Vánoce jsou sice považovány za nejhezčí svátky roku, ale je velký rozdíl, z jaké pozice je vlastně vnímáte. Jako dítě jsem Vánoce milovala.

Také se už u vás o sto šest peče vánoční cukroví? A když ne u vás doma, tak docela určitě u vás v domě. Pozná se to velmi snadno.

Hlavně na nikoho nezapomenout. Tak tuhle mantru si v čase předvánočním opakujeme často. Dobře přece víme, že důležité je našim blízkým splnit alespoň nějaké to tajné přání.

V předvánočním čase se více než kdy jindy mluví o kojeneckých ústavech a dětských domovech. A já s obdivem zírám, co všechno lidi dokážou udělat pro takzvaně „cizí děti“.

Slýcháme to pořád dokola – advent by měl být časem zastavení a rozjímání. O to zastavení mi tentokrát nejde, sám sebe přistihnu i několikrát denně, že místo práce jen tak stojím a nedělám vůbec nic.

Vzpomněl jsem si tuhle na jihočeského výtvarníka Karla Štěcha. Před pár týdny to bylo 110 let, co se tenhle národní umělec v Českých Budějovicích narodil.

Narazil jsem na dvě statistiky o naší zemi. Nebo spíš ony narazily na mě a rozblikaly ve mně otazník.

Na adventní čas se mnozí těšíme, protože je to čas radostného očekávání, ať už jako křesťané očekáváme příchod Spasitele, nebo jako ateisté Štědrý den a dny volna.

Jsem vášnivou čtenářkou. Už jako školačka jsem mívávala rozečtené knížky na všech místech, kde se dalo alespoň chvíli setrvat bez rodičovského dohledu.

Není to dlouho, co některé televize zařazovaly v rámci večerních zpráv šoty s roztomilými zvířaty. Po těžkých a mnohdy stresujících událostech to byl hojivý obklad.