V pražské motolské nemocnici, v Galerii Ambulance, je k vidění výstava historických snímků pražského uměleckého a reportážního fotografa s charakteristickým rukopisem – Ferdinanda Bučiny. Jeho fotografie s podmanivou atmosférou zachycují výjevy nejen z Prahy a Čech, ale také z Podkarpatské Rusi a moravského Horňácka.

Je v lidské povaze, že když je nás na něco víc, cítíme se líp. Odtud úspěch podpůrných skupin. Když jsem ještě žila v Americe, obdivovala jsem množství a rozmanitost tamních společenství, založených na jednom konkrétním sdíleném problému. Rodiče čerstvě narozených dětí. Majitelé papouška kakadu. Lidé s jednou nohou kratší. Děti alkoholiků.

Město Broumov za posledních dvacet let dokázalo ožít kulturou a stát se turistickým cílem. Mimo sezónu, kdy se kulturní Broumov zavře do zdí kláštera a nevychází, ale vystupuje do popředí Broumov průmyslový. Továrna Veba tvoří architekturou svých budov opozici k baroknímu klášternímu monumentu, obzvlášť na starých vedutách.

Vagon je plný až do uličky. Kufry, batůžky, igelitky, ženské staré i mladé, děti, přepravka s kočkou, pes. Kozačky, tenisky, pantofle, kalhoty z koženky nebo tepláky – ty jsou na mnohahodinovou cestu přece jenom nejpohodlnější. Budeme chvíli stát? Potřebuju kouřit, osloví někdo průvodčího; ale ten jenom vrtí hlavou.

S nastávajícím jarem opět vycházíme do přírody, po zimním spánku plném komfortu se v krajině každoročně bezradně rozhlížíme a klademe si závažné otázky. Umíme ještě pojmenovat povinnou úctu ke krajině, víme o ní a cítíme její skryté síly? Odpovědi na tyto otázky najdeme v nejstarších mytologických vrstvách, které v žádném případě nejsou sbírkou naivních a vymyšlených pohádek, ale zrcadlením dávného duševního života člověka, pro kterého byla země Matkou.

Sedám si k počítači ve chvíli, kdy se objevila zpráva, že ruský ministr zahraničí Lavrov tvrdí, že porodnice zasažená v Mariupolu byla plná extremistů. Vtipné to není, absurdní ano: Fáze číslo jedna, Rusové zasáhnou porodnici. Fáze číslo dvě, ukrajinský prezident Volodomyr Zelenskyj se rozhořčeně ptá, zda mělo jít o denacifikaci novorozenců. Fáze číslo tři, Sergej Lavrov to v podstatě potvrzuje. Ano, porodnice byla plná extremistů.

V Kolíně jsem byla poprvé. Ale vlastně to tam dobře znám. Z vyprávění Jirky Vondráčka, který tam v mládí žil. Jirka volával tak jednou, dvakrát do měsíce, někdy častěji. A mluvil a mluvil a mluvil. Přes třicet let pracoval v rozhlase, v literární redakci a vytvořil toho úctyhodně hodně. A mluvené slovo pro něj bylo důležité. Možná důležitější, než jít do cukrárny na zákusek, na oběd, nebo na dobré kafe.

Neexistuje snad teplé jídlo, jehož příprava by byla tak jednoduchá jako u ohřátého párku. Zvládne to každý – stačí vložit do horké vody, nechat přejít varem, odhadnout správný okamžik, kdy se střívko napne do křupavosti, ale ještě nepraskne, a můžeme servírovat. S hořčicí. Tahle laskomina, kterou prý ve Frankfurtu znali už ve středověku, k nám přišla počátkem 19. století z Vídně.

V poledním stínu kolínské katedrály, v pestré čtvrti Eigelstein, právě vznikla půvabná kniha pro děti s podtitulem Otázky po Bohu. Samotný název je až barokní, zní: Každý ať z místa, kde je, postoupí o krok blíž. Je pozoruhodné, že ji ve městě, jehož srdcem je relikviář tří králů obklopený stovkami – a to nepřeháním – křesťanských svatých, přímo v centru porýnského katolicismu nenapsal žádný křesťan, natož kněz či řeholník. Napsal ji muslim.

Přejely jsme. Autobus se najednou rozjel po hladké rovné silnici, minul Shellku, která ve mně pokaždé vzbuzuje atavistický pocit hojnosti, a občas u ní stavím cestou na chalupu, abych si koupila hříšnou kávu, a teprve v tu chvíli mi došlo, že už jsme dávno měly vystoupit.