Kateřina studovala dějiny umění a hřbitovy jsou plné umění.

Umění v jeho originálním umístění, v přirozeném prostoru, ne v galerii podle kurátorského záměru.

V krásném prostoru, v přírodě, v tichu, v souladu s přírodou i městem kolem.

Ale dnes už se funerální plastiky téměř nedělají. Co dělat, aby se vrátily?

A může příprava sochy na hrob pomoci zprocesovat smrt blízkého?

Měli jsme přece několik klientů, kteří sami vyráběli rakev, a jim to pomohlo.

Vyráběli jsme s dětmi urny z LEGO.

A když už jsme u dětí, tak vidíme jako velký problém, že nikdy nebyly na pohřbu, ani neviděly nikoho mrtvého - a tam někde začíná celospolečenské vytěsnění smrti.

Tak co kdybychom jim pomáhali seznámit se se smrtí tím, že je budeme brát na hřbitov?

Třeba v hodině dějepisu: Ať vidí Boženu Němcovou a Nerudu a Čapky a Dvořáka se Smetanou na Vyšehradském hřbitově. A s nimi i vše další.

Zní to přirozeně a dokonce i levně.

Takže jsme při natáčení podcastu vymysleli projekt "Děti na hřbitov".

Každopádně, přijďte na prohlídku hřbitova s Kateřinou, termíny najdete v její Facebookové skupině "Všem tafofilům", nebo na stránkách Hrbitovy.cz.

Já už nemám slov, pojďte na hřbitov!

A dejte nám vědět, co vám na něm vadí? ...říká Filip Ditrich, bývalý architekt Pražských hřbitovů a dlouholetý znalec a milovník funerálií.

Nebo, co by tam mělo být, abyste se se tam cítili dobře?

Abyste tam začali chodit? ...dodává naše kolegyně Eva Valešová.

V Praze je odhadem 90% pohřbů bez obřadu. Všechny tradice byly přerušeny komunistickými obřadními síněmi. Jak je obnovit? Nebo jak vytvořit nové tradice, novou pietu?

Musíme pietě umožnit, aby vůbec vznikla.

Ale jak?

Změnit hřbitov?

Pro lidi, kteří už tam chodí, to může být bolestivé překvapení.

Nabídnout přidanou hodnotu?

Třeba kavárnu? Živou hudbu? Grilovací místo? Dětské hřiště?

Třeba tady za rohem, v Mnichově, je školka včleněná přímo do hřbitova.

Ale to proti vám budou stát nejen senioři, ale třeba všichni "správní lidé", kteří nás chrání před budoucností.

Možná bychom tím ale dostali na hřbitov ty, kteří tam nikdy nechodí.

Důležité upozornění: Tento podcast jsme točili v době, kdy byl Filip Ditrich architektem pražských hřbitovů a Martin Červený ředitelem Hřbitovů a pohřebních služeb hlavního města Prahy. Dnes už tam ani jeden z nich nepůsobí.

Klára Svobodová je renesanční osobnost a trojnásobná máma, ale: její první dcera Žofka zemřela před narozením. Jaké to bylo v porodnici? Jak reagovalo její okolí? Jaký to mělo vliv na Klářin partnerský život? Jak prožívala další porody? Jak mluví o Žofce se svými dalšími dětmi? A pomohlo jí, že to tom napsala knihu Těhotnej Buddha?

Jak překlenout propast mezi tradičním krematoriem a návratem zesnulých do náruče přírody? Adam a jeho spolek Poslední stopa usilují o změnu zákona, aby se otevřela cesta pro šetrnější metody pohřbívání. Mohou být lidské ostatky výborným hnojivem? Pohnojili byste si jimi zahrádku?

Otevřeně o tématech, o kterých jiní ve společnosti ani nešeptají. Pohřební šéf a vizionář mluví o úctě k zesnulým, srovnává je se spícími, kteří 'jen nejsou při vědomí'. Jeho provokativní otázky vyzývají k zamyšlení nad běžnými pohřebními praktikami. Jsme připraveni změnit náš přístup?