Poutník

Ukrajině je potřeba pomáhat. Jenže má pořád obrovský problém s korupcí. Jestli s ní má nejenom Česko, ale NATO, Evropská unie a vlastně celý západní demokratický svět dál spolupracovat, pomáhat jí, aby zadržela ruský nápor, musí se o tom otevřeně mluvit a řešit to opravdu na všech úrovních. Nad korupcí na Ukrajině se nedají a nesmějí zavírat oči. 

Ukrajina potřebuje reformu justice jak sůl. Předchozí prezident Porošenko se o ni pokusil, něco se změnilo ale nestačí to. Podle ukrajinistky Lenky Víchové přispívá válka k tomu, že už si Ukrajinci nebudou chtít nechat "štípat dříví na hlavě" zkorumpovanýmii politiky a soudci sledujícími své vlastní zájmy a starajícími se o vlastní blahobyt. Hned na začátku se ale dozvíte také něco o významu Kyjevopečerské lavry.

Nic nevěděli!

Lenka Víchová je známá ukrajinistka. Než jsem se vydal znovu do Kyjeva, povídal jsem si s ní tom, jak jako devatenáctiletá studentka vnímala pokus o puč v Moskvě v roce 1991, který zažila v Záporoží a v Kyjevě. Jejím vyprávěním začínám zvláštní časově omezený seriál podcastu Poutník z Ukrajiny.

Nemůžu si pomoct. Chtěl bych psát o putování po starých cestách, ale pořád mě z toho vytrhává Ukrajina. Já vím, s analýzami a komentáři k válce na Ukrajině se roztrhl pytel. Kdekterý chytrák od stolu někde v Praze, Paříži nebo Londýně rozebírá, co se děje na bojišti na Ukrajině, jestli je to už teď ruská prohra nebo jen začátek dalšího zamrzlého „mega“ konfliktu, podobného Jižní Osetii, Abcházii, Podněstří a v posledních letech i na východní Ukrajině, tentokrát jen rozšířený do dříve nevídaných rozměrů. Určitě netvrdím, že bych měl nějaké informace od zdroje ať už v Rusku nebo na Ukrajině. Po víc, než třech týdnech bojů na Ukrajině nicméně cítím potřebu si to v hlavě tak nějak srovnat a utřídit, shrnout, co se stalo, a hlavně proč se to stalo, proč se na Ukrajině děje to, co se tam děje.

Čáslav bývala skutečnou zemskou křižovatkou. Platilo to za středověku a možná i v dobách dřívějších. Jedno, jestli jste z Prahy putovali na Moravu po cestách, kterým se později dostalo názvů Libická (někdy také Liběcká či Žďárská), Trstenická nebo Haberská. Vaše trasa vedla skoro nepochybně právě přes tohle královské město. Uslyšíte legendární atletku Jarmilu Kratochvílovou a dozvíte se, jak se místní snaží připomínat, že se tady narodil režisér Miloš Forman. A vysvětlím také, jak se stalo, že je právě tady pochovaný Jan Žižka. 

Chtěl jsem teď o víkendu procházet historickou cestou zvanou Haberská stezka mezi Čáslaví a Havlíčkovým Brodem. Ale Ukrajina zkřížila mé plány, putování po starých stezkách přerušuji a odkládám na příští týden. Je to docela depresivní a jsem z toho duševně celkem unavený, ale nemůžu si pomoct. Co chvíli koukám na internet, sleduju postup ruských vojsk Ukrajinou a je mi z toho upřímně úzko a smutno. A protože jsem na Ukrajině a v Rusku párkrát byl, věnuji tenhle podcast tomu, co se tam teď děje.

Stezka! To je slovo! Napadlo vás někdy, proč se na táborech chodí na „stezku odvahy“ a ne „pěšinu odvahy“? Proč američtí indiáni vyráželi na „válečnou stezku“ a také ne pěšinu? I když v angličtině se pro to používá sousloví „warpath“ a to odpovídá opravdu spíš „pěšině“ než stezce a slovíčku „trail“? Ve slově „stezka“ je prostě něco mystického, zní tak trochu tajuplně. A i když se dnes pro historické cesty na našem území používá termín „zemské stezky“, je to výmysl obrozenců. Potvrzuje Alena Karlíková, etymoložka z Ústavu pro jazyk český Akademie věd:

„To slovo cesta je zcela obecné a oni chtěli použít nějaké příznakovější slovo. Zdálo se jim možná takové archaičtější a líp se jim hodilo do toho sousloví.“

V tomhle úvodu k putování po historických českých a moravských cestách ale zbořím ještě jeden mýtus o středověkém cestování: mobilita našich předků byla mnohem vyšší, než bychom si mysleli. Historik Tomáš Klimek z Národní knihovny středověké cesty a cestování dlouhodobě studuje a často přijde na zajímavá a lechtivá fakta:

„Nebyl problém pro kněze, který spravoval faru třeba 25 kilometrů od Prahy, zajít si do města do nevěstince, do hospody a během jedné noci se zase vrátit zpátky.“

Co mne pro cestování po starých zemských stezkách inspirovalo? Nebyly to ani tak stezky evropské, jako ty americké. Nemají tam sice jednotný systém turistických tras jeko u nás, ale mají "Triple Crown". To je trojice skoro epických stezek: Apalačská (3500 km), Stezka pacifického rozvodí (cca 5000 km) a Pacifická hřebenová stezka (víc než 4000 km). A já v tomhle podcastu vysvětluji, proč a jak mne inspirovali nejenom lidé, kteří po nich chodí, ale také jiný dálkový chodec a dokonce spisovatel i spisovatel John  Steinbeck. 

V tomhle podcastu vysvětluji, proč jsem se rozhodl vyrazit po historických cestách zemí Koruny české. V 19. století se jim dostalo názvu "zemské stezky" a různí autoři jim přidali romantické a nepřesné přívlastky jako "Libická", "Haberská" nebo Trstěnická". Nejsou sice autentické, historicky se jim tak neříkalo. Já po nich nicméně začal chodit pěšky a moc mne to baví. 

Rozhodl jsem se, že sem zkusím dát něco v angličtině. Mám v archivu tenhle rozhovor s americkým spisovatelem Thomem Steinbeckem. Povídali jsme si v jeho domě v Santa Barbaře v Kalifornii v roce 2011, 5 let před jeho smrtí v roce 2016.

Thom byl pro mne zajímavý nejenom tím, že je synem toho Johna Steinbecka, který dostal v roce 1962 Nobelovu cenu za literaturu. Ale také tím, že byl i v jiných ohledech takovým pochodujícím kusem americké historie. Bojoval ve Vietnamu, byl střelcem z kulometu ve vrtulnících Huey – to jsou ty ikonické vrtulníky, které zajišťovaly transport amerických jednotek a nejspíš jste je viděli v nějakém filmu nebo dokumentu. Živil se pak dlouho jako autor scénářů k dokumentům a psal i krásnou literaturu. Jeho knížky Ve stínu cypřiše a Stříbrný lotus jsem četl. Psal jinak a o jiných věcech, než jeho otec, nedosáhl tak velkého uznání, ale psal velmi dobře a ty knížky určitě doporučuji.