Ne že by potřebná feministická vlna či hnutí #MeToo obešlo hudební průmysl obloukem. Melbournské trio Camp Cope ovšem v klasickém punkovém složení bicí–basa–kytara svou suverenitou a adresností válcuje (nejen) australskou scénu. Otevřenější a adresnější feministické texty by bylo asi v současném punku jen těžké hledat.

Yo La Tengo jsou zvláštním úkazem na indierockové scéně. Trojice Georgia Hubley, Ira Kaplan a James McNew už 26 let funguje ve stejném složení a za celou dobu existence výrazně nevybočila ze svého trademarkového přístupu. Nejde ale o nějakou komfortní zónu, ve které by kapela jen předkládala fanouškům tentýž materiál, který chtějí slyšet v různých obměnách.

Čeští filmaři zaznamenali úspěch na letošním Berlinale. Jako koproducenti se podíleli na vítězném filmu Touch Me Not rumunské režisérky Adiny Pintiliové, uveden zde byl i dokument Až přijde válka Jana Geberta. V obou případech šlo o producenty Radovana Síbrta a Alžbětu Karáskovou ze společnosti Pink. Právě Síbrt, původně filmový režisér, byl naším hostem. Film Nedotýkej se mě je studií intimity a vzbudil kontroverzní reakce. To Síbrt považuje za důkaz jeho výjimečnosti.

„Vlastně to skoro ani není hudba. Jenom nahlas říkám její jméno,“ popisoval svoji loňskou desku A Crow Looked at Me americký folkový písničkář Phil Elverum. Truchlivé deníkové album nahrál jako Mount Eerie a vyrovnával se na něm se smrtí manželky, která zemřela po boji s rakovinou – a své zápisky rozšiřuje na aktuální nahrávce Now Only. Podobně jako on se se smrtí smiřovali i další hudebníci.

„Mám svůj svět jinak vymyšlenej,“ zpívá si šlágr Michala Davida z Discopříběhu jeden z varnsdorfských učňů, hrdinů dokumentu Nic jako dřív. Generace, která dospívala ve stejnou dobu jako Rudolf Hrušínský nejmladší v tomhle legendárním filmu o plzeňském učni a do rané dospělosti jí přišla sametová revoluce, je tu v rolích rodičů hlavních postav. Že budou skoro 30 let po ní dětem radit, aby nedělali za 11 tisíc v mlékárně, je tehdy nejspíš nenapadlo.

Ačkoli je dnes mnozí zpochybňují, historik Michal Pullmann ve společenské vědy věří. „Svobodná společnost má nejenom vyrábět, ale také by měla být schopná věci pojmenovávat,“ myslí si. Důležitou roli humanitních oborů ve společnosti nově obhajuje v čele Filozofické fakulty. Kromě toho se věnuje dějinám všedního dne a v rozhovoru vysvětluje třeba to, jak se komunistická moc projevovala ve frontě na maso.

Učni jsou u nás často považováni za méně zdatné studenty, kteří se nedostali na lepší střední školu. O obor puškař, který se u nás učí na dvou školách, je ale zájem obrovský. Prý proto, že puškaři se neztratí. Na škole se naučí nejen, jak vyrobit brokovnici, ale i to, jak neskončit u pásu.

Švédský krizový manažer Bo Inge Andersson měl krachující automobilku Lada zachránit. Věřil v to on sám, jeho tým i novinář Petr Horký, který se o Anderssonově působení ve městě Toljatti rozhodnul natočit svůj první dokument. Právě teď běží v českých kinech, o průběhu natáčení jsme mluvili ve studiu s jeho autorem, publicistou a teď i dokumentaristou Petrem Horkým.

V knize Tmavozelený svět, s podtitulem Radikálně ekologické aktivity v České republice po roce 1989, otevírá Arnošt Novák svět raných devadesátých let, kdy se chvíli zdálo všechno možné. Zároveň si klade otázku, proč radikální aktivismus tak rychle nahradily profesionalizované neziskové organizace, které upřednostnily lobbing před blokádami.

Kdybych vám teď řekl, že o víkendu se ve Spojených státech střílelo na další škole, pravděpodobně by mi spousta čtenářů hned uvěřila. Vůči zprávám o incidentech se střelnými zbraněmi jsme už tak necitliví jako ke zvěstem o dalším bombovém útoku v Kábulu. V USA se na žádné škole o víkendu nestřílelo, naopak. Do ulic vyšly stovky tisíc lidí požadující přísnější regulaci střelných zbraní. Přísnější regulace teď podporují i dřívější skeptici.