Čínská policie při srpnové razii zadržela padesátku studentů, kteří se postavili na stranu dělníků protestujících proti pracovním podmínkám v továrnách. Část z nich zůstává nezvěstná. V zemi se k boji za svobodné odbory přidává čím dál více mladých lidí. „Studenti vysokých škol se vrací vyzbrojeni myšlenkami o sociální spravedlnosti a ideologicky vybavují protestující dělníky,“ popisuje sinoložka Olga Lomová z projektu Sinopsis, na němž se podílí i FF UK.

„Než abych se věnoval pěstování rajčat, zvelebuju dřív opuštěné nádraží,“ říká Roman Černík z Plzně. Místo peněz on a jemu podobní investují čas a energii. Vznikají v nich díky nim komunitní prostory i kulturní centra. „Většina z nás nemá moc peněz, ale máme entuziasmus, nápady a chuť. Jsme určitý typ mecenášů,“ dodává.

„Spousta lidí neuvěřitelně originálně myslí, žije a chodí zvláštně oblíkaných. To mě vždycky fascinuje,“ říká v rozhovoru jedna z nejosobitějších českých fotografek Libuše Jarcovjáková. V pražské galerii Fotografic právě začala její souhrnná výstava Kimochi: Postele a pokoje. Na velkoformátové projekci ukazuje časosběrný dokument míst, která navštívila, lidí, které potkala, a postelí, ve kterých spala.

V úterý 4. září navázala v Průmyslovém paláci výstava Den videa 1989/2018 svým názvem i místem konání na vůbec první přehlídku českého videoartu. V roce 1989 ji tu poprvé zorganizovali členové Oboru video. Jejím cílem tentokrát nebylo pouze rekonstruovat původní podmínky, ale taky vytvořit prostor pro setkání s aktéry i teoretiky a přivést pozornost k často opomíjeným počátkům českého videoartu. Jak se u nás rodilo video v době, kdy se kamery musely krást?

Nadační fond nezávislé žurnalistiky funguje v Česku už dva roky. Jednotlivým redakcím a novinářům rozděluje na projekty sta tisícové částky. Podle ředitele fondu Josefa Šlerky putují peníze na témata, která jsou společensky závažná. „Snažíme se podporovat média, která zůstala vně vlastnické struktury velkých finančních investorů.“

Zatímco v příbězích seriálu Westworld padají různá tabu, pokud jde o intimní sbližování mezi lidmi a androidy, realita píše jiné zápletky. Robot vystupující v Lost in Space, seriálové produkci Netflixu, se stal objektem sexuálního zájmu řady internetových fanoušků. A to ani zdaleka nevypadá tak dobře jako Dolores, Maeve či Hector.

„Nahá bych chodila pořád, kdyby tu bylo dost teplo a nebyl to problém. Kýč miluju, bez něho to nejde; nejlepší materiál jsou plasty a nejlepší jsou fejky,“ říká Kača Olivová, finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého. V dopoledním rozhovoru na Radiu Wave promluvila o svém přístupu k tělesnosti, feminismu a o tom, jak těžké je oddělit osobní život od performance.

V okolí Prahy a v jižních Čechách působí parta nadšenců, které spojuje láska k přírodě. Skrze iniciativy Prázdné pozemky a Pražská pastvina shromažďují informace o nevyužívané půdě a navracejí do ní život.

Agresivní provokatér, skvělý krejčí a geniální módní designér. Krása pro něj šla ruku v ruce s násilím, vulgaritou, agresí a šokem. Na přehlídkách Alexandera McQueena hořela auta a ožívali mrtví, kolekce měly názvy jako Znásilnění na vysočině nebo Nihilismus. Když v sedmadvaceti dostal práci v Paříži u luxusní značky Givenchy, navrhl oděvy inspirované pohřebními urnami. Co dal módě návrhář z dělnického východního Londýna, který ve čtyřiceti ukončil svůj život?

Skupina nahých mužských těl, oblečených jen do bílých boxerek, stojí na piazzettě Národního divadla. Dělají lehké pohyby. Vypadá to, jako by postupně vycházela ze země. Těla se tvarují do soch. Začínají na sebe reagovat. A pak se zase rozpadají do země. Takto by se dal popsat projekt SOMA slovenského choreografa Martina Talagy. Performanci brzy uvidí i publikum v Itálii, Německu a Mexiku. „Tanec díky liberálnějšímu vnímání lidského těla nabírá na síle.“