Navštívila mne vnučka se svojí batolící se dcerkou a když jsme šli po obědě na procházku, zeptala se mě, jestli mám vlhčený ubrousek. „To nemám, na co ho potřebuješ?“ řekla jsem udiveně, protože koupi něčeho takového nemám vůbec na seznamu svých potřeb.

Už se docela těším, až budu moci na veřejnosti svobodně odložit roušku a zase se volně nadechnout. Bez obav, že se na mě bude někdo dívat jako na velmi podezřelé individuum, páchající smrtelný hřích.

Průšvih, milí přátelé, průšvih. A to používám slovo, které lze považovat za vysílatelné. Otevřela jsem totiž Pandořinu skříňku. Na svá téměř osmašedesátiletá kolena jsem se rozhodla zřídit si facebookový účet.

Pokud jste žena a máte muže, tak to taky možná znáte: usínáte v něžném objetí se svým partnerem, pak se od něj odtáhnete a sladce se zachumláte do záplavy měkkých peřin. Vy už můj sloupek dál poslouchat nemusíte.

Dlouhou část života jsem strávil u počítačů. Jeden čas bylo mým úkolem zavádět ve velké firmě nové programy a učit s nimi lidi pracovat.

Umíte jezdit výtahem? Že na tom nic není? Jen neříkejte. Určitě jste už zjistili, že i pro výtahy funguje třeba zákon schválnosti.

Před několika lety jsem si koupil hamaku. Kus pevné a lehké látky za tři stovky, kterou napnete mezi stromy a máte parádní lůžko na toulky přírodou nebo třeba lenošení na zahradě. Taková houpací síť bez ok.

Tak se má skončit s používáním jednorázových plastů, s těmi různými obaly a nádobkami na jedno použití. To, co bylo považováno za pokrok, už pokrokem není.

Když si vzpomenu na dětství, vidím svoji babičku. Nebyla to žádná měkota. Její muž byl hajný, který se za války zapojil do odboje a za heydrichiády skončil na popravišti. Ona si pak užila své.

Člověk se asi nemá vracet na místa svého dětství nebo mládí, kde byl šťastný. Zní to sice kacířsky, ale myslím, že mnozí mi dají zapravdu.