Jsou okamžiky v životě lidském, kdy se nebe zachmuří a slunce přestane zářit. Mezi ně patří třeba onemocnění v rodině. Znáte to, starosti, obavy. Nedávno potkaly i mě.

Spousta lidí si myslí, že by se dnešní svět neobešel bez počítačů. Zapomínají přitom, že se v jejich stínu krčí jeden důležitější hrdina – kávovar.

Zima sice nepatří mezi mé favority, ale sníh miluji. Souvislá sněhová přikrývka oblékne krajinu i města do bílého a všechno je pak jaksi hezčí, čistější, úhlednější.

Znáte to z dovolených. U snídaňového stolu vás zaujme jakási výrazná famílie, nebo podivná dvojice a hned jim v rámci své rodiny přisoudíte interní přezdívku. Většinou jízlivou, mnohdy sarkastickou, jen málokdy lichotivou.

Letošní šumavská zima je poněkud zvláštní. Přišla vcelku nenápadně už v listopadu – drobný mráz a pozvolné sněžení. A najednou bác, nasadila tvrdý kalibr, mrazivé dny – až mínus 18 stupňů – a bylo jich hodně.

Možná zní tohle slovo někomu jen jako jiný název pro vysavač, ale pro nás je vrcholem sezóny. A zemí zaslíbenou v jednom. Tak jako muslimové musejí alespoň jednou v životě doputovat do Mekky, my musíme alespoň jednou ročně navštívit Luxor, palác knih v hlavním městě. Žádné jiné knihkupectví se nepočítá.

To se nám hoduje, když nám lidi půjčujou peníze. Větu feldkuráta Katze z Haškova románu o dobrém vojáku Švejkovi jsem si nedávno připomněl při čtení právě vydané knihy o vodních dílech na vltavské kaskádě.

Z dětství mám tento lednový den spojený s takovým sice někdy trochu odbývaným, ale přesto hezkým zvykem. To totiž chodili Tři králové po domech a koledovali.

Maminka mého muže před každým větším rodinným setkáním vybalovala z krabice porcelánový servis. Dostala ho jako svatební dar a opatrovala ho opravdu starostlivě.

Všichni to známe, schránka plná letáků, velké nápisy nad regály a oranžové cenovky hlásí, že je tu zase akce. Ona je tu vlastně pořád, těžko se vám povede přijít do obchodu, kde by zrovna nějaká nebyla.