Kdo tu mluvil o vítězství? To je název knihy s podtitulem: Osm cvičení ve filosofické rezignaci. Autorka na životních příbězích několika význačných filosofů ukazuje, na co ve své práci museli rezignovat, aby dosáhli světové proslulosti. Název si Tereza Matějčková vypůjčila od Reinera Maria Rilka a stejně jako on nepíše o vítězství, ale o stylech výdrže v žití a přežívání.

Kolem roku 1500 se v pohraničních hvozdech zjevila pasáčkům Panna Maria na velkém kameni. Andělé, kteří ji doprovázeli, balvan rozčísli na dvě poloviny a Maria předpověděla, že až mezi nimi bude dost místa na to, aby projel žebřiňák, nastane konec světa.

Jako bych byla v Lisabonu poprvé. A přesto jsem tam byla, už to ani nedokážu spočítat, kolikrát. Jezdila jsem tam totiž jako průvodkyně poznávacích zájezdů po Portugalsku spoustu let. Vždycky na podzim a na jaře. Lisabon mám spojený hlavně se stresem – že se někdo ztratí, někdo někam nepřijde, ztratím se já, nebudu vědět, kde jsou záchody, nebo se zapomenu podívat na předpověď počasí.

Začala jsem s tím zhruba před dvaceti lety, když jsem se snažila sladit katolický nárok nedělní mše svaté s nárokem společnosti udržet jakožto matka své děti aspoň na tu hodinku trochu v klidu. Na matky je totiž obecně kladen nárok neustále cosi slaďovat, zpravidla věci, které ze své podstaty sladitelné nejsou – jako rodinu a práci, rodinné frakce mezi sebou navzájem, vytřenou podlahu s odevzdanými výkazy atd. atd., však to bezpochyby znáte.

Dostal jsem dvě knihy o slavných Beatles. Moje žena ví, že se vracím občas do minulosti, jak vidí něco o Beatles, tak mi to koupí. Zaujalo mě na těch knihách ale něco jiného. Obě mají téhož autora, Steva Turnera, kterého přece znám, psal kdysi pro Timesy a Independent.

Slovo troubení je možné chápat v několikerém významu. Samozřejmě hra na trubku. Dále může troubení znamenat – vzhledem k realitě ještě dost milosrdně – tupé čumění, civění, čučení, tedy počínání těch, které už J. A. Komenský nazýval zevlové: to jest ti, kteří více ústy než očima na svět se dívají. Tak tento význam, který popsal geniální autor Labyrintu, výjimečně nemám na mysli.

Usedl trochu ztěžka k vedlejšímu stolu, igelitku s nákupem pověsil na opěradlo židle. Nasadil si brýle a z ledvinky vytáhl mobil, aby se poradil o něčem důležitém. „Dívej, je jasný, že tomu nevěřím, ale stejně jsem ti ten mail přeposlal. Zajímá mě, co na to řekneš,“ seznamuje muž kolem šedesátky i nás, sedící kolem, se svou situací.

Byl krásný červnový víkend, jeden z těch prvních skutečně letních, kdy bylo teplo od rána do večera. Byla spousta věcí, které mohl člověk dělat. Jít na dlouho plánovaný výlet s přáteli, konečně postavit branku do zahrady, aby se do ní nemuselo přes plot, obejít nějaké výstavy, dohnat pracovní resty. Tak jsem ho téměř celý strávil na zahradě s knížkou.

Každý z nás měl, má nebo v budoucnu bude mít blbého šéfa. Je to sdílená zkušenost. Postava blbého šéfa se v literatuře a filmu objevuje jako archetyp i klišé. Ale vytvořit postavu dobrého šéfa tak, aby nebyla nudná a suchopárná ve svém neochvějném smyslu pro spravedlnost, ve svém nadání nalézat geniální řešení, ve svém přísném, ale spravedlivém způsobu vedení firmy, partaje, vesmírné lodi nebo nemocnice, to není nic jednoduchého.

Kamarád mi poslal vtip. V tabulce nejrychlejších věcí světa byl za sebou nakreslený gepard, letadlo a světlo. A až za rychlostí světla bylo tempo, s jakým se někteří lidé stávají odborníky na umělou inteligenci. Musela jsem se smát, protože se to týkalo i mě. Tou dobou jsem měla rozhovor v jednom z rádií, kde jsem sice byla i kvůli románu Směna, ale protože se to konalo v období boomu chatu GPT, nevyhnula jsem se ani otázce na postoj k umělé inteligenci.