Často sedávám na zahradě mezi květinami a rozjímám. Je docela příjemné se někdy zastavit a jen tak se vypnout. Kde jinde chcete slyšet Boha, než ve chvíli ticha tam, kde je nám dobře. Myslím, že to už moc neumíme. Asi dnešní doba přinášející spěch a zodpovědnost, brání někdy tomu, abychom se dokázali zastavit a ztišit. Když už se nám to povede, po chvíli nám myšlenky utečou k tomu, co nás právě trápí a motáme se v tom jako ve víru vody, který nás pomalu stahuje dolů, a často bez pomoci nejsme schopni vyplout opět na hladinu. A to už vůbec nemluvím o tom, jak se nám to často nedaří ani v kostele. Jak se snažíme soustředit na liturgii a texty modliteb a písní a často nám uniká podstata, kterou si máme odnést, i důvod toho, proč jsme vlastně přišli. Jak moc se toužíme zbavit břemen, které nás tíží a se kterými si nevíme rady, stejně tak, jak někdy nedokážeme pomoci druhému, protože máme svých starostí dost a nést další kříž už nezvládáme. Stopy, které jsou v nás a které tam někdo zanechal. Často si ale vůbec neuvědomujeme, že i my zanecháváme stopy, jako v písku nebo ve sněhu. Stopy našich činů, slov i rozhodnutí a ovlivňujeme tak druhé, kteří žijí kole nás nebo s námi. Stopy, které za námi nezmizí jako za vlnou na pláži, ani nezapadají do rána novým sněhem. Často to trvá roky, anebo se to nikdy nepodaří. Našlapujme proto i my opatrně a snažme se, pokud je to možné, poponášet jeden druhého, nebo podat ruku do toho víru druhému a zkusme mu pomoci, pokud je to v našich silách a pokud nám to dovolí. A nečekejme vděk, ale to my buďme vděčni za to, že můžeme.

V jedné z posledních hodin náboženství jsem dětem rozdala šablonu lidské stopy, kterou si obkreslily na výkres a po společné chvilce povídání dostaly úkol, aby do ní nakreslily vše, co si za ten rok odnáší. Co v nich zanechalo stopu. Mohly kreslit a ti starší i psát. Bylo neskutečné, co všechno se ve stopách objevovalo a taky to, že některé děti chtěly další stopu, protože do té jedné se to všechno nevlezlo. Srdíčka, květiny, sluníčka, křížky, taky pán Ježíš a Panna Marie, andílci, nebo duha z příběhu o Noem a jeho slibu lidem, slova jako přátelství, kamarád, legrace, písničky, radost, láska, pokoj, mír, odpuštění, modlitba, rodina a dokonce jsem se tam našla i já. S pokorou v srdci jsem děkovala. Zkuste si někdy nakreslit taky takovou stopu. Nejlépe dvě. Napište do jedné vše, co máte na srdci. A do druhé? Zapřemýšlejte, jaká stopa zbude jednou po vás v srdci druhých. A kdyby se vám na obrázku něco nezdálo, použijte gumu. Sice to už nikdy nebude jako čistý list, ale v běžném životě nám gumu nahradí slovo promiň, nebo mrzí mě to a to má vždycky smysl. Nebude to snadné, ale možná je ještě čas něco změnit a nasměrovat naše stopy správným směrem. Alespoň se pokusme. S pomocí Boží to určitě zvládneme. Držím vám palce.

Tamara Suchánková, Kroměříž