Můj známý se nedávno chystal se svojí vnučkou do kina na novou českou pohádku Čertí brko. Moc se mu nechtělo. To já bych šel hned. Pohádky mám totiž moc rád.

Napsat sloupek o Janu Palachovi, dvacetiletém studentu filozofie, který se před 50 lety v horní části Václavského náměstí polil hořlavinou a sám sebe zapálil na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, je úkol těžší než hora.

Říká se, jak na Nový rok, tak po celý rok. Ačkoliv se snažím pokaždé zakončit silvestrovskou noc optimisticky, tentokrát, přiznám se, se mi to moc nepovedlo.

Po všechna léta složitě vymýšlím, jak získat v zimě, kdy nejezdím autem, od praktické lékařky recepty na léky, které užívám. Spojení veřejnou dopravou je zoufalé.

Určitě si občas zanadáváte, jak ty věci dneska málo vydrží. Všechno se ztenčuje, místo šroubů sešívačka, místo ložisek díry v plechu a životnost je spočítaná s bídou na záruční dobu. Někdy se vám nová věc rozsype rovnou při vybalování.

Říká se, že každý máme svého kostlivce ve skříni. Někdo většího, někdo menšího, někdo hodně šeredného. Něco, co bychom ze svého života nejraději vymazali, ale ono to nejde.

Nedávno jsem pobývala se synem Jiřím v Indonésii. Přeletěli jsme z Jakarty na ostrov Flores do městečka Labuanbajo, odkud se vyjíždí lodí na ostrov Komodo.

Počet prožitých let už mě opravňuje k tomu leccos si nepamatovat, anebo, což je lepší, dělat, že si to nepamatuju a pěkně se na to vymlouvat.

Vypadá to, že zmínit zásadu předběžné opatrnosti před některými lidmi je jako vytáhnout červený hadr před býkem. „Nemudruj a dělej!“ je jejich zásada.

Nedávno prolétla veřejným prostorem fotka orangutaní samice s mládětem v náručí. V pohyblivé formě obrázku na internetu, se matka nechce smířit s tím, že mládě už nežije.