Stojím pod stromem, na kterém konečně začínají žloutnout listy, ač by už podle data měly být na zemi a dokonce by mělo skoro sněžit. Tak si to alespoň pamatuji z dětství. Dívám se přes ten strom do slunce, jak prosvěcuje listy. Je to krásný a teplý pohled. Zvednu oči ještě výš k nebi a vidím další zázrak v podobě mraků, které plují po obloze a vypadají jako v HD rozlišení. Zhluboka se nadechnu a vyhrknu: “Bože, to je krása.“  Je docela příjemné někdy být úplně sama, v tichu a nechat přijít tyto vjemy tak nějak blíž. Neslyšet lidské hlasy.
Nejste někdy, milí, unavení z toho, co všechno kolem sebe slyšíme? Kdy se vám naposledy stalo, že byste přišli někam mezi lidi a neslyšeli, jak se máme špatně, co ta politika a vůbec. Jsme tak semletí informacemi a často i nepodloženými, jen předávanými, a to v takové rychlosti, že si ani nemáme jak ověřit jejich pravost a často ani chuť něco takového dělat. A tak nasloucháme a pomalu, ale jistě, aniž bychom se bránili, stáváme se součástí negací a depresí,  které se mezi lidmi a zvlášť mladými dnes objevují čím dál častěji.
Skoro už umíráme hlady, ač ledničky nám přetékají jídlem a bojíme se, že přijdeme o to, co máme, aniž by nám na to kdokoli sáhl. Zkusme si sednout pod strom a zhluboka se nadechnout. Pomozme Bohu zachránit nás, jak o to v modlitbách prosíme, houpajíce se bez snahy vylézt nad propastí na laně pravdy, na kterém nás drží a chce nás vytáhnout nahoru, nebo jako topící se, kdy kopeme kolem sebe strachem a strháváme s sebou i ty, kdo nám přispěchali na pomoc. Tak málo máme víry?

Zastavme se a naslouchejme tichu a vnímejme to krásné kolem nás. „Kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu a Bůh v něm.“ (1 Jan 4,16)