Na úvod dnešního Rozhlasového sloupku vám položím řečnickou otázku. Ptáte se často? Vzpomenete si, kdy jste se naposledy pořádně a bez ostychu poctivě ptali?

Před nedávnem jsem seděl u počítače a v okně vedle mě se něco pohnulo. Otočil jsem hlavu a na truhlíku seděla poštolka. Její blýskavé divoké oči na mě beze strachu hleděly. Chvíli mě zvědavě pozorovala a zmizela. Marně jsem přemýšlel, čemu za tu milou návštěvu vděčím.

Všechno špatné je k něčemu dobré, říká se. Pro protikoronavirová opatření, kvůli nimž se lidé drželi dva měsíce převážně doma, to platí také.

Nedávno jsem si prohlížela zajímavou knížku s názvem Kapličky, sochy a křížky: drobná sakrální architektura na území města Českých Budějovic. A byla jsem, mírně řečeno, překvapená, kolik takových zastavení osvědčený autorský tandem - českobudějovický fotograf a nadšený patriot Milan Binder a Dan Kovář z okresního archivu - našel a poctivě zdokumentoval a popsal.

Přiznám se, že nesnáším luštění návodů na používání různých spotřebičů, i když si uvědomuji, že bez nich to prostě nejde. Naštěstí většina praček, myček a vysavačů pracuje na podobném principu, takže je při výměně ovládám celkem intuitivně.

Nejlepší na světě. Kdo by to nechtěl zažít? Řekněte. Většinou si pod touto formulací představíme postavy ze světa sportu. To mi už uteklo, odpovíte. Omezuje nás věk, zdraví, možnosti. Množství jiných starostí. A také, domnívám se, naše malá fantazie a možná, proč si to chlapsky nepřiznat, nízké sebevědomí, zápal, touha a vytrvalost.

Tak se děti dočkaly a mohou, tedy některé z nich, skládat přijímačky na střední školy.  Už dávno před tím ale propukly v mnoha rodinách dohady, na jakou že školu. Dobře si na to vzpomínám.

Je to to takový pěkný zvyk. Tradice. Ale obávám se, že nevydrží a postupně zanikne. Mám teď na mysli setkání rodáků. Čas od času tuhle akci uspořádají v nějaké vsi.

Na sociálních sítích se nám rozmohl takový fotografický nešvar. Lidé špulí rty, až připomínají kačera Donalda a cvak! – svůj portrét pošlou do světa.

Moje zážitky z Kuby jsou ještě poměrně čerstvé, takže se alespoň o nějaký z nich ráda podělím. Sami Kubánci nazývají svou zemi Ostrovem svobody, ale s tou svobodou je to všelijaké.