývají nářky, že není na to či na ono, že platy jsou nízké a náklady na život vysoké. Lidé touží vlastnit. Čím to je?

Ožívají sentimenty, že navzdory politické nesvobodě bylo za socialismu lépe, že lidé si dokázali více pomáhat, že hmotné vlastnictví nebylo tak důležité. Mnoho vzpomínek pamětníků, mnohdy krásných vzpomínek z dětství a mládí tomu nasvědčuje. Ale byli jsme v těchto dobách opravdu moudřejší, ne tak konzumní, nebo šlo o nutnost vzhledem k omezeným prostředkům a hlavně omezené nabídce věcí, které by se daly pořídit? Byl to opravdu až kapitalismus, který nás pokřivil akcentem na právo vlastnit, pokud možno co nejvíc? Přitom normalizaci sedmdesátých a osmdesátých let se dosti trefně přezdívalo salámový socialismus.

Proč se dnes zejména mladí lidé vyhraňují vůči ekonomickému konceptu trvalého růstu a mluví o nerůstu? A co to nerůst je? Jak to vidí literátka Dagmar Halasová, environmentalista Tadeáš Žďárský, spisovatel Miloslav Nevrlý? A co na to Martina a Jan, kteří se o tom baví a které to opravdu zajímá? Je na místě nejen mluvit o střídmosti, ale střídmě se chovat?

Autoři: Martina Greňová Šimkovičová a Jan Hanák, zvuk: Pavel Zgarba.

Deň, keď zomreli Martina a Ján. 

Dá sa to odpustiť? Neverím.

Řeč bude o Martině Kušnírové a Jánu Kuciakovi, o zmaru a naději, o slovenské hymně, Juraji Benetinovi, Joan Baez, o víře až k nevíře. Je vůbec možné odpustit? A pokud ano, tak jak? Ale proč vlastně?

Telefonický rozhovor medzi Bratislavou a Brnom.

Slovenka. Čech. Žena. Muž. Nevěřící. Kňaz. Rozhlasáci. 

Počúvame a rozprávame zvukom. A poznáváme své krajiny, své jazyky, své postoje.

Autoři: Martina Greňová Šimkovičová a Jan Hanák

Sound design: Jan Hanák

Zvuk: Jan Hanák a Pavel Zgarba

Slovenka. Čech. Žena. Muž. Nevěřící. Kňaz. Rozhlasáci. 

Počúvame a rozprávame zvukom. A poznáváme své krajiny, své jazyky, své postoje.

Telefonický rozhovor medzi Bratislavou a Brnom.