Pro malé dobrodruhy

Říkají: „Děti máme jen půjčené a to na velmi omezenou dobu, proto si toužíme užívat každý okamžik radosti, který nám darují, protože zanedlouho z toho budou jen vzpomínky a fotky na poličkách“. Jak to funguje, co dělají, čím se živí a jaké mají sny?

"Řekli jsme si, že se radši uskromníme, nebudeme vydělávat teď, co to jde a budeme s těma dětma".

Klára: „Já jsem kodér, v 5 dnech Edíka jsem začala pracovat, měla jsem ho v nosítku a přes něj jsem programovala“.

Dan: „Když bylo Edovi 8 měsíců, založil jsem si instagram - The Fotr“.

Během toho roku si zvolili dobrovolnictví - Wwoofing

Nakonec se jim vášeň a koníček - cestování obytňákem stalo obživou. Aktuálně plánují pro cestovatele trasy a komplet itineráře. Ale jak Honza říká: budu to dělat, dokud mě to bude

Pomáhali na farmách za stravu a bydlení. Co obnášelo uskutečnit svůj sen o dlouhý rodinný cestě, jak to probíhalo a splnilo to jejich očekávání?

"Měli jsme skoro tříletý dvojčata, Kryštofovi bylo 10 a Matějovi 16, žili jsme tehdy takovým „běžným“ životem, jak jsme si mysleli, že tak to má být. Takže jsme se snažili poskytnout dětem, co jsme v tu dobu považovali, že patří k tomu „šťastnýmu dětství“ . Platili jsme školy, snažili jsme se budovat nějaký bydlení, vozit je na dovoleny a kupovat jim hračky, což samozřejmě obnášelo to, že jsme byli hodně v práci, teda Honza byl, já byla v tu dobu na mateřský, takhle jsme žili v podstatě dlouhý roky. Až s dvojčatama toho začalo být nepoměrně víc, jsme začali cítit, že je něco fakt hodně špatně, že nám to nedává smysl. Jestli tohle byl ten cíl, kam jsme to naše úsilí směřovali, tak to se nám nelíbí a že tohle přece nemůže být to, co jsme si od toho našeho rodinnýho života přáli a že takhle nechceme dál. Začali jsme hledat, co je špatně a co bysme měli změnit, až jsme postupně malýma krůčkama z jednoho nápadu, kterej se nabaloval myšlenkama rozhodli, že už jsme tak daleko, že je načase udělat fakt velkej radikální krok. 

Na začátku jsme chtěli jet na dva měsíce, ale pak jak jsme si říkali, co s domem, že pronajmout ho na 2 měsíce se nevyplatí a najednou z toho byl rok.

Asi to předčilo naše očekávání, úplně ve všem. Měly jsme dvě farmy v Rakousku v září, pak přejezd na jih, aby nás nezastihnul sníh, protože jsme neměli zimní gumy.

Když byly Báře Hasprové 2 roky, tak se u ní po aplikaci očkování projevila alopecie. Autoimunitní onemocnění, kdy lidé přicházejí o vlasy. Je jich víc druhů. Bára má verzi total, tzn. nemá žádné vlasy, řasy, obočí ani chlupy na těle. Jaké to bylo s ní (alopecií) vyrůstat, jaké komplikace nese, jak na ni lidí reagují a ví se už dost mezi lidmi o tomhle onemocnění?

Lenka Šourková založila organizaci Kolibříci pomáhají. Spojuje lidi s alopecií, propojuje je a podporuje je. Už jen tím, že vyrábí pokrývky hlavy, bez kterých se neobejdou. Třeba i tu, kterou má na fotce na hlavě Iva s nápisem HOVNO. Známená to: lepší Hovno na hlavě než v hlavě. Jak můžeme pomoci my?

„O obytňáku jsem snil strašně dlouho, myslím, že to na mě přenesl už můj táta, který si přál obytnou Avii“.

„Člověk za něco co chce, musí něco dát“.

„Měj na to čas a nechvátej. Nedělej velký přejezdy. S dílem velký svobody přichází velký díl zodpovědnosti“.

První cesta byla s obytňákem na Elbu, jako vězení asi dobrý, ale jako dovolená to nebylo nic moc. Elba je obrovskej šutr v moři.

Je dobrý si promyslet kdy a kam jet. Jet na Makarskou obytňákem v červenci je blbost, ale v květnu je to pecka. Můj tip je vyrazit v zimě obytňákem do Španělska.

„Albánie je trošku složitější, my jsme tam jeli naším starým tranzitem, kde jsme měli kola, malou kuchyňku, nahoře zvedací stan a jako úlitbu svojí ženě jsem udělal za takovou plachtou záchod, aby se necítila jako úplná medvědice“.

„Takže my jsme se zastavili na severu Albánie i na jihu. To moře je krásný, ale z Albánie je cítit velký kus ilegality. Je to cítit třeba na svozu odpadu, který úplně nefunguje. My jsme viděli Albánii jako realitu. Což je na tom severu bordel a špína“.

Když jsme byli na Ukrajině, tak jsme si odvezli neskutečnou srdečnost těch lidí, což jsme na naší cestě Albánií neměli.

Lukáš nám ukáže nám místa, která jsou pro něj srdcová, zavede nás tam, kam se jiní nedostanou, protože od dotyčných zámků má klíče jenom on. Jak se k tomu dostal, a kdy se můžeme těšit na další výpravu s PMD?

"Chtěl jsem znova víc chodit, znova víc objevovat, ve výsledku jsem zkusil minulý rok vodit lidi do určitých míst, který mě baví, ztrácet se s nima, vyzkoušet si, jestli za mnou mají chuť lidi jít, jestli mně věří, jestli jim mám co dát, přestoupit další komfortní práh, protože se lidí bojím, tak jestli to zvládnu, jestli spolu zvládneme den být a zjistil jsem, že jo".

 "My jsme v tomhle místě, kde je kostel, kde Ryba uvedl svoji mši vánoční, dokážu si představit jak ty šumavský Němci tudy táhli okolo zámku, jak mýtili ty lesy tam, ty příběhy jsou fascinující, to je jak od Klostermanna. A když si to tak vezmu, že v takový krajině jsem a že jsem dostal možnost tý spolupráce s Vojenskýma lesama a že mám nějaký benefity,  tak to bych byl debil, kdybych nebyl šťastnej".

I dětskou lékařku může porod a hlavně vše, co se děje potom, zaskočit. Proč cítila rozčarování po tom prvním. Povídání o tom, že mateřství vždy není procházka růžovou zahradou.

"Mně vždycky potěší, když to ty maminky  řeknou fakt nahlas. Já mám dojem, že se o tom vůbec nemluví, potom jsou ty maminky o to víc frustrovaný, že všichni ostatní jsou v pohodě, fotí se  s kafem na stole a říkají: to je nejkrásnější období mého života a kéž bych to mohla zastavit. A člověk má přitom sám dojem, že to je nejstrašnější období v životě, protože nic nezvládá, nestíhá, nemá sám na sebe čas a má dojem, že je sobec, když se chce vyspat, když se chce najíst, a když tohle dlouhodobě není člověk prochází tou spánkovou deprivací, tak je to tak strašně náročný pro tělo  a pro psychiku tý ženy....a do toho to okolí, který ji masíruje a manžel, který řekne, vždyť jsi celý den doma, co děláš, tak já ti s ním pomůžu a na chvilku někam půjdu.

Bára je maminkou 3 dětí, je lékařkou kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a VFN Praha, autorkou knížky pro děti Doktor

Navzdory náročnému startu do života, je Martínek kluk, který rozdává lidem okolo spoustu energie a dobrý nálady, s ničím se moc nemaže, zato sebe musí mazat dost důkladně. Svou nemoc vysvětluje takhle: " Ichtyóza je kožní onemocnění, při kterém nám kůže roste několikanásobně rychleji a vysušuje se, tím pádem se musí hydratovat pomocí speciálních krémů, plus nám kvůli těm vrstvám kůže nefunguje termoregulace takže se vlastně nepotíme, tím pádem se může stát, že ve velkých horkách můžeme zkolabovat.“

Jaká je jeho ranní rutina? „Zatímco vy (zdraví lidé)  vstanete, vyčistíte si zuby, ustrojíte se a můžete jít,  tak my vstaneme, jdeme

A co večer? „Když je večer serviska, tak ležím 1,5 ve vaně, ta kůže se odmočí, pak přijde máma s něčím připomínající šmirglpapír a jde mě ošmirglovat“.