Šla jsem do Činoherního klubu a nehráli, představení bylo zrušeno kvůli onemocnění. Ale když už je člověk ve Smečkách, v ulici ústící na Václavák, je večer a má dost času, je na místě trochu se porozhlédnout. Smečky mají už od pradávna špatnou pověst jako ulice prostitutek a kriminálních živlů. Působí to tak i dnes, i když mě tu nikdo neohrožoval ani ode mě nic nechtěl.

Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme? To je název nejslavnějšího obrazu Paula Gaugina a často se o něm říká, že jde o vrchol jeho tvůrčí práce. Na rozměrném obraze, byl čtyři metry široký a metr vysoký, začal tento francouzský malíř, který byl v té době již sám těžce nemocný, pracovat v roce 1897 údajně proto, že se dověděl o smrti své dcery Aline.

Jestliže města občas mají potíže se svými slavnými občany, zapomínají na ně, nebo se k nim rovnou nehlásí, v případě Brna a Jana Skácela to rozhodně neplatí. Přímo na Náměstí Svobody, zvaném Svoboďák, trůní velká bronzová kašna pečlivě osázená Skácelovými verši, o kus dál z úbočí Špilberku shlíží dvoumetrová básníkova hlava ze čtyř a půl tisíce ocelových trubek.

Období, kterým právě procházíme, je dobou masopustu. U našich předků, odkázaných bez internetu, televize a chytání pokémonů v oblasti zábavy na vlastní produkci, byl to čas obchůzek v maskovaných průvodech. Domýšlet a odhadovat jejich prastarý rituální význam je právě tak předmětem činnosti etnologů jako objektem zapáleného zájmu novodobých hledačů kořenů i kořínků.

Čaj s citrónem, panák ze zázvoru mixovaného s medem a kurkumou, čaj s jablky a pomeranči, čaj zelený rýžový druhý nálev, horká voda s limetkou, vejce naměkko a listový špenát s drobně nakrájeným česnekem, bolognese, bezlepkový toust, brusketa, pečená zelenina s humusem a každou chvíli nějaké ruce nebo oči, které se ptají, co by ještě potřebovala.

Stoupáme po klikaté silničce do kokořínských kopců, okolo krajina rozbrázděná zářezy v pískovcových skalách, jasné studené nebe, poprašek sněhu na polích. Vjezdu do vesnice vévodí dvě mohutné lípy, mezi nimiž je jako šperk zasazena chátrající barokní kaple svatého Václava. Za ní ovšem hnojiště a skládka betonových panelů.

Současný svět je někdy tak přehledný. V roce 2021, například, vyšly v Čechách a na Moravě jenom dvě knížky, které stojí za pozornost. Ani jedna z těch dvou – abych byl přesný – nevyšla na Moravě. Tou první – která je navíc mnohem, mnohem lepší nežli ta druhá – jsou básně, prózy a dramatické texty Gerharda Rühma, co pro nakladatelství Rubato přeložil Pavel Novotný.

Když před několika lety oznámilo společenství Plum Village ve Francii, že zenový mistr Thich Nhat Hanh požádal vietnamskou vládu, aby mu umožnila se vrátit domů z exilu, plakal jsem skoro hodinu v kuse. Bylo zřejmé, že se Thay – učitel, jak mu přezdívali jeho žáci, vrací domů zemřít. Ale pak to pár let vypadalo jako zenové šibalství, protože mistr pořád nikam neodcházel, ale z Vietnamu ho už nešlo dostat pryč.

Umění nelze oddělit od politiky, a to ani když se jedná o Bacha. Není důležité jen co a jak interpret hraje, ale také kde a pro koho. Tak to alespoň vidí jeden z nejslavnějších klavíristů současnosti András Schiff, který do svého rodného Maďarska, na protest proti režimu Viktora Orbána, nevstoupil už dobrých deset let.

V životě někdy existují okamžiky, kdy se lidé potkají na nečekaných místech. Třeba v rakouské Kremži. Přijela jsem na spisovatelskou rezidenci, do pokoje číslo 22 v bývalé továrně na koberce, proměněné na umělecké centrum. Děje se tady toho spousta – literární čtení, výstavy, ale nahoře, v podkroví jsou pokoje pro výtvarníky, spisovatele a hudebníky kde můžete měsíc nerušeně tvořit. Nebo se o to alespoň pokoušet.