Ráda jím kyselé ryby. Pravda, mívají mnohdy hutný pach, zvlášť když je doplním jemně krájenou cibulkou. Když není zrovna nikdo doma, dopřávám si ten plebejský a zdravý pokrm.

Celorepubliková karanténa je sice nepříjemná, ale každý z nás z ní může vytěžit něco dobrého. Například u nás se děti ráno učí jako obvykle, protože jejich škola jim přes internet přenáší hodiny jako videokonferenci.

Když nás trápí nespavost a znaveně mžouráme do dalšího rána, dostává se nám mnoha rad, co udělat pro dobrý spánek.

Když jsem byl malý, byl březen měsícem knihy. Ještě donedávna byl březen měsícem internetu, pak ale internet zevšedněl a teď už pár roků má březen zase o něco blíž k literatuře, když je měsícem čtenářů. Což je fajn.

Čas od času mě popadne touha vypadnout od psacího stolu někam do přírody. Jsem ale  trochu bloudivá a také je mi milé, když můžu zážitky s někým sdílet, povídat si při procházce s blízkou duší.

Mám doma pět jednorázových roušek. I když jsem je v lékárně pořídila před časem úplně náhodou za cenu téměř dvou stovek, neváhala jsem s nákupem ani okamžik.

Samozřejmě, že každý má logicky vymezenou určitou škálu pozdravů. Na to nemusí být po ruce žádný ceremoniář, ty své si prostě každý najde sám.

Dnešní den je Mezinárodním dnem nenávisti – a to tedy nevím, jak s tím naložím. Asi to není míněno jako oslava, protože co by bylo na nenávisti hodno slávy?

Patřím do staré školy. Jsem odkojena propiskou a plechovou kartotékou. Nedávno jsem byla v jedné prodejně elektroniky, kde jsem měla objednaný jistý komponent k telefonu a samozřejmě, že jsem vybrala špatný.

Před nějakými dvaceti lety se z Budějovic dalo dojet na okraj Brna za dvě hodiny. Mezitím do silniční sítě natekly miliardy, ministři dopravy se střídají jak figurky na orloji, ale ten čas se nekrátí. Spíš naopak.