Občas slýchávám, že malé děti jsou zvídavé a my dospělí bychom v nich měli tuhle jejich vlastnost rozvíjet. Takže mě pochopitelně zahřálo u srdce, když se mě sedmiletý syn zvídavě zeptal, co se stane s člověkem, když mu zatuhne hlava v betonu.

Nejsem ani meteorolog, ani klimatolog, abych mohl pronášet odborné soudy o počasí, nejsem ale ani pan Důra z Rozmarného léta, abych prohlašoval, že tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.

Kdysi jsem četl o pokusu, při kterém se vědci pokoušeli zjistit, kdo má lepší čich: člověk, nebo pes? Po travnaté ploše prošli s tabulkou čokolády na provázku a poté nechali zkoumané objekty, ať vyčuchají trasu, kterou pochoutka prošla.

Teprve docela nedávno jsem si uvědomil, jak zásadní je pro můj život Lipensko. Oblíbil jsem si ho už při výletech v dětství, teď tu už nějaký pátek trvale žiju.

Máme za sebou první dny nového školního roku. Ta rychlá změna tempa z letního klídku na hektický rytmus moderní společnosti mě nepřestává udivovat.

Někdy si připadám jako kapitán potápějícího se plavidla. To když k nám přijede neohlášená návštěva.

Letošní rok je nezvykle bohatý na srážky. Nezvykle jen z pohledu posledních let. Jinak jde spíš o rok normální, kdy se v létě horka střídají s bouřkami, má smysl chodit na houby a roste tráva.

Dříve jsem si neuměla představit léto a začátek podzimu bez zavařování. Zavařovalo se téměř všechno! Občas jsem si připadala jako postava z knížky Betty MacDonaldové.

Když jsme se před rokem loučili s poštolkami, které nám na okenním parapetu vyvedly sedm mladých, moc jsme si přáli, aby to nebylo naposledy. A přání se nám vyplnilo, letos jsme je tam měli zas.

Vím, že si z těch milionů informací, které jsou neustále znovu a znovu k dispozici, vybírám ty, které odpovídají mému obrazu světa, a smířila jsem se s tím, že servery nebo konkrétní osoby, na které se obracím, je už pro mne předpřipravili.