Přecházím ulici a na přechodu leží šanon. Ne nějaká pohublá plastová napodobenina, ale bytelný kartonový šanon s okovanými hranami a s kulatým okýnkem na tahání z řady. Použitý, ale zachovalý.

Protože jsem se stěhovala do malého bytu, rozdávala jsem několik posledních měsíců zelené pokojové rostliny. Některé jsem měla i desítky let a loučení s nimi nebylo lehké.

Budoucnost. Každý z nás si ji maluje jinak. Ale většinou se shodneme na tom, že je ukryta v našich dětech. Často slýchám, že dnešní mladá generace za mnoho nestojí.

V době registrované karantény po návratu ze zámoří jsem se rozhodla, že se budu řídit radou odborníků, a pustila jsem se do třídění svého hodně rozrostlého archivu.

Máme na chalupě tři venkovní televize a plánujeme čtvrtou. Pokud si myslíte, že jsem se zbláznila, tak vás hned vyvedu z omylu. Jedná se totiž o ptačí krmítka.

U odpoledního čaje s domácím koláčem si mně kamarádka postěžovala, jak jí vadí, že pořád vyhazuje skoro plné pytlíky s moukou, která je už tak stará, že se v ní dělají mouční červi.

Máte rádi trávu? Co je to za otázku, řeknete si, kdo by neměl. A nemusíte být zrovna králík ani přežvýkavec. Vždycky je přece příjemné projít se naboso po měkoučkém trávníku, kochat se jeho sytě zelenou barvou, stačí vyjít na trávník a jste vlastně v přírodě.

Tenhle sloupek jsem mohl nazvat „mé cesty za vzděláním“, ale byla by v tom faleš, protože vzdělání bylo to poslední, co mě zajímalo. Chodil jsem do školy za spolužáky a za tím, co jsme spolu prožívali.

Potřeboval jsem vyplnit daňové přiznání, takže jsem si uvařil kávu, pustil si hudbu, vytáhl ze skříně složku s fakturami, zapnul počítač a řeknu vám, že co ti pejsci v těch videích na YouTube dělají, to je opravdu neuvěřitelné.

Častou rekvizitou fantastických románů jsou stroje času. Slouží tam především k výrobě zápletek. Znáte to, hrdina se vykašle na zákazy, zasáhne do minulosti a hned je o čem psát. Ten stroj zatím nemáme, ale návrat do minulosti zvládneme i bez něj.