Idk další Squatemala nebo co. Nevím, jestli se tomu říká vyhoření, každopádně já mám poslední dobou pocit, že absolutně nic nemá smysl. Byl jsem s problémama světa konfrontovanej v hodně nadějeplným věku a fakt jsem si myslel, že se věci můžou změnit. Všem bych vám přál znova zažít třeba prvních pár týdnů pandemie, kdy nám přišlo, že všechno je možný. Místo toho se nemůžu zbavit pocit, že žijeme na konci, a že ten samotnej konec nikdy neskončí. Všechno je furt stejný, akorát pořád horší. Připadá mi v mojich nejslabších chvílích smysluplnější snažit se změnit sebe; dávat si pozor na ty maličkosti, který můžu ovlivnit. O to horší pak je, když se svojí pasivitou a sebestřednou radikalitou konfrontuju to, jak jsem sám sebe naučil, že změna je možná, že lepší svět je na obzoru. Zatím se kromě mojich osobních vyhlídek nelepší nic a na obzoru jsou jenom periferní průmyslový zóny a další dehumanizovaný místa jako fyzický manifestace ceny, kterou musíme zaplatit za tenhle relativní komfort. Česká levice není schopná být cokoliv jinýho než produkt svojeho prostředí, definovaná už zažitýma módama fungování internetových platforem, na kterých se setkává, a definovaná společneskou náladou, která nepřipouští alternativu k těmhle perifériím. Naše fiaxce na žabomyší války ohledně čistoty myšlenek a úmyslů je vlastně tím nejvyšším uznáním naší vlastní bezmoci: Zaměřujeme se na věci, které můžeme ovlivnit, zatímco sami sebe přesvědčujeme o vyšším dobru, který ač jenom produkt naší víry, snad někde operuje v úmyslovým pozadí našich činů. Na druhou stranu možná to není naše vina: Jsme maldý, většina z nás strávila celý život v kapitalismu. Kde jsme se měli naučit komunitu? Samozřejmě, že se jenom snažíme kooptovat už existující "internetový komunity" a přebíráme jejich chyby. Možná je to předem prohraná bitva. Ještě nevím, jestli jsem ok s tím si říct, že jsem to alespoň zkusil.