Martina a Jan o rodinných vzpomínkách na rok 1968. O víře, naději a zbraních, které je zadusily. Historie se neopakuje, ale její motivy se v nových kulisách vracejí znovu a znovu.

Navzdory svému abrahámovskému věku si už Martina ani Jan na Pražské jaro a následnou invazi vojsk Varšavské smlouvy nevzpomínají. Jejich rodičům bylo tehdy kolem dvaceti. A tak vzpomínají na to, jak se o těch událostech v rodině mluvilo, nebo spíš nemluvilo a co bylo za tím mlčením. A ptají se svých blízkých, kteří ještě pamatují. A pozorují současný svět, jak se s odkazem této dějinné události zachází. Kdo a pro jaké účely je dnes schopný zaštiťovat se Janem Palachem. Závěrem trochu odlehčeně zabrousí na festival Trutnoff, který se pravidelně koná kolem výročí 21. srpna a už od konce osmdesátých let si nese jistou disidentskou atmosféru.

Dovolenkové cesty mívají podobu vonící lákavými dálkami, ale taky tu, která se utápí ve výfukových plynech dálničních kolon, nebo když zjistíte, že letadlo má závadu a dnes prostě nikam neletíte.

Martina se právě vrátila od Baltu a Jan ze Sardinie a ve svém letním telefonátu se potkávají v obou těchto polohách cestování. Vzpomínají na přerušený vzlet a dlouhé hodiny na silnicích. Ale také na letmou chvíli radosti z návratu domů. Martina zůstává s rodinou ještě pár dní na rodné chalupě a Jan se chystá na hody ve své farnosti. A s drobnou nadsázkou říká, že kdyby jako farář nedorazil včas, už by se ani nemusel vracet.

Lze vůbec nalézt souvislost mezi pobaltským Pomořanskem a středomořskou Sardinii? Překvapivě ano. Nejen téma moře, ale i příběhy méně známých jazyků a pohnutá historie těchto míst.

Martina a Jan v dalším z letních telefonátů, tentokrát rozkročení mezi Baltem a Středomořím, mezi Gdaňskem, u kterého je právě teď Martina a sardským L’Avru, kde je právě Jan. „Tady u Baltu je krásných dvaadvacet stupňů a pršet bude až za hodinu,“ říká Martina. Jan je vděčný - vzhledem k rozmarnosti tohoto léta - za příjemných třicet, azurové nebe, s tím, že déšť přijde až koncem září, jak je na Sardinii obvyklé. Jak si může porozumět milovnice severu a milovník jihu? Překvapivě lehce. Možná proto, že je spojuje moře se svou zdánlivě nekonečnou svobodou.

Řeč plyne i kolem pohnuté historie míst, kde dovolenkují. Předválečný, válečný a poválečný Gdaňsk. Formativní éra banditismu v novověké historii starobylé Sardinie. Nefunkční státní správa, vendeta, zbojník zvaný Il Muto di Gallura, podle něhož byl natočený film, který Italové musejí sledovat s titulky, protože je celý v gallurské sardštině. Vedlejší jazyky Evropy, jako je kašubština na polském severu a několik druhů sardštin na středomořském jihu. Přesto na místech, o nichž je řeč, jde o jazyky hlavní.

Káva jako nevinné potěšení? Možná. Ale jen do chvíle, než se začnete ptát, odkud přišla, kolik vody stála a kdo za ni skutečně zaplatil. Ale i tak je vážně dobrá. Co s tím?

Koťogo. Pokud vám tento pojem přijde poněkud poťouchlý, pak jste pravděpodobně Češi. Slováci takto povětšinou označují něco, co Češi znají jako moka. Tedy úpravu kávy v charakteristické italské konvičce. La macchinetta, stroječek, odtud moka. Jak ale vzniklo koťogo? Jedni tvrdí, že zvukovou podobností některých italských slov s maďarskými, která označují charakteristické bublání. Teorií je ale víc. Je to záhada. A taky skvělé téma pro letní tlachání Martiny s Janem mezi Bratislavou a Brnem.

Jenže to není jen o radostech. Přemíra konzumace kávy způsobuje ekologické katastrofy kdesi v místech, kde se mnohdy ani nepije. Paradoxně se může stát, že se v evropské kavárně vášnivě diskutuje o hrozivých environmentálních dopadech působení člověka, nad šálkem kávy, který se klidně může stát jedním ze symbolů tohoto procesu. Pití kávy přemírné a umírněné.

Hořkost ke kávě patří. Ale co když zůstane i po posledním doušku? Rozhovor s nadhledem i respektem naznačuje, že i tak obyčejná věc jako ranní káva může být zrcadlem světa a našeho místa v něm.

Letní potok, chalupa a hlas po drátě. Příběhy zpoza lopuchu. Husákovské léto bez moře, ale s nimi. S babičkami a dědečky a těmi dalšími, na které nelze zapomenout. Paměť proti času.

Jsou rozhovory, které se stanou vzpomínkou už ve chvíli, kdy zní. Tento letní telefonát mezi Brnem a Bratislavou je právě takový. Martina a Jan si povídají o koupání v řece, o chalupách, o dědečcích a babičkách. A z jejich slov zní cosi přesažného. Totiž paměť, která nemizí.

Vzpomínají na dětství pod slivkou, na zvuky házení hrášku do košíku, na babiččin oblíbený pasiáns, dědečkův smích a jeho milion kilometrů bez nehody, na husákovské léto bez moře, ale s dravým potokem a spoustou příběhů s ním spjatých. Mluví o lidech, kteří je formovali. Ať už to byli vlastní prarodiče, nebo ti další, co přišli zvenčí. Lékařka z Šariše, stařičký farář z Vysočiny.

To všechno v blízkosti svátku všech babiček a dědečků, totiž svátku svatých Anny a Jáchyma, prarodičů Ježíšových. Taky k nim chodíval na prázdniny? Taky vzpomínal na jejich hlas, gesta, na to, když ho drželi za ruku?

„Svatá Anna, chladna z rána,“ praví stará pranostika. No, možná se tak někdy chová počasí, ale vzpomínky Martiny a Jana spíš hřejí, i když ne tak docela beze smutku.

Co spojuje Iggyho Popa a indiánské týpí? Ani ne tak severoamerický původ, jako něco mnohem prostšího, totiž prázdniny, které si lze jen těžko představit bez letních festivalů, stejně jako táborů.

Tentokrát si Martina a Jan netelefonují, ale píší pohlednice. Tedy píší zvukem. Martina z Trenčína z největšího slovenského multižánrového open-air festivalu Pohoda a Jan z Vysočiny z indiánského tábora řízlého křesťanstvím, kde vaří v kuchyni a při mši v týpí. Kuchař, kněz a šaman. Nekvašený chléb na oltář bývá čerstvý, upečený těsně před použitím na rozpáleném kameni pod širým nebem. Krom jiného dost dobře chutná.

O poutnících, turistech, tulácích, čundrácích, prorocích, výletnících, trempech, vandrácích. O mistrech turistického sportu, nebo možná raději o lehkonohých ptácích. Jak je libo.

Janovi se s tímto docela letním tématem neustále pojí jméno Miloslava Nevrlého a jeho úvahy o hře na poutníka s lehkým srdcem. Martina tak trochu rehabilituje turistiku, zdá se. Hostem jejich telefonického rozmlouvání je rozhlasová moderátorka a redaktorka s doktorátem sociologie Zuzana Botiková, protentokrát právě v roli turistky. Nebo poutnice?

O Cyrilu, Metoději a Janu Husovi, významných postavách těchto dní. O svatých, s čímž se Martina stále tak trochu pere. O náhodě jako konceptu myšlenkového lenocha.

Téma tohoto telefonátu mezi Bratislavou a Brnem, mezi Martinou a Janem je česko-slovenské, nebo spíš moravské, přičemž Moravou se zde nemyslí země, která se tak dodnes nazývá. Tedy ne výhradně jen ta. Jak je to s těmi našimi kořeny představovanými Cyrilem a Metodějem, dvěma dávnými Řeky, které jsme si přivlastnili? Nebo spíš možná oni sami se stali jedněmi z nás, svou volbou. Snad i jejich úspěch mezi našimi předky spočíval v tom, že nezůstali jen poučujícími cizinci ze vzdáleného kulturního centra.

Jan Hus už zas tak postavou česko-slovenskou není. Ale člověkem statečným a inspirativním, stejně jako kontroverzním bezpochyby ano. Nese tedy atributy světce, i když se o něm takto zpravidla nemluví. Co znamená být světcem? Jak probíhá proces kanonizace? Jakou roli v něm hrají zázraky? A co to zázrak vlastně je?

Svléká smysl do naha, je postelí, v níž jazyk ztrácí zábrany, je neposednou milenkou, co tě občas dostane do průšvihu. Hovor o poezii s uměle inteligentním chatem může být docela zábavný, zdá se.

Otvíráme letní téma. Protože kdy jindy se začíst do poezie, než právě v tomto čase pokojném, vyklidněném. Poezii dost možná hodně lidí nevyhledává i vlivem nepříliš dobrých vzpomínek ze základních škol, v nichž se často dával větší důraz na systematickou vědomost o básnících a směrech a uměleckých skupinách, místo toho, aby učitelé uváděli do jazyka poezie samotné.

Přitom většinu z nás spíše než jazyk fakticky přesný fascinuje jazyk emotivní, příběhový, obrazný, který je uvěřitelný a dokáže chytnout za srdce. I v běžné komunikaci spousta lidí užívá metafor či analogií, někdy i značně peprných, aniž by to možná tušili, což už je k jazyku poezie docela blízko. Poezie tedy možná straší spíš svým názvem, žánrovou klasifikací, kterou si pamatujeme ze vzdělávacího systému. Přitom je sdělnější a překvapivě blízká i těm, kteří říkají, že poezii nerozumějí a ani nechtějí rozumět.

Na co si ze školy vzpomínáte vy? Dost možná jen na úryvky slavných básní, které jste se museli do úmoru učit a recitovat, aniž byste je chápali. A v lepším případě poezii od té doby jen ignorujete.

Další z telefonátů mezi Bratislavou a Brnem o poezii je, ale jistě ne o ranci faktografických údajů o básnících a básnění, protože to je Martině i Janovi z duše odporné. Společnost jim budou dělat Ivana Komanická, Laco Novomeský, Juan de la Cruz a Karel Hynek Mácha.

O slunci, slunovratu, noci, ohni, zápalu, mystickém tanci svatojánských mušek. O ohnivém kázání po slejváku Ducha svatého. V telefonickém klábosení mezi Bratislavou a Brnem, mezi Martinou a Janem.

Je tady opět po roce nejdelší den. Noc má jen něco kolem pěti a půl hodiny. Je to ovšem specificky naše zkušenost, dejme tomu v mírném pásmu. Světlo a tma na rovníku se chová celoročně celkem stabilně, ale za polárním kruhem má ta stabilita podobu nežitelnou, tedy alespoň podle Jana. Vědecká stáž v polární noci jednoho jeho přítele přesvědčila, aby se stal knězem.

V gotických kostelech je hra se světlem magická, jak světlo pronikající skrz vitráže rozehrává velkorysý prostor těchto staveb. Ale co teprve kostely barokní. První dojem nebývá zpravidla moc dobrý. Dnešní člověk v nich vnímá hlavně přeplácanost sochami a obrazy. Ale když si dá čas a prokouše se skrz první dojmy, pak má šanci zahlédnout hru světla. Všechny ty teplé barvy a spousta zlacení dokáží prostor rozzářit docela letně, i když na ně dopadne jen trocha únorového studeného světla. Slunce jakoby opět přišlo, i když venku je ho málo a na člověka padají chmury.

To světlo ve tmě svítí a tma se ho nezmocnila, píše o Ježíšovi apoštol Jan. „Věř mi, Marti, světlo, to vnitřní světlo si můžeš nechat vzít jen ty sama. Je-li tvé oko světlé, pak i tvé nitro je světlé. Ale je-li tvé oko temné.. Je důležité, jak ty se díváš na svět, to ovlivňuje celý tvůj vnitřní svět a nakonec i ten vnější, tvé vztahy. Je to možná vědomá naivita, ale já nechci hrát války druhých.“ Přesvědčí Jan Martinu?