Tato komnata byla určena pro císařskou gardu, přesněji řečeno tělesnou stráž Františka Josefa, která zde střežila přístup do soukromých komnat císařského apartmá. Jak zde v pravé části místnosti vidíte, byl zámek vytápěn keramickými kamny. Aby však císařská rodina nebyla rušena a aby se zabránilo nečistotě, byly místnosti v celém zámku vytápěny ze zvláštní chodby, která vedla za zámeckými komnatami. Původně se zatápělo dřevem a od 19. století pak byl vybudován systém horkovzdušného topení. Toto topení je však již od roku 1992 mimo provoz.

Tato místnost sloužila jako čekárna, v níž čekali na přijetí všichni, kdo byli ohlášeni na audienci u Františka Josefa. Císař udílel pravidelně dvakrát týdně audience. Kulečníkový stůl, který patřil již dědečkovi Františka Josefa, císaři Františkovi II./I., zde byl umístěn proto, aby se audienční hosté – především příslušníci armády – měli po dobu čekání čím zabavit. Na stěnách vidíte tři velké obrazy. Prostřední z nich zobrazuje první slavnostní udělování Řádu Marie Terezie v roce 1758. Tento řád, který založila sama panovnice, je nejstarší a nejvyšší vojenský řád Rakouska-Uherska udělovaný za nejvyšší vojenské zásluhy. Řád zanikl až po 1. světové válce. Obrazy vlevo a vpravo připomínají jubilejní oslavu 100 let od založení Řádu. František Josef uspořádal tehdy velkolepou večeři ve Velké galerii a recepci v zámeckém parku.

Obložení stěn pokoje z vzácného ořechového dřeva s pozlacenými ornamenty a dekorativní konzolové stolky patří ještě k původnímu rokokovému vybavení z období panování Marie Terezie. Naproti tomu lustr je mladšího data - pochází z 19. století. V tomto krásném pokoji přijímal František Josef své audienční hosty. Na audienci přicházeli prosebníci s různými žádostmi, vojáci, kteří chtěli vyjádřit svou vděčnost za udělené vyznamenání, nebo noví zaměstnanci u dvora, kteří se přišli císaři osobně představit. Císař byl schopen během jednoho dopoledne přijmout na sto osob. A navíc, jeho paměť byla fenomenální: nikdy nezapomněl jméno nebo tvář člověka, třebaže jej viděl jen jednou jedinkrát. Císař ukončoval audienci, která obvykle trvala několik minut, lehkým pokývnutím hlavy a slovy „velice mě těšilo“.

František Josef se stal rakouským císařem již ve svých 18 letech. Byl neuvěřitelně pracovitý a dokázal za den zvládnout obrovské množství práce. Jeho pracovní den začínal již před pátou hodinou ranní. Od rozbřesku až do setmění seděl u svého pracovního stolu, který stojí zde na pravé straně, a studoval akta, psal dopisy a nechával si sem nosit snídani i oběd. A tak řídil nejvyšší úředník rakousko-uherské monarchie záležitosti svého státu právě u tohoto stolu. Na luxus a přepych, pokud jde o zařízení svých soukromých komnat, si císař nepotrpěl. Ke spokojenosti mu stačily obrazy s osobními potréty, rodinné fotografie a dárky od svých dětí a vnoučat. Na jednom z obou velkých portrétů je vyobrazen František Josef ve věku 33 let, na druhém pak jeho choť císařovna Alžběta, legendární postava rakouských dějin, do nichž vešla pod jménem Sisi.

Císařův pracovní den, který se odvíjel podle přesně stanoveného časového rozvrhu, začínal již mezi 4 a 5 hodinou ranní. Nejprve se císař věnoval své ranní toaletě – umýval se vždy studenou vodou – a ihned poté poklekl u malé stoličky, kterou můžete vidět vlevo vedle postele, a jako řádný katolík se oddal ranním modlitbám. Železná postel svědčí o veskrze sparťanském stylu života nejmocnějšího muže monarchie. Na tomto lůžku zemřel František Josef ve věku 86 let po neuvěřitelných 68 letech vlády. Stalo se tak v roce 1916 uprostřed válečné vřavy první světové války. Obraz na malířském stojanu zobrazuje císaře na smrtelném loži. František Josef byl během svého dlouhého života stíhán mnoha tvrdými ranami osudu: první dcera Sofie zemřela jako dvouleté batole, bratr Ferdinand Maximilián byl jako mexický císař popraven revolucionáři - odpůrci monarchie. Poté následovala tragická sebevražda jeho jediného syna Rudolfa a konečně vražda císařovny Alžběty, jež byla zavražděna italským anarchistou v Ženevě. U východu z císařovy ložnice je vlevo za dveřmi umístěná císařská toaleta v „anglickém stylu“, jak se říkalo splachovacímu záchodu, který zde byl v roce 1899 pro císaře zabudován. Následující tři malé pokoje patřily k apartmá císařovny Alžběty: Západní terasový kabinet byl jakýmsi spojovníkem soukromého apartmá císařovny s pokoji císaře. Kabinet s točitým schodištěm sloužil jako pracovna, v níž psala Sisi dopisy, deníky a skládala básně. Vedly odtud schody, které však byly po zániku monarchie odstraněny, do přízemí, do privátních komnat císařovny. Toaletní pokoj sloužil výhradně k péči o císařovninu krásu. Alžběta byla považována za jednu z nejkrásnějších žen své doby a také si toho byla patřičně vědoma. Péče o krásu a sportovní aktivity určovaly program císařovnina dne. Velkou pozornost věnovala Sisi svým vlasům. Péče o ně zabírala několik hodin v jejím každodenním programu. Projdete-li nyní těmito pokoji, dostanete se k místnosti číslo 9, ke společné ložnici císaře Františka Josefa a císařovny Alžběty.

V roce 1854 se František Josef oženil se svou sestřenicí Alžbětou, které tehdy ještě nebylo ani šestnáct let. Tato místnost byla u příležitosti jejich sňatku zařízena jako společná ložnice. František Josef zbožňoval svou ženu po celý život. Zda byla tato náklonnost ve stejné míře ze strany Alžběty opětována, raději nebudeme komentovat. Alžběta odmítala od samého počátku strnulé manýry dvorského života s jeho nesmlouvavou etiketou a v průběhu let se vyvinula v moderní sebevědomou ženu. Vedla více méně nezávislý život, podnikala dlouhé cesty do zahraničí a ve Vídni byla stále řidčeji. V září 1898 byla Alžběta ve věku 61 let zavražděna v Ženevě italským anarchistou Luigim Luchenim [čti: Lukenim], který ji probodl obyčejným pilníkem.

Bílé a zlaté obložení stěn, světlé tapety z hedvábí a nádherný nábytek v neorokokovém stylu zvýrazňovaly vznešenou atmosféru Alžbětina přijímacího pokoje. Hodiny na stolku před zrcadlem mají otočený ciferník tak, aby bylo možné vidět správný čas i v zrcadle. Pastelové podobizny z 18. století si zasluhují mimořádnou pozornost. Jsou to podobizny dětí Marie Terezie, které pocházejí z dílen významných umělců, mezi jinými také od ženevského malíře Liotarda, kterého si Marie Terezie zvláště cenila. Na obraze, který visí vlevo od kamen, je zpodobněná nejmladší dcera Marie Terezie, Marie Antoinetta v loveckém kostýmu. V roce 1770 byla ve věku patnácti let provdána za pozdějšího francouzského krále Ludvíka šestnáctého. Měla tak být ukončena rivalita mezi Francií a habsburskou dynastií. Po Ludvíkově boku byla královnou až do pádu absolutistické monarchie za Velké francouzské revoluce. V roce 1793 byla Marie Antoinetta popravena gilotinou. Stalo se tak 9 měsíců po popravě Ludvíka.

V tomto salonu, který sloužil jako rodinná jídelna, vidíte prostřenou tabuli. Přesně tak vypadala tabule při večeřích členů císařské rodiny. Byla vždy slavnostně vyzdobená, uprostřed stály pozlacené nástavce na květiny a mísy s ovocem a sladkostmi. Všechny večeře se odvíjely podle velmi přísného ceremoniálu. Při oficiálních večeřích se podávaly francouzské pokrmy, při rodinných večeřích dával František Josef přednost typickým pokrmům vídeňské kuchyně. Zejména měl rád vídeňský řízek, hovězí guláš, hovězí tabulovou špičku nebo slavný „císařský trhanec“ – Kaiserschmarren. Aby pokrmy na cestě z dvorní kuchyně, která byla v jiném traktu zámku než císařská apartmá, nevychladly, byly dopravovány ve speciálních vyhřívaných bednách do místnosti, která sousedila s jídelnou. Zde pak byly dodatečně ohřívány na vařičích, pod nimiž se zatápělo uhlím. Později se pak užívaly vařiče plynové. Císař sedával uprostřed tabule, naproti němu císařovna – pokud ovšem byla přítomna. Jelikož se Alžběta často podrobovala všelijakým odtučňovacím kúrám, aby si zachovala svou okouzlující štíhlou postavu, zúčastňovala se rodinných večeří jen zřídka. Rodinné večeře obvykle začínaly v 6 hodin večer a sestávaly ze 3 až 6 chodů. Jídelní servis na tomto stole byl zapůjčen z „Císařské stříbrné komory“ z vídeňského Hofburgu, kde jsou vystaveny drahocenné jídelní soupravy a doplňky z porcelánu a stříbra. Můžete tam kromě jiného vidět například zlatý příbor Marie Terezie nebo osobní jídelní servis císařovny Alžběty.

Tak zvaný dětský pokoj zdobí portréty dcer Marie Terezie. Císařovna měla celkem 16 dětí, mezi nimi jedenáct dcer, z nichž většinu provdala v již velmi mladém věku. Byly to sňatky z rozumu, vždy z politických důvodů. Po vaší levici vidíte hned vedle dveří portrét Marie Kristýny, nejmilejší dcery Marie Terezie. Byla ze všech jediná, která se směla provdat z lásky, a to za vévodu Alberta Sasko-Těšínského, zakladatele vídeňské Albertiny, jedné z nejvýznamnějších grafických sbírek na světě. Zde můžete nahlédnout do koupelny, která byla v oce 1917 zřízena pro poslední habsburskou císařovnu Zitu. Ještě než se vydáme na prohlídku další místnosti, můžete se krátce podívat do Ranního salonku, kde se podávaly snídaně. Stěny zdobí ve zlatě zarámované medailonky s ornamentálními ručními výšivkami, které osobně zhotovila Alžběta Kristýna, matka Marie Terezie.

Žlutý salon je první z místností císařských apartmá, která jsou umístěna směrem do zámecké zahrady. Za pozornost zde stojí pastelové obrazy ženevského malíře Liotarda, na nichž jsou veskrze realisticky zobrazené měšťanské děti. Jsou v silném rozporu s typicky dvorskými portréty dětí Marie Terezie, jak je za malou chvíli budete moci vidět v příští místnosti, v Balkonovém pokoji. Tam také uvidíte podobiznu Marie Terezie v modrých šatech jako uherskou královnu, dílo dvorního malíře Martina van Meytense.