Technicky vzato

„Často za mnou chodí lidé, kteří mají odpor k pohybu, mají různé mindráky. Převést je do toho, že to může být hra, ať je nám pět nebo padesát, to je fakt fuška. To je pro mě výzva, a to je to, čeho si víc všímám než samotných poruch. Možná si budu sypat popel na hlavu, ale mým cílem je, aby když za mnou někdo přijde, tak aby už se moc nevracel.“

Příliš dlouho sedíme, ignorujeme signály svého těla, ale především se bojíme. Obáváme se zranění při sportu, zároveň máme strach z bolesti po námaze. Ze všech stran se na nás hrnou informace o tepových frekvencích, polohovacích pracovních stolech a my tak často máme pocit, že pokud se z nás nestanou rovnou vrcholoví sportovci, nemá cenu se ani snažit. Většině z nás by přitom stačilo vnést do života trochu pohybu, po práci dojít na zastávku, dát si pauzu od práce a protáhnout si ruce, vyjít schody po obědě. Fyzioterapeutka z Centra sportovních aktivit VUT Dagmar Moc Králová pracuje s malými dětmi, profesionálními sportovci i obyčejnými lidmi z kanceláří. Po letech zkušeností říká, že důležité je se zastavit, poslechnout, co nám tělo říká, a především si hrát. V podcastu se ale podíváme i na konkrétní tipy, co nám prozradí diagnostické přístroje, jak uvolnit ztuhlá ramena a pobavíme se také o barefoot botách nebo kdy už vyhledat odborníka.

„Pomocí magnetické rezonance můžeme sledovat, kde přesně se nachází nanočástice a zda dorazila do cíle – nádoru. Pokud ne, tak můžeme přidat chemoterapii v podobě nanočástic, a tak šít pacientovi terapii v takzvaně real time manners. Výhoda je v tom, že pacienta nepředávkujeme, zabráníme množství vedlejších účinků a umíme to sledovat v reálném čase.“

Příčinou úmrtí více než čtvrtiny Čechů je rakovina. Diagnóza, kterou si nechce vyslechnout nikdo z nás, je velkým strašákem i kvůli samotné léčbě. Radikální řešení zahrnuje operace, ozařování a chemoterapii, nevítanou součástí jsou bohužel vedlejší účinky. Padáním vlasů počínaje, řídnutím kostí konče. Vědci z celého světa se shodují, že chemoterapie je proti rakovině velmi účinná a hledají proto způsoby, jak omezit její negativní dopady na člověka. Jednou z metod je používání takzvaných nanobotů. Nepředstavujte si miniaturní roboty putující v krvi, ale spíše speciální buňky, ideálně ještě sledovatelné moderními přístroji. Právě na takových nanobotech pracuje doktorandka Michaela Vojníková z CEITEC VUT, která se chystá díky Fulbrightovu stipendiu do Ameriky. Ve volném čase se navíc věnuje popularizaci vědy na sociálních sítích a v podcastu, protože věří, že věda nepatří pouze do laboratoře a vědeckých publikací.

„Působí na ně mikrogravitace, z toho vyplývají negativní efekty na lidské tělo. Jedním z nich je svalová atrofie, což znamená, že postupně dochází k úbytku svalové hmoty. Stejně tak dochází k úbytku hustoty kostí, hlavně u nohou a zad. Může docházet k nepříznivým efektům na kardiovaskulární systém, případně i ke změnám stavby srdce. To si můžeme představit jako zmenšení komor a předsíní. Dalším nepříznivým efektem na astronauty na ISS a obecně na vesmírných misích je radiace. Jsou vystaveni většímu množství radiace než populace na zemi, což znamená, že mají vyšší riziko rakoviny.“

Představte si, že má váš pracovní den 16 hodin, slunce vyjde každých 90 minut a teplota  pracovního prostředí se pohybuje od minus 156 do plus 121 stupňů Celsia. Že takovou práci na inzertních portálech příliš nevidíte? Není divu, stát se astronautem totiž vyžaduje víc než zaslání motivačního dopisu. A když už se do tohoto výběrového klubu podíváte a opustíte zemskou atmosféru, bojujete každý den s negativními vlivy na vaše tělo. Je přitom dost možné, že se díky vesmírné turistice dostane do kosmu mnohem více lidí, než tomu bylo doteď. Aby vědci lépe pochopili, jak velký stres musí snášet lidská těla ve vesmíru, zkoumají je velmi pečlivě už na Zemi. K takovým testům se dostal Dominik Bachratý, student Centra sportovních aktivit VUT, který měl možnost otestovat profesionálního pilota gripenů Aleše Svobodu, prvního českého záložního astronauta Evropské kosmické agentury. Jak se projeví na astronautech půl roku života na vesmírné stanici? A co se od nich můžou přiučit obyčejní smrtelníci?

"Materiál umí reagovat na vnější podnět, což může být například magnetické pole, změna pH v těle, teplota a další. Cílenou reakcí umíme nastavit to, jak a kam se materiál ohne, jeho výsledný vzhled. Vytiskneme laicky řečeno obyčejnou placičku, ale v těle se materiál prohne třeba do tvaru chrupavky nebo vyplní defekt, který má speciální tvar a špatně by se tisknul z keramiky."
 
 Pacient po operaci nádoru často přijde třeba i o kus kosti. Lékaři si chybějící část naskenují, nechají vytisknout ze speciální keramiky na 3D tiskárně, voperují a postupem času už jen sledují, jak zatímco se původní náhrada rozpouští, nová kost dorůstá. Že je to sci-fi? Když se dostanete do laboratoří CEITEC VUT, uvidíte také umělé chrupavky, kostní lepidlo, materiály měnící tvar v čase nebo náplasti na hojení popálenin. V čele výzkumné skupiny Pokročilé biomateriály stojí Lucy Vojtová, která se v epizodě rozpovídala o tom, jestli biomateriály sbírají na louce, kde jsou limity léčby kmenovými buňkami a co na jejich výzkum říkají lékaři. 

„V přírodě je smrt cyklus, je to cirkularita. Není to smrt a konec. Je to život, smrt, život, smrt. Ze smrti vyrůstá nový život a víc krajinný přístup ke hřbitovům podle mě lépe oslavuje tento proces. Například v Göteborgu chodí lidi na hřbitovy běžně běhat, není to vnímané jako něco nepietního a nevím, proč by mělo. Hřbitov může vypadat jako příroda s přidanou hodnotou. Je fajn tam trávit čas a nevnímat to jako ponurou ohrádku. A já sama mám v okolí spoustu lidí, kteří z tohoto důvodu na hřbitovy nechodí.“

Téměř 90 procent Čechů dnes volí žeh, ve světě se ale lidé nechávají po smrti roznést zvířaty po krajině nebo místo jejich posledního odpočinku připomínají namísto mramoru a plastových květin jen kamenné mohyly. Hřbitovy jsou pro nás často depresivním a smutným místem, kam chodíme jednou ročně na Dušičky. Rozprášený popel dusí vegetaci a tělo v nalakované rakvi je zakonzervované v neměnném stavu někdy i na desítky let. Proč se nedokážeme bavit o smrti jako nevyhnutelné součásti života a díváme se skrze prsty na pohřbívání ke kořenům stromů? Hřbitovy přitom můžou být součástí krajiny plné rostlin a života. O pietních biocentrech, kompostování lidských ostatků ale i o tom, proč si lidé vyrábí z popela svých blízkých těžítka, přišla do podcastu popovídat absolventka Fakulty architektury VUT Blanka Solár.

„Svozové auto má nosnost asi 10 tun, taková ta běžná nádoba, co je u paneláku v Brně, tak má asi 250 kilo, takže to je 40 takových nádob. Auto vyjede, sveze dvě ulice a jede na místo zpracování odpadu. A tam moc neušetříte. Když máte ale menší města, svážíte třeba deset obcí, tak musíte vybírat, do které pojede první a kam potom. Najednou máte obrovské množství kombinací a v tu chvíli už stojí za to aplikovat nějaký sofistikovanější přístup.“

Češi ročně vyprodukují 40 milionů tun odpadu, a i když většinu z tohoto čísla tvoří stavební materiály, i tak má každý z nás ročně na svědomí pět set kilogramů odpadu, který vyhodíme do černých popelnic. Stejně jako v plno oblastech, i tady jsme v polovině evropské tabulky. Podle odborníka na odpadové hospodářství Radovana Šompláka z FSI VUT je to poměrně dobrý výsledek, Švýcarsko nebo severské státy ale na nás mají ještě náskok. To je i dobrá zpráva, můžeme se totiž od nich učit – stavět víc spaloven, důsledněji třídit třeba sklo nebo bioodpad a co nejvíc se snažit materiály znovu využít v rámci cirkulárního hospodářství. Co nastane s koncem skládek v roce 2030? Jaké nejzajímavější věci Češi vyhazují do popelnic? A kolik metrů je hranice, za kterou už k barevným popelnicím nechceme chodit?

„Mentora si můžeme představit jako průvodce, jako Gandalfa. který provází skupinku Středozemí. On jim za každou cenu neříká, co mají dělat, neláduje do nich vědomosti, ale usměrňuje to tak, aby byl dobrým parťákem, posílil silné stránky, dívá se na potřeby studentů a lidí, kteří se chtějí vzdělávat.“

Od prvních pokusů psaní a čtení v první třídě až po diplomové ročníky na vysoké se stále nejvíc objevuje tradiční frontální výuka – učitel za katedrou a desítky či stovky studentů v lavicích. Učení nazpaměť, testy a známky. Co kdyby vám ale někdo nabídl, že vás učení může bavit? A je jedno, na které straně učitelského pultíku stojíte. Podle propagátora designového myšlení Josefa Remeše z Fakulty stavební VUT by mělo být učení zážitek. V podcastu zaměřeném na vzdělávání 4.0 mluví o kreativitě, osobní odpovědnosti za studium, gamifikaci, práci s chybou, ale také o tom, proč po 15 letech znovu začal studovat na bakaláře. Jak tedy roky strávené na vysoké školy maximálně využít, a přitom si to užít?

„Automobilky k tomu také přistupovaly historicky s určitou skepsí, takže bych řekl, že tu dlouho vládl názor, že to není směr, o kterém stojí za to uvažovat, protože zmizí. Teď se ale ukazuje, že určitě nezmizí. Automobilky jednoznačně deklarují, že elektromobilita je cesta, kterou se fixně vydali a vynaložili tolik prostředků, že z té cesty už couvnout nemůžou, protože by si to nemohli dovolit.“

Elektromobily hoří, při cestě z Brna do Prahy musíte alespoň dvakrát nabíjet a baterie se nedají zrecyklovat. To jsou jen některé z výroků směřujících k autům na elektrický pohon. Stejně jako už dávnou nejsou elektroauta jen od Tesly, tak neplatí, že jsou jejich řidiči otroky plánování výletů od nabíječky k nabíječce. Elektromobily jsou tiché, lépe ovladatelné a v dlouhodobém měřítku i levnější. Proč jsou tedy Češi, co se týče elektromobility na chvostu Evropy spolu s Rumuny? Co se stane, až se začnou elektroauta objevovat v bazarech? Budou dřív na baterky fungovat stavební stroje nebo letadla? O autech na elektřinu, bateriích, mýtech a tom, proč sám elektromobil nemá, mluví v podcastu Tomáš Kazda z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT.

„V těžko dostupných místech v Africe převáží drony léky a různý zdravotnický materiál.  Používají se na místech, kde auto jede v některých oblastech celý den. Může to být třeba 10 kilometrů, ale oblast je tam velmi neprostupná a dron může vzlétnout a znovu přistát do hodiny. V Irsku už dnes roznáší drony pizzu do okrajových částí města.“

Sbalit dron do batohu, na dovolené pořídit působivá videa a pochlubit se s nimi rodině – tam většina uživatelů dronů s nápady končí, ale rozhodně ne vědci. S pomocí moderních kvadroptér sází i opylují stromy, učí drony létat v hejnu jako ptáky a nechávají je mapovat neznámý terén. V dnešní době ale bohužel o dronech lidé nejčastěji slyší ve spojitosti s válkou, kde se stávají velmi levnou a účinnou smrtící zbraní. Jaké jsou etické hranice a kde limity už musí nastavit zákon, jak se dronem měří zralost kukuřice a jak zruční jsou piloti dronů na sportovních zápasech – o tom všem přišel do podcastu promluvit doktorand Jiří Janoušek z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT. Ten momentálně pracuje mimo jiné na projektu s vojáky, ale také programuje světelné dronové show například pro festival Rock for People. 

„Wow moment jsem zažil, když jsem zjistil, že navrhli 3D tiskárnu tak, aby mohla pracovat ve vesmír, aby si kosmonauti mohli vytisknout, co potřebují, přímo na místě. Vyráběli si tam nějaký klíč na utahování šroubů. Potom už stačí jen pár kilo materiálu. To mi přišlo jako velká pecka. Maker ale nemusí být čistě technik, může to být umělec, řemeslník, student i někdo, kdo s tím vůbec nemá profesně s nic společného. Využívá to jen pro svůj volný čas a vyrábí si třeba jen dárky.“

Moderní technologie ale už dnes vůbec nejsou jen výsadou vědců nebo zámožných fanoušků novinek ze světa techniky. Stejně jako měli dříve rodiče a prarodiče dílny, ve kterých s pomocí pájky opravovali nefunkční kabely ke spotřebičům nebo si svařovali lavičku na zahradu, dnes existují dílny jako třeba FabLab, kde současní kutilové tisknou na 3D tiskárně chybějící součástky do domácnosti, na plotru vyrábí trička s vlastními potisky nebo s pomocí laserové řezačky renovují historický nábytek. Novodobým kutilům říká šéf brněnské FabLab dílny a absolvent FEKT VUT Tomáš Mejzlík makeři. Není podle něj důležité vzdělání, předchozí zkušenosti, ale nadšení a nápad. Jaký je rozdíl mezi kutilem a makerem? Kolik stehů za minutu zvládne automatický vyšívací stroj? A dá se vytisknout zbraň?