Přírodovědec Gerald Durrell ve svých knihách popisuje, jak se v dětství dokázal celé hodiny válet na zemi se svými psy (a ještě dodává, že ty čtyřnohé chlupatce to přestalo bavit mnohem dřív).

Nevím, jestli bych dnešní sloupek neměl začít spíše hezky mňouknutím: Mňau! Abych byl „in“. Věci se totiž mají tak, přátelé. O víkendu jsem navštívil příbuzného – strejdu Milana.

Jednou z velmi nepříjemných věcí, která se u člověka vyskytuje, je chrápání. Samozřejmě i jiní tvorové tímto trpí. To, že se jedná o nemilou věc, může jistě potvrdit mnoho z nás.

Neumím si představit začátek prosince bez Mikuláše. Tedy toho svatého, který chodí do rodin a naděluje dětem dárečky, nebo taky pokárání, po němž následuje slib malého hříšníka, že se určitě polepší. Děje se tak v předvečer svátku všech Mikulášů, tedy 5. prosince.

Mám se přemístit z gruzínského hlavního města do metropole v Arménii, Jerevanu. Vlamuji se s velkým těžkým batohem do kupé ve vlaku, v němž mám strávit noc. Je v něm už vyplašená křehká stařenka.

Existují dva druhy lidí: Ti, kteří mají rádi koupel ve vaně, a ti druzí, kteří upřednostňují sprchu.

Měli jsme partu kamarádů, která se setkávala každou sobotu dopoledne. Čtyřicet let. Přestože jsme jí říkali babinec, s radostí ji navštěvovali i muži. Profesní složení bylo pestré, takže to bylo kromě zábavy i poučné.

Nedávno jsem v pořadu Vltavín vzpomínal na dnes už zvěčněného kolegu a kamaráda Jardu Klímu a na naše vzájemné hodně drsné žertíky. Tady je jeden z nich.

Bývaly časy, kdy jsem býval pečený vařený v různých antikvariátech. Pak ty časy časem pominuly, neboť mi došlo, že ne všechno, co mě zaujalo, si musím nutně odnést domů.

Současnou dobu bych charakterizovala jako dobu ztráty soukromí. Někdy je nedobrovolná, to když vás kamery, jimiž jsou prošpikované ulice, najdou všude, i když zrovna nejste recidivista. Jindy se na cestu veřejné exhibice vydáváme sami.