O minulém víkendu jsem courala po italském hlavním městě Řím a ještě se stihla zastavit na Korsice. Její pláže jsou totiž úžasné. Cože? Vyhrknete teď možná zděšeně. Ale musím vás uklidnit.

Čím víc přibývá člověku na krku prožitých let, tím víc a častěji se ohlíží zpět. Někdy z nostalgie, někdy pro útěchu, co všechno tehdy ještě dokázal, když ho nebolela záda, nezlobily kyčle nebo dýchání.

Nejsem nákupní typ. Tedy člověk, který by za důležitou součást svého života považoval neustálé šmejdění po obchodech –  shopování.

Člověka čas od času přemůže touha být něčím užitečný. A jedna z činností, která stoprocentně užitečná je – i když nikoli bezbolestně – je darování krve.

Mám umytá všechna okna v našem panelákovém 2+1, vyprané a pověšené záclony a taky jsem konečně přeskládala naši šatnu. Dodávám, že právě tahle malá místnost čekala na můj agresivní uklízecí útok nejméně tři roky.

Virová epidemie, která k nám před pár týdny vtrhla, překonává všechno, co jsme si dokázali představit. Krizový režim, spousta omezení, katastrofické zprávy ze světa. Ještě horší je ale nejistota, co bude dál. Dá se na té situaci vůbec najít něco kladného?

Každý už se určitě setkal s osobitým humorem ve formě kanadských žertíků.  Oblíbené jsou spíš mezi mužskou částí populace, snad proto, že občas bývají opravdu drsné. A někdy se prostě nevyplatí...

Slyšet, co se kolem nás děje a co nám kdo říká, je hodně důležité – jak moc, zjišťujeme, když nás s věkem sluch opouští.

Taky už pár dnů nosím, ostatně jako všichni, na veřejnosti roušku. A zjišťuji, jak takový nevelký kus textilie dokáže změnit svět kolem nás.

Veselá mysl, půl zdraví. Tak tohle rčení určitě znáte a možná ani netušíte, jak moc se zakládá na pravdě. Zapátrala jsem totiž na internetu a zjistila, že právě smích podporuje tvorbu a vylučování hormonů, které působí na tělo podobně jako antidepresiva či sedativa.