Patricie Ant

Toxikologie je díl věnovaný oboru, který proměnil jed v laboratorně prokazatelný důkaz. Sleduje zrod forenzní toxikologie od časů, kdy otrava bývala jen podezřením, až po okamžik, kdy chemická analýza umožnila jed nejen odhalit, ale i přesvědčivě předložit soudu. V centru pozornosti stojí průkopníci oboru, vznik metod pro průkaz arsenu a další slavné případy, na nichž se ukázalo, že moderní kriminalistika nezačíná jen stopou na místě činu, ale i neviditelnou látkou ukrytou v lidském těle.

Starší muž žil sám v domě na plzeňských Slovanech. Když si sousedé během horkého léta všimli, že ho už delší dobu neviděli, přivolali policii a hasiče. Uvnitř domu byl nalezen mrtvý ve vaně, s tekoucí vodou a zapnutou karmou.

Plzeň na několik měsíců zneklidnila série útoků na ženy různého věku. Výpovědi obětí byly neúplné, některé ženy byly příliš otřesené a jiné si z pachatele pamatovaly jen útržky. Jeden detail se ale vracel opakovaně: výrazná vůně kolínské značky Krym. Vyšetřování dlouho stálo na nejistých popisech a opatrném spojování jednotlivých případů, dokud se pachatel nepokusil napadnout mladou dívku ve výtahu. Ta se mu dokázala ubránit, později ho náhodně poznala v obchodním domě a s mimořádnou duchapřítomností ho sledovala až do příjezdu policie.

Taylor Parker všem kolem sebe tvrdila, že čeká dítě. Příteli, rodině i známým ukazovala falešné ultrazvuky, nosila vycpané břicho a budovala iluzi dokonalé budoucnosti. Jenže Taylor ve skutečnosti těhotná být nemohla. Když se její lež začala hroutit, vybrala si skutečně těhotnou Reagan Simmons Hancock — mladou matku z Texasu — a případ se proměnil v jeden z nejděsivějších zločinů posledních let.

V tomto mrazivém díle se vracíme do 70. let komunistického Československa, kdy došlo k jednomu z nejšokujících zločinů v dějinách země. Olga Hepnarová – mladá, uzavřená žena s temným vnitřním světem – 10. července 1973 záměrně najela vypůjčeným nákladním vozem do skupiny lidí na pražské Strossmayerově náměstí. Osm z nich zemřelo. Kdo byla Olga Hepnarová? Jaký byl její život, myšlenky, motivy? Šlo o čin psychicky nemocné osoby, nebo chladně promyšlený útok na společnost, kterou nenáviděla? A proč právě ona se stala poslední ženou popravenou v Československu?

Případ, který i po desítkách let děsí svou brutalitou. Ladislav Hojer — sadistický sexuální vrah, který během 70. a 80. let spáchal sérii útoků na ženy a dívky, některé s tragickým koncem. V tomto dílu podcastu Vás provedu jeho temnou minulostí, způsobem, jakým si vybíral oběti, i tím, co vedlo k jeho dopadení. Z archivních materiálů, soudních spisů a výpovědí skládáme obraz muže, který zabíjel s chladnou krutostí — a přesto zůstával celé roky bez povšimnutí.

Povídky inspirované skutečnými případy z 50. až 90. let 20. století - jak je sepsali vyšetřovatelé, tiskoví mluvčí a novináři. Zachycení odpovídá době, kdy ke skutkům došlo, čemuž odpovídá i jazyk a případné geopolitické zatížení textu.

Rutinní výslech ve věznici na Borech se měl týkat podezření na opakované napadání jednoho z vězňů. Měla to být běžná práce: výpovědi, protokoly, psací stroj a návrat na služebnu. Jenže za vězeňskými dveřmi se i obyčejný pracovní den může během několika vteřin změnit v situaci, na kterou člověk nezapomene. Mezi výslechy, podivnými historkami odsouzených a černým humorem vězeňského prostředí se najednou ukáže, že nejdostupnější obrannou zbraní může být docela obyčejný psací stroj. Příběh je inspirován skutečnou událostí z vyšetřovatelské praxe. Jména a identifikační detaily byly změněny nebo vynechány.

Forenzní fotografie

Ze série Po stopách kriminalistických metod

Forenzní fotografie patří mezi základní pilíře kriminalistické dokumentace. Umožňuje zachytit místo činu, stopy, předměty i zranění v podobě, která může být později využita při vyšetřování, znaleckém zkoumání i soudním řízení. Tato část série Po stopách kriminalistických metod přibližuje, jak se z obyčejného fotografického záznamu stává přesný důkazní materiál, proč je důležitá věrnost zachycení skutečnosti a jakou roli hraje správná technika, měřítko, úhel pohledu či návaznost jednotlivých snímků.

Identifikační kresba v kriminalistice
Ze série Po stopách kriminalistických metod

Identifikační kresba je jednou z tradičních kriminalistických metod, která pomáhá vytvořit podobu neznámé osoby na základě výpovědi svědka, poškozeného nebo jiné osoby, která pachatele viděla. Využívá se zejména tehdy, kdy není k dispozici fotografie, kamerový záznam nebo jiný přímý obrazový materiál. Tato část série Po stopách kriminalistických metod přibližuje, jak vzniká portrét podezřelého, jakou roli hraje paměť svědka a proč je přesná komunikace mezi kriminalistou, kreslířem a vypovídající osobou zásadní.

Téma ukazuje, že identifikační kresba není pouhým uměleckým ztvárněním obličeje, ale odborně vedeným postupem, který pracuje s jednotlivými znaky lidské tváře — tvarem hlavy, očí, nosu, úst, vlasů, vousů, výrazem, věkem či zvláštními znameními. Divák se seznámí s tím, jak může výsledná kresba pomoci při pátrání, zúžení okruhu podezřelých nebo vyvolání nových svědeckých poznatků.

Současně bude představeno i omezení této metody. Lidská paměť není dokonalý záznam a výsledná podoba může být ovlivněna stresem, časovým odstupem, světelnými podmínkami i subjektivním vnímáním svědka. Identifikační kresba proto neslouží jako samostatný důkaz viny, ale jako podpůrný kriminalistický nástroj, který může významně nasměrovat vyšetřování.

Cílem dílu je ukázat, jak se z útržků vzpomínek skládá obraz neznámého pachatele — a proč může dobře zpracovaná identifikační kresba sehrát důležitou roli při hledání osoby, jejíž tvář si někdo zapamatoval jen na okamžik.