Máme rádi světlo svíček, dobře se nám při něm povídá. Rozsvěcíme je uprostřed jídelního stolu, na konferenčním stolku i za okny. Za letních večerů vynášíme lucerny s nimi na zahradu.

Potkal jsem jistou slečnu z Chebu. Slovo dalo slovo a ona mi řekla, že má partnera z Budějovic, budou se brát, ale že ona vlastně pořád neví. Že ti budějovičtí pánové jí připadají jak z jiného světa.

Jsem vášnivá čtenářka. Kouzlu písmenek jsem propadla ve chvíli, kdy jsem jako dítě přelouskala Káju Maříka. Klidně jsem později dokázala mít rozečtených třeba pět knížek na různých místech bytu.

Ne, bohužel nemám první máj spojený jen s úžasnou Máchovou lyrikou a líbáním pod rozkvetlým stromem. Mnoho prvních májů mi zkazila vynucovaná účast na akci nepřesně označované jako svátek práce. Spíš tedy snaha, jak se té účasti vyhnout.

Někdy je docela fajn být pamětníkem. Zvlášť když si člověk může porovnat věci minulé a současné a zjistí, že ta současnost je – alespoň v něčem – lepší než minulost.

My ženy, proč si to nepřiznat, jsme od přírody bytosti parádivé. Možná proto, že se chceme odlišovat jedna od druhé. Stačí nám třeba barevný šátek, abychom proměnily už párkrát nošený kostým ve zcela moderní oblečení, které právě letí. Zkrátka chceme být in.

Víte, co mě na stále se rozvíjející technologii digitální fotografie mrzí? Asi budete hádat, že skutečnost, že je příliš rychlá ve vývoji, že ji starší lidi už hůř zvládají a podobně. Nikoliv!

Víte, co je to prokrastinace? Takové to, jak děláte něco jiného, než byste dělat měli, abyste to, co byste měli dělat, dělat nemuseli?

Na vysokých školách fungovaly za komunistů takzvané vojenské katedry. Bylo to pár špinavých baráků za městem, kde se několik zoufalých důstojníků marně snažilo udělat z nás studentů vojáky.

Tak jsem zase o něco chytřejší. Konečně mám jasnější představu o tom, co to znamená, když se řekne, že si někdo někoho hýčká. Momentálně se tím hýčkaným cítím být já osobně.