Tak už tu zase máme Valentýna. Jak jsem se dozvěděl ve zprávách, je to po Vánocích a Velikonocích třetí nejkomerčnější svátek u nás. Nebudu tu ale mravokárně kázat.

Kdysi mi jedna známá tvrdila, že staré lidi nemá nikdo rád, aniž by se o to nějak zasloužili. Prostě stáří leze lidem na nervy. Nechtěla jsem na tento názor přistoupit.

Letošní zima nám po létech opět dává zabrat. U nás na Lipensku určitě. Sněhu napadlo víc, než bychom si možná přáli, a mrazy jsou také, jak se na zimu sluší.

Někde jsem četl, že národní povahu spolehlivě odhalí nejoblíbenější filmy daného národa. Japonce baví skvěle propracované komiksy manga, Američané jsou paf ze stříleček a westernů. A Češi milují Večerníčky.

Před mnoha lety jsem byla v českobudějovické nemocnici na operaci. Byla to má první operace. Diagnóza: kameny ve slinné žláze. Docela jsem se bála. Ne operace, ale narkózy.

Mám takový pocit, že je nejvyšší čas zredukovat některá stará česká přísloví. Kupříkladu „co Čech, to muzikant“. To už dávno neplatí. Spíš „co Čech, to komentátor“.

Někde jsem slyšel, že dospělost má občas dost zvláštní příznaky – třeba to, že člověk má na sporáku svůj oblíbený hořák.

První ústavou, která dala ženám volební právo, se stala ta z roku 1889, kterou odhlasovali obyvatelé vznikajícího státu Wyoming v USA. Zásluhu na tom mělo hnutí feministek.

Říká se, že každá matka pozná své dítě podle pláče a dobře ví, co jí chce miminko sdělit, když se rozkřičí. Haló, mámo, mám prázdné bříško, nebo plné plenky, je mi smutno.

Možná právě ve vaší vesnici nebo v ulici vašeho městečka se vaří pivo. Ano, s minipivovary se roztrhl pytel plný voňavých hlávek sušeného chmele.