Čas posunul život. Země sice ještě po ránu trochu studí, ale jaro je tady. Cítíme je na každém kroku a radujeme se z něj, neboť přináší teplo. Příroda se probouzí ze zimního spánku a nutí k pohybu. Láká nás do zahrad, zahrádek a parků nebo jen tak na procházku.

Při vzpomínání na základní školu už mám problém se jmény mladých učitelek, zato pan učitel Kučera z dílen a pozemků si v mé hlavě zajistil místo natrvalo.

Moje známá, o které vám chci dnes povídat, je z kategorie lidí, kterým říkám Lesany. Chodí v etno šátku a sukni, která je ušitá ze starých dekoraček, a kdyby mohla, vyráběla by si sandály z kukuřičného šustí.

Nedávno mi volala kamarádka, abych s ní šla večer do divadla. Přiznám se, že nemám akce narychlo moc ráda, ale kývla jsem. Co s načatou nedělí, že ano.

O kocourovi, se kterým sdílím několik let domácnost, jsem už v ranním sloupku vyprávěl. Je to osobnost. Nechce se chovat, škrábe a přitulí se, jen když chce podrbat.

Tak prý by bylo správné (a některé státy se údajně chystají tuto správnost legalizovat), aby se každý mohl rozhodnout, jakého je pohlaví – ženského, mužského, nebo třetího.

Převyprávím vám jeden malý, lehce romantický příběh s otevřeným koncem, který mi před časem vyprávěla moje známá.

Pokud chceme vyjádřit obdiv někomu, kdo dosáhl něčeho velkého, důležitého, nebo se zachoval výjimečně srdnatě, často na jeho adresu řekneme: Klobouk dolů!

Už dlouhá léta mám takový zvyk, že hned po Novém roce začínám vábit jaro. Ne, nejsem žádná čarodějka a nepoužívám zaříkadla. Stačí mi k tomu květináč.

Nedávno jsem v knihovně hledal útlou publikaci o historii lyžování na šumavské Smrčině. Nenašel jsem ji, ale zaujalo mě něco jiného – knížka o historii amerických grotesek.