Pohřební průvodci

Naší prací je vyprávět o lidských životech. Oslavovat je, předávat jejich poselství dál a pomáhat s loučením. Pro dnešní díl ale jen těžko hledáme slova.

Je totiž o někom, kdo už není živý, ale ještě ani mrtvý.

Alžbětin bratr byl krásný, mladý muž s celým životem před sebou. Všechno změnila jediná vteřina a pád na stavbě. Od toho dne Alžběta neřeší nic jiného, než jak bráchovi pomoct. Nejdřív šlo o záchranu a tak trochu o zázrak. O to najít ty nejlepší z nejlepších. Protože když je vaše lebka v jedné nemocnici a tělo ve druhé, balancujete na hraně myslitelného.

Jenže zoufalý boj o život se postupně proměnil v opak: v boj o to, jak jeho život ukončit, aby už netrpěl. Mladé, zdravé tělo ale bohužel těžko vypoví službu samo od sebe.

Dá se v takové temnotě vůbec najít naděje?

Jaké to je, stát tváří v tvář prázdným očím, kterými na vás hledí milovaný člověk?

A jak je možné, že udržovat někoho v tomto stavu stojí stát miliony korun měsíčně, ale o něco málo levnější domácí péči pojišťovny odmítají proplatit?

Sdílet takto bolavé příběhy pomáhá nejen rodině, ale i všem, kteří se na pokraji podobné propasti ocitají, nebo jednou octnou. Obrovsky proto děkujeme Alžbětě, že nám otevřela dveře do příběhu plného tragédie, systémových bizarností, ale i neuvěřitelné síly a smíření.

Upozornění: Podrobnosti o nehodě, které v podcastu zazní, nejsou vhodné pro slabší povahy.

Manžel odjel ráno do práce autem. O pár hodin později zazvoní zvonek. Otevřete dveře: stojí tam policie a přináší zprávu, která vám navždy změní život.

Jak přesně probíhá chvíle, kdy vám přijdou oznámit úmrtí blízkého?

PhDr. David Ondráček, MBA, policejní krizový intervent, se věnuje těm nejhorším případům: tragédie, vraždy, sebevraždy. Když je zrovna nevyšetřuje, má jen jeden úkol: věnovat se rodině a být jí oporou.

V těch nejakutnějších momentech krátce po úmrtí je to právě on, kdo vám zazvoní u dveří. Ještě než k tomu ale dojde, dost možná si vás “proklepne” – aby věděl, jak budete reagovat. Jestli vás vyleká, jestli se má více bát on vás, jestli se nepokusíte utéct.

Ať už je ale vaše historie s policií jakákoli, jeho prací je vám novinu sdělit a uklidnit vás v těch nejhorších chvílích.

Proč by se rodiny o úmrtí měli dozvědět od interventa a ne ze sociálních sítí, médií, nebo od přátel?

Jak takovou zprávu sdělit dětem?

Může policie zajistit, aby vás k tělu pustili se rozloučit?

Policejní krizoví interventi jsou všechno dobrovolníci z řad aktivních policistů. Mají zkušenosti z praxe, ale zároveň jim není jedno, co se stane s “vedlejšími” oběťmi tragédií: pozůstalými.

Poslechněte si náš podcast s Davidem Ondráčkem o tom, jak a kdy policie (ne)pomáhá.

Zrádci! Sledujete je?

Pokud jste někdy v životě hráli městečko Palermo (a všechny jeho možné varianty, včetně třeba hry Among us), určitě vám ten koncept nepřijde nijak nový: hráči přes den plní mise a v noci zrádci eliminují jednoho z hráčů. Na další den hráči kromě mise hlasují, kdo je zrádce – a koho ze "svých" tím pádem eliminují sami.

Zrádci vůbec se rádi točí kolem tématu smrti. Ve druhé sérii si dokonce hráči lehali do rakví, byli v nich zavření, ostatní jim házeli květiny do hrobu.. zkrátka si vyzkoušeli všechno, co všichni jednou zažijeme.. akorát potom z toho hrobu už nevstaneme.

Anička Kadlecová, kterou jsem si pozvali do podcastu, aby nám o své zkušenosti ve Zrádcích povyprávěla, prý, zavřená ve své rakvi na Křivoklátě, usnula.

Zrádci jsou samozřejmě hra: je tam s vámi štáb a když už si lehnete do rakve, nebývá to s vědomím, že jste umřeli, ale s vědomím, že nechcete vypadnout. Když se ale víko vaší rakve jednou doopravdy zavře a vy jste opravdu vypadli, vlastně to symbolizuje smrt.

Přihlížel štáb k jejich největším strachům - třeba klaustrofobii?

Nakolik si hráči uvědomovali symboliku hry na život a na smrt?

Hráči během dvou týdnů prožijí celý malý život, přičemž netuší, kdy skončí. Proto jdou do všeho naplno, bez cavyků, hlavně aby nevypadli.

Jak to, že když máme místo dvou týdnů třeba devadesát let, ale s úplně stejnou nejistotou, zda tu zítra budeme, tak se stáváme tak pohodlnými?

A analogiemi můžeme pokračovat: každý jsme přesvědčeni o vlastní jedinečnosti, ale i když ze hry vypadneme, příběh běží dál. A nejinak je tomu ve smrti.

Letní epizoda o Zrádcích (pozor na spoilery!), o (ne)smrtelnosti a o tom, že ve hře na život a na smrt se o sobě člověk dozví víc, než by možná chtěl.. a taky o pohřbívaní křečků a kryonice! S Aničkou Kadlecovou.

“Mám terminální diagnózu,” říká nám člověk v telefonu, který si chce sjednat pohřeb. Jenže jeho “diagnóza” jsou sebevražedné úmysly.

Co dál? Policie, pobyt na psychiatrii, léky. A toho se mnozí bojí. Přitom dnešní psychiatrie už vůbec není to, co známe z Přeletu nad Kukaččím hnízdem.

Proto jsme si do podcastu pozvali ředitele Národního ústavu duševního zdraví, prof. MUDr. Jiří Horáčka, Ph.D., FCMA.

Podle něj je KAŽDÁ deprese dříve či později vyléčitelná. A proto jsou příběhy, které končí sebevraždou, tak extrémně smutné: protože víme, že lék existuje, jen potřebuje čas.

Kritické je okno dvou týdnů od začátku braní antidepresiv: deprese totiž svého “hostitele” kryje tím, že mu bere energii k tomu, aby vůbec něco udělal. Antidepresiva mu tuto energii dodají: ale není to dostatek času vyléčit kořen deprese, onu “existencionální tíhu”.

Jaký je vztah mezi ekonomickou situací a sebevraždami? A mají nějaké národy větší sklony k sebevraždám, třeba z důvodu geologické lokace?

Je strach ze smrti starý jako lidstvo samo? V čem je životní styl “longevity” (dlouhověkost) vlastně naivní?

Proč psychedelika fungují?

S Olegem Vojtíškem rozmlouval Prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D., FCMA, ředitel Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ), přednosta Kliniky psychiatrie a lékařské psychologie 3. LF UK a vedoucí Centra pokročilých studií mozku a vědomí NUDZ

DISCLAIMER: Podcast byl natáčen na podzim minulého roku – psilocybinem asistovaná psychoterapie je již od ledna tohoto roku legální.

“Když ještě dokážou vnímat ten okolní svět, tak v momentě, kdy vezmu do ruky stříkačku a otevřu vak s umělou výživou, abych to natáhla, už odvrací oči, aby to neviděli.”

Taková je realita lidí, kteří dožívají upoutaní na lůžku, napojeni na hadičkách. Nevnímat, nebo snad i být v komatu, je možná ta lepší varianta. Někteří z nich, dokud mohou, se dokonce pokouší o sebevraždu: a rodina káže dokorům resuscitovat, i kdyby srdce začalo selhávat přirozeně.

Proč? Protože je chce udržet naživu další jeden dva měsíce. Člověk musí v životě jen dvě věci: narodit se a umřít. “Zapomenout umřít” je asi ta nejhorší noční můra nás všech.

Zdravotní sestra Veronika Effenbergerová zažila takových případů v domě seniorů nesčetně. Je to právě ona, kdo se jednou bude možná starat (nebo už stará) i o vaše rodiče. A sama se rodin ptá “proč mu nedovolíte umřít?”

Co vede rodiny k udržování člověka na přístrojích, pokud už není šance na zotavení se a následný návrat k aktivnímu životu?

Kde končí láska k druhému a začíná láska k sobě samému - ta “opičí”?

Je smrt zdravá?

O tom jsme se bavili se sestrou Veronikou Effenbergerovou v našem podcastu. Tohle si určitě nenechte ujít: ne vždy je možnost nakouknout za oponu toho, co se děje v domovech seniorů. Nehledě na to, že mnozí se bojí vůbec projít jeho dveřmi.

Jak jsme se dostali od vyhrožování uškvařením po kremační velmoc?

Před sto padesáti lety se u nás pohřbívalo jenom do země. A všichni brojili proti kremaci.

Dnes u nás probíhá přes 80 % pohřbů žehem. A všichni brojí proti lidskému kompostování, neboli teramaci. Kdo ví, jak to bude vypadat za sto let?

Znáte ale příběh toho, kdo u nás tu kremaci vůbec prosadil? Vojta Náprstek nebyl jenom jeden z prvních feministů (založil Americký klub dam, ve kterém prosazoval vzdělání pro ženy), ale také jeden z prvních Čechů, kteří se přes odpor církve i společnosti nechali zpopelnit.

Za jeho rozhodnutím stála věda: bylo to prý hygieničtější, úspornější, čistější – v době, kdy se hroby regulérně vykrádaly a mrtvá těla prodávala mladým medikům na zaučování.

My jsme se (nejen) o něm bavili s Pavlou Hubáčkovou z Náprstkova muzea v našem podcastu a pokud také chcete vědět, jak jsme se dostali od výhružek o uškvařených kulkách po většinové pohřbívání žehem, poslechněte si nás!

No a určitě nezapomeňte zavítat do Náprstkova muzea teď v dubnu, kdy opět vystavují jeho urnu (dle jeho přání)!

My provázíme umírající před smrtí a pozůstalé po smrti. Ale aby někdo provázel umírající (tedy, již umřelé) i po smrti, to jsme slyšeli poprvé.

Josef Šťastný se věnuje právě tomu: jeho ideologie spočívá v tibetském buddhismu. Ve velmi zjednodušené terminologii najde duši zemřelého v tzv. bardu (takový mezistav mezi smrtí a znovuzrozením) a pomůže jí najít tu správnou cestu.

Cílem je, aby se, dle jeho vlastních slov, “o pár procent zlepšilo budoucí směřování zemřelého”. Protože, nezapomínejme, buddhismus věří v reinkarnaci (znovuzrození) duše. Znamená to, že se narodí do bohatší rodiny? Nebo, že nebude reinkarnován do zvířete?

Pro mnohé z nás, co kdy sledovali kočku nebo psa, by možná naopak příští život v kůži zvířete byl spokojenější..

A můžeme vůbec pomoci těm, kteří za života udělali strašlivé zlo? Atentátníkovi z vysoké školy, třeba? Zaslouží si jejich duše “spásy” – nebo, jak říká Josef Šťastný, “zabalení do světla”?

Máme rok 2026, který v numerologii odpovídá jedničce: roku nových začátků, předcházel mu rok plný změn a konců. Posmrtné doprovázení obdobně začíná už před smrtí: ve změně života, životních priorit, zahloubání se do sebe. To, co je po smrti, je pak pouze pokračování již načaté cesty, na které vás může doprovodit.

Podcast pro všechny, které zajímá, co je čeká po smrti: jestli opravdu nic, Bůh nebo Josef Šťastný!

Jaká vůně se vám vybaví, když se řekne domov? 🏡

A jaká se vám vybaví, když myslíte na jaro, na moře, na prázdniny u babičky, na maminčin koláč? 🥧

🧴Napadlo vás, že některé z nich už možná nikdy v životě neucítíte? Kdyby existovala možnost, chtěli byste se do těch momentů vrátit?

A co kdybyste ještě před smrtí mohli?

🎙️ Do našeho podcastu přijala pozvání Ludmila Kotalíková, aromaterapeutka a zakladatelka Aromadoteků!🎙️

🌿 Aromaterapie v paliativní péči není o „hezké vůni“.
Je o paměti, emocích, bezpečí, o návratech domů – i kdyby jen v mysli.
Když už umírající nemá slova, ale stále cítí.. 🤲

💭 Jak pomocí vůně a doteku umírajícímu ulehčit?
🌿 Kde vůbec s aromaterapií v paliativě začít?
🥀Jaké oleje použít pro zklidnění, pro lepší spánek či naopak povzbuzení, ale i zahřátí, zchlazení, při refluxu, zácpě a suchých ústech?

Rozebírá Ludmila Kotalíková a Oleg Vojtíšek.

„Na pohřbu naší maminky pan farář kázal o nějaký kurvě.“

Aneb, nejen o tom, zda humor patří do pohřebních kázaní jsme se bavili s bývalým evangelickým farářem a páterem Jaroslavem Pecharem.

Je pohřeb pro zesnulé nebo pro pozůstalé? Máme jej dělat tak, jak by se to nebožtíkovi líbilo? Nebo tak, aby to pomohlo pozůstalým? Nebo má to být více o Bohu a naději na život věčný?

Mnozí z nás si představují, že když smuteční projev „rozbrečí i chlapy,“ tak je to ukázka nejvyššího možného obdivu. Ale… co kdyby vám odlehčil? Co kdyby se vám po něm ulevilo, co kdyby vás zbavil viny, nebo rozradostněl? Je cílem pohřbu se složit a rozbrečet ze smrti, nebo oslavit život? Co na páter Pechar? (Spoiler: na jeho pohřbech lidé vyprávějí historky, hraje se na kytaru a pokračuje se dlouho po bohoslužbě!)

„Smrt je nepřítel, který vyhrává bitvy, ale nikdy nevyhraje válku.“

Kde hledat naději, když umírám? A když nejsem zrovna věřící?

Co je po smrti páter Pechar nedokáže zodpovědět a nedokáže to zodpovědět žádná církev, ale ví, co tam není: není tam tma a prázdnota, protože je tam podaná ruka. To je ona největší naděje, kterou církev po smrti nabízí.

A stejně jako zesnulým podává ruku dle církve Bůh, pozůstalým ji podávají faráři jako páter Pechar. A ne svěcenou vodou, ani kouzelným proutkem. Ale slovem a příběhy. A občas zapnutým telefonem v jednu ráno.

Tak si jeho příběhy a vtipy poslechněte v našem podcastu na Spotify.

„V nebi se budeme divit třem věcem: kdo tam je, kdo tam není, a jak jsme se tam do háje dostali my.“

“Pojďme měnit realitu lidem, kteří mají vážnou nemoc a kteří truchlí; aby pro ně byla snesitelnější” – to je vize Jiřího Krejčího z Pallia.

Před deseti lety se u nás paliativou takřka nikdo nezabýval. A za dalších deset let budeme mít třeba i systém, který se o potřeby umírajících skutečně zajímá a reaguje na ně.

A to i právě díky Pallium: organizaci, která pomáhá odborníkům z paliativní péče. Chce ji měnit k lepšímu. Aby kvalitní paliativní péče byla standard, ne štěstí při výběru.

Jak ale na to?

V nemocničních paliativních týmech třeba neexistuje nikdo, kdo by se věnoval čistě pozůstalým: všichni se o to nějakým způsobem snaží, ale je to nad rámec jejich vlastní specializace a většinou i časové dotace.

Policejní interventi nesmí doporučovat placenou pomoc – poradce pro pozůstalé, terapeuta a podobně. Řada lidí tak ani neví, že pro ně nějaká pomoc existuje.

Jedno z řešení je nalézt způsob, jak pomoc při truchlení platit ze státních peněz. Dalším je třeba zapojit laiky, kteří by pro pozůstalé vytvářeli svépomocné skupiny.

Jak mohou truchlící pomoci ostatním?

Ví vůbec lidé, co při umírání mohou chtít?

A dokážeme pacientům v paliativní péči a jejich pozůstalým skutečně pomáhat?

Tento díl našeho podcastu je tentokrát zajímavý hlavně pro odborníky. Tak schválně – kolik máme posluchačů z oblasti paliativní péče? Náš Oleg Vojtíšek s Jiřím Krejčím z Pallia na Spotify!