Vycestovat před lety na dovolenou s devizovým příslibem byl zázrak. Malou částku peněz vám dali v bance na nejnutnější výdaje a běda, když vás na cestě autem potkala nepředvídaná událost.

Na nabídky adopcí už jsme si zvykli. Nepřekvapí nás, že k adopci – někdy jenom na dálku - jsou nejen africké děti, ale třeba i zvířátka v ZOO, hroby slavných osobností nebo umělecké předměty.

Mám spoustu přátel a kamarádů po celém světě. Zvláštní místo mezi nimi zaujímá přítelkyně z Japonska. Jmenuje se Megumi Kimura Asakura, je učitelkou hry na piáno. Má čtyři už dávno dospělé děti a s manželem žijí už delší dobu v univerzitním městečku v prefektuře Gunma.

Že je předposlední červencový den Mezinárodním dnem přátelství, jsem se dozvěděl teprve nedávno a trochu mě to zaskočilo. Není to svátek, který by měl u nás tradici, vznikl snad někde v jižní Americe a pak mu dalo úřední punc OSN.

Dechovka je pro mnohé lidi hudební žánr, o němž mluví s jistou dávkou shovívavého pohrdání. To přece není žádné umění, to jejich umcaca. Chci se dechovky trochu zastat, i když to vlastně nepotřebuje.

Mám radši labutě než biče. Z toho vyplývá, že mám raději sudá čísla než ta lichá.

Vzpomínám si na jednu naši dávnou pouť do řeckého letoviska Parga. Byla to dlouhá a náročná cesta, 36 hodin autobusem přes celou Itálii, 8 hodin trajektem do Řecka, do Igumenici, a pak opět autobusem ještě 50 kilometrů do Pargy.

Miluju sluníčko. Bohužel, moje světlá blondýnkovská pleť už tak moc ne. Obvykle protestuje už při prvních teplejších jarních paprscích.

Koukala jsem nedávno z okna. Po chodníku šla mladá maminka s baculatým chlapečkem, který se náhle rozběhl a... spadl. Zůstal ležet, chvíli čekal, jestli ho máma zvedne, a když se tak nestalo, dal se do křiku.

Nedávno jsem se doslechl, že v centru Českých Budějovic po mnoha letech končí jeden známý antikvariát. Je mi to upřímně líto. Vzpomínám si na doby, kdy jsem právě do antikvariátů hrozně rád chodil.