„Všechno vzniklo v létě roku 2020. Tehdy se stala spousta okolností. Jedna z nich byla rozpad kapely JayRõ, kterou jsem měl s Yashou. Pak samozřejmě covid a taky jsem opouštěl školu v Berlíně. To léto jsem trávil doma u rodičů. Byl tam trochu konflikt s tátou ohledně mé budoucnosti a dalších osobních věcí, které se nikdy nevyřešily. Roli v tom hrála i má vlastní identita. Souboj s tím, kde vězí moje subjektivní pravda,” popisuje vznik nové desky sám autor.

Do letošního roku hlavně seriálový režisér Michal Blaško debutuje na podzim v českých kinech celovečerním dramatem Oběť, které je příběhem dvou Ukrajinců, matky Iriny a syna Igora, žijících v Čechách. Citlivě natočený komorní snímek s aktuálním a kontroverzním tématem měl dokonce nabídku do hlavní soutěže na filmovém festivalu v Torontu. „Nakonec jsme se přiklonili k Benátkám, kde jsme sice byli až v druhé hlavní soutěži, ale evropské teritorium je nám bližší.“

Diskutovat o oživování opomíjených míst a hlavně o úloze současného umění ve veřejném prostoru chce festival Parallels. Stojí za ním Galerie hlavního města Prahy, festivaly M3 Umění v prostoru a Landscape. Organizátoři na podzim připravili program celkem v pěti evropských městech. Zvuk zkoumali ve městě známém především pro svojí klubovou kulturu – v Berlíně.

„To jediné, co novinář má, je důvěra čtenářů, že to co tvrdí má podložené, že je to pravda,“ říká zakladatelka investigace.cz Pavla Holcová. Nedávno získala Allardovu cenu, mezinárodní ocenění za prosazování lidských práv a boj proti korupci. Ceny podle ní mají několik rovin. Pro novináře, kteří jsou zaměření na organizovaný zločin, slouží jako určitá forma ochrany a zároveň dodávají kredibilitu.

Nia je devětadvacetiletá provozní, která pochází z Košic a žije už devět let v Praze. V rámci série Sdílení, ve které přinášíme příběhy queer lidí ze Slovenska, se s námi podělila o své zkušenosti. Její příběh je plný podpory od bezprostředního okolí, přesto v něm ale hraje velkou roli stud a strach.

Deset let od vzniku letos slaví třeba druhá deska Kendricka Lamara, virální skladba Video Games od Lany Del Rey nebo album Visions, které Grimes nahrála v programu GarageBand. Na nejvýraznější hudební momenty roku 2012 vzpomínají hudební publicisté.

Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava není jen o kinematografii. Letos podruhé porota na festivalu vybrala i nejlepší dokumentární knihu. Cenu si odnesla dětská zdravotní sestra Jitka Kosíková, která společně s novinářem a záchranářem Markem Uhlířem dala dohromady své deníkové zápisy z misí Lékařů bez hranic a praxe v paliativní péči. Vyšly pod názvem Břehy nejsou na dohled a porotu oslnily především osobním vhledem do uprchlické krize z roku 2015.

Kniha Hoří chemička, něco si přej, vychází z deníku, který si psala umělkyně a sociální pracovnice Bára Bažantová během měsíčního pobytu v komunitním centru Libuše na litvínovském sídlišti Janov. „Nemít očekávání byla naše strategie. Držely jsme se toho, že to prostředí neznáme, nevěděly jsme předem, co je tam třeba. Nechtěly jsme vytvářet domněnky a kategorie bez prožité zkušenosti,“ popisuje počátek projektu antropoložka Lenka Podroužek Polčová.

Bolivijský režisér Alejandro Loayza Grisi osobně uvedl v Česku svůj film Utama, který vypráví o stárnoucí dvojici kečuánských indiánů, v jejichž regionu dochází voda a sucho ohrožuje tamější život.

„Už před covidem byl hudební průmysl neúprosný a jeho nastavení pro umělce a umělkyně na hranici žitelnosti, teď je to ale ještě horší,“ shodují se redaktorky Aneta Martínková a Hana Řičicová. Neminul snad jediný den, kdy by na sociálních sítích nezaznamenaly, že některá z kapel nebo hudebnic ruší světové tour. Někoho k tomu vedly ekonomické, někoho osobní či zdravotní důvody. Jak hudební scénu a vystupování poznamenala pandemie? Můžeme se s chozením na koncerty rozloučit?