„Velká výhoda spočívá ve složitosti tvarů, které jsme schopni tímto způsobem vyrobit. Podobně jako u 3D tisku obecně sdílí tu výhodu, že můžeme produkt přizpůsobit na míru. Nemusíme používat formu, která by byla výhodná pouze při výrobě stovek kusů – každý produkt může být mírně odlišný. Jde o masovou kustomizaci. To platí pro 3D tisk v menším měřítku a stejně tak pro 3D tisk ve stavebnictví. Není to vždycky o tom, že by to nešlo vyrobit jinak, ale že je výhodnější tu komplexní geometrii vyrobit pomocí 3D tisku.“

3D tiskárny už dávno netisknou jen vtipné postavičky z barevného plastu, jejich mnohem větší sourozenci totiž dokážou ze speciální malty vytisknout třeba dům. David Škaroupka z Fakulty strojního inženýrství VUT nečeká, že už se budou domy jen tisknout, ale výhody vidí pro speciální tvary, při nedostatku pracovníků nebo v budoucnu třeba pro tisk na jiných planetách. Tam by stroje mohly tisknout z místních materiálů a poskytnout příbytek strojům nebo astronautům. Dá se tisknout ze zeminy? A vyjde takový dům levněji než tradiční výstavba od základů? My vám to řekneme jako lidi.

„Není to top pitná voda, ale kdyby byla nějaká životní nouze, že by se člověk blížil k čističce odpadních vod a měl totální dehydrataci, tak kdyby se té vody napil, nic se mu nestane. Co jsem byl například v Izraeli, tam mají nedostatek vody, ale využívají ji spíš jen pro závlahu. Zajímalo mě, jakou chuť asi taková vyčištěná odpadní voda má, nedalo mi to a konzultoval jsem to s umělou inteligencí. A ještě nedávno mi odmítla odpovědět, že je to nehumánní.“ 

Nepotřebuje elektřinu, vyrovná se konvenčním řešením, vrací vláhu do svého okolí, a tím se stává útočištěm pro hmyz – to jsou jen některé z výhod přírodních čistíren odpadních vod, dříve známých jako kořenové čističky. Nad vodní hladinu vyrůstají fialové nebo bílé květy kosatců, ta největší práce se ale odehrává mezi kořeny, kde bakterie dokáží vyčistit vodu tak, že je průzračná. Zlepšováním, návrhem a stavbou přírodních čistíren se zabývá Michal Kriška-Dunajský z Fakulty stavební VUT. Sám by prý vodu z přírodní čističky nepil, ale i pouhým využitím na splachování ušetříme doma třeba až třetinu naší spotřeby pitné vody. Proč měly přírodní čistírny špatnou pověst a musely dohánět dvacetiletý náskok Rakouska? A vyčistí kořenové čističky vodu od drog a mikroplastů?

“Houba se umí přizpůsobit svému prostředí. Každý materiál si najde svoji houbu, která ho rozloží. Já do budoucna věřím v to, že až bude mít příroda dostatek času na to se vyvinout, tak plast nebude problém, ale to my už tady nebudeme. Ty houby se s tím poperou. Houby si nastaví svoje kladívka, která to rozloží. To je pro mě ta nejúžasnější vlastnost.” 

Přicházející podzim vyžene do českých lesů tisíce houbařů. Domů si odnesou košíky plné lesklých nebo sametových hlaviček, které skončí v guláši nebo na pánvi. Pro chemika Jana Ostrezi z biotechnologické firmy myco je ale mnohem zajímavější to, co zůstává skryté v podhoubí. Takzvané mycelium je podle některých inteligentním organismem, který si v půdě hledá vhodnou potravu a dokážeme se skvěle adaptovat. Absolvent Fakulty chemické VUT se dlouhodobě věnuje pěstování a zpracování mycelia, ze kterého s kolegy vytváří ekologické obaly, rozložitelné plašiče srn na polích při senoseči nebo designová vonítka do aut. V podcastu jsme mluvili nejen o tom, jak firmy přistupují k ekologickým obalům, ale také o nejvhodnějším způsobu recyklace přírodních materiálů nebo o houbách ze seriálu The Last of Us ovládajících mravence pro své rozmnožování. 

„Ten hlas je sice přirozený, ale když už přijde k dialogu, tak dialog nejde tak dobře, neodsýpá, jak když se spolu baví lidé. Automat vám nedá prostor, nepočká, jsou tam divná zpoždění, nenechá vás skočit mu do řeči, chová se jinak, než když spolu mluví dva opravdoví lidé. Budeme se s tím ale setkávat stále více a bude to nebezpečné. Protože třeba s pomocí hlasu vašich blízkých se dá velmi dobře útočit.“

Podvodné sms zprávy o nutnosti doplatit zásilku už dnes často čteme s velkou obezřetností, co ale když zvednete telefon a na druhé straně se ozve vaše babička s prosbou o pomoc? Už z pár vteřin záznamu dokáže umělá inteligence vytvořit hlas téměř k nerozeznání od původního mluvčího. K davům tak může promlouvat třeba falešný prezident, když kandidát ve volbách vytvoří kompromitující materiál na soupeře. Stejně tak se ale blíží doba, kdy si nejspíš nebudeme moci být jistí ani při hovoru s našimi blízkými. Samozřejmě přináší umělá inteligence i pozitiva. Vědci pracují na nástrojích, které budou podobné podvody odhalovat, dokážeme jednodušeji komunikovat napříč světem nebo být rychlejší při vyřizování tísňových volání a zvládání katastrof. O deepfake hlasech, spolupráci s americkými zpravodajskými službami, hraní si na gangstery ale také o tom, proč nedokáže AI z hlasu poznat smutek si přišel do studia povídat Jan Černocký z FIT VUT, který se svým týmem patří na světovou špičku v oblasti dolování dat z řeči.

„Často za mnou chodí lidé, kteří mají odpor k pohybu, mají různé mindráky. Převést je do toho, že to může být hra, ať je nám pět nebo padesát, to je fakt fuška. To je pro mě výzva, a to je to, čeho si víc všímám než samotných poruch. Možná si budu sypat popel na hlavu, ale mým cílem je, aby když za mnou někdo přijde, tak aby už se moc nevracel.“

Příliš dlouho sedíme, ignorujeme signály svého těla, ale především se bojíme. Obáváme se zranění při sportu, zároveň máme strach z bolesti po námaze. Ze všech stran se na nás hrnou informace o tepových frekvencích, polohovacích pracovních stolech a my tak často máme pocit, že pokud se z nás nestanou rovnou vrcholoví sportovci, nemá cenu se ani snažit. Většině z nás by přitom stačilo vnést do života trochu pohybu, po práci dojít na zastávku, dát si pauzu od práce a protáhnout si ruce, vyjít schody po obědě. Fyzioterapeutka z Centra sportovních aktivit VUT Dagmar Moc Králová pracuje s malými dětmi, profesionálními sportovci i obyčejnými lidmi z kanceláří. Po letech zkušeností říká, že důležité je se zastavit, poslechnout, co nám tělo říká, a především si hrát. V podcastu se ale podíváme i na konkrétní tipy, co nám prozradí diagnostické přístroje, jak uvolnit ztuhlá ramena a pobavíme se také o barefoot botách nebo kdy už vyhledat odborníka.

„Pomocí magnetické rezonance můžeme sledovat, kde přesně se nachází nanočástice a zda dorazila do cíle – nádoru. Pokud ne, tak můžeme přidat chemoterapii v podobě nanočástic, a tak šít pacientovi terapii v takzvaně real time manners. Výhoda je v tom, že pacienta nepředávkujeme, zabráníme množství vedlejších účinků a umíme to sledovat v reálném čase.“

Příčinou úmrtí více než čtvrtiny Čechů je rakovina. Diagnóza, kterou si nechce vyslechnout nikdo z nás, je velkým strašákem i kvůli samotné léčbě. Radikální řešení zahrnuje operace, ozařování a chemoterapii, nevítanou součástí jsou bohužel vedlejší účinky. Padáním vlasů počínaje, řídnutím kostí konče. Vědci z celého světa se shodují, že chemoterapie je proti rakovině velmi účinná a hledají proto způsoby, jak omezit její negativní dopady na člověka. Jednou z metod je používání takzvaných nanobotů. Nepředstavujte si miniaturní roboty putující v krvi, ale spíše speciální buňky, ideálně ještě sledovatelné moderními přístroji. Právě na takových nanobotech pracuje doktorandka Michaela Vojníková z CEITEC VUT, která se chystá díky Fulbrightovu stipendiu do Ameriky. Ve volném čase se navíc věnuje popularizaci vědy na sociálních sítích a v podcastu, protože věří, že věda nepatří pouze do laboratoře a vědeckých publikací.

„Působí na ně mikrogravitace, z toho vyplývají negativní efekty na lidské tělo. Jedním z nich je svalová atrofie, což znamená, že postupně dochází k úbytku svalové hmoty. Stejně tak dochází k úbytku hustoty kostí, hlavně u nohou a zad. Může docházet k nepříznivým efektům na kardiovaskulární systém, případně i ke změnám stavby srdce. To si můžeme představit jako zmenšení komor a předsíní. Dalším nepříznivým efektem na astronauty na ISS a obecně na vesmírných misích je radiace. Jsou vystaveni většímu množství radiace než populace na zemi, což znamená, že mají vyšší riziko rakoviny.“

Představte si, že má váš pracovní den 16 hodin, slunce vyjde každých 90 minut a teplota  pracovního prostředí se pohybuje od minus 156 do plus 121 stupňů Celsia. Že takovou práci na inzertních portálech příliš nevidíte? Není divu, stát se astronautem totiž vyžaduje víc než zaslání motivačního dopisu. A když už se do tohoto výběrového klubu podíváte a opustíte zemskou atmosféru, bojujete každý den s negativními vlivy na vaše tělo. Je přitom dost možné, že se díky vesmírné turistice dostane do kosmu mnohem více lidí, než tomu bylo doteď. Aby vědci lépe pochopili, jak velký stres musí snášet lidská těla ve vesmíru, zkoumají je velmi pečlivě už na Zemi. K takovým testům se dostal Dominik Bachratý, student Centra sportovních aktivit VUT, který měl možnost otestovat profesionálního pilota gripenů Aleše Svobodu, prvního českého záložního astronauta Evropské kosmické agentury. Jak se projeví na astronautech půl roku života na vesmírné stanici? A co se od nich můžou přiučit obyčejní smrtelníci?

"Materiál umí reagovat na vnější podnět, což může být například magnetické pole, změna pH v těle, teplota a další. Cílenou reakcí umíme nastavit to, jak a kam se materiál ohne, jeho výsledný vzhled. Vytiskneme laicky řečeno obyčejnou placičku, ale v těle se materiál prohne třeba do tvaru chrupavky nebo vyplní defekt, který má speciální tvar a špatně by se tisknul z keramiky."
 
 Pacient po operaci nádoru často přijde třeba i o kus kosti. Lékaři si chybějící část naskenují, nechají vytisknout ze speciální keramiky na 3D tiskárně, voperují a postupem času už jen sledují, jak zatímco se původní náhrada rozpouští, nová kost dorůstá. Že je to sci-fi? Když se dostanete do laboratoří CEITEC VUT, uvidíte také umělé chrupavky, kostní lepidlo, materiály měnící tvar v čase nebo náplasti na hojení popálenin. V čele výzkumné skupiny Pokročilé biomateriály stojí Lucy Vojtová, která se v epizodě rozpovídala o tom, jestli biomateriály sbírají na louce, kde jsou limity léčby kmenovými buňkami a co na jejich výzkum říkají lékaři. 

„V přírodě je smrt cyklus, je to cirkularita. Není to smrt a konec. Je to život, smrt, život, smrt. Ze smrti vyrůstá nový život a víc krajinný přístup ke hřbitovům podle mě lépe oslavuje tento proces. Například v Göteborgu chodí lidi na hřbitovy běžně běhat, není to vnímané jako něco nepietního a nevím, proč by mělo. Hřbitov může vypadat jako příroda s přidanou hodnotou. Je fajn tam trávit čas a nevnímat to jako ponurou ohrádku. A já sama mám v okolí spoustu lidí, kteří z tohoto důvodu na hřbitovy nechodí.“

Téměř 90 procent Čechů dnes volí žeh, ve světě se ale lidé nechávají po smrti roznést zvířaty po krajině nebo místo jejich posledního odpočinku připomínají namísto mramoru a plastových květin jen kamenné mohyly. Hřbitovy jsou pro nás často depresivním a smutným místem, kam chodíme jednou ročně na Dušičky. Rozprášený popel dusí vegetaci a tělo v nalakované rakvi je zakonzervované v neměnném stavu někdy i na desítky let. Proč se nedokážeme bavit o smrti jako nevyhnutelné součásti života a díváme se skrze prsty na pohřbívání ke kořenům stromů? Hřbitovy přitom můžou být součástí krajiny plné rostlin a života. O pietních biocentrech, kompostování lidských ostatků ale i o tom, proč si lidé vyrábí z popela svých blízkých těžítka, přišla do podcastu popovídat absolventka Fakulty architektury VUT Blanka Solár.

„Svozové auto má nosnost asi 10 tun, taková ta běžná nádoba, co je u paneláku v Brně, tak má asi 250 kilo, takže to je 40 takových nádob. Auto vyjede, sveze dvě ulice a jede na místo zpracování odpadu. A tam moc neušetříte. Když máte ale menší města, svážíte třeba deset obcí, tak musíte vybírat, do které pojede první a kam potom. Najednou máte obrovské množství kombinací a v tu chvíli už stojí za to aplikovat nějaký sofistikovanější přístup.“

Češi ročně vyprodukují 40 milionů tun odpadu, a i když většinu z tohoto čísla tvoří stavební materiály, i tak má každý z nás ročně na svědomí pět set kilogramů odpadu, který vyhodíme do černých popelnic. Stejně jako v plno oblastech, i tady jsme v polovině evropské tabulky. Podle odborníka na odpadové hospodářství Radovana Šompláka z FSI VUT je to poměrně dobrý výsledek, Švýcarsko nebo severské státy ale na nás mají ještě náskok. To je i dobrá zpráva, můžeme se totiž od nich učit – stavět víc spaloven, důsledněji třídit třeba sklo nebo bioodpad a co nejvíc se snažit materiály znovu využít v rámci cirkulárního hospodářství. Co nastane s koncem skládek v roce 2030? Jaké nejzajímavější věci Češi vyhazují do popelnic? A kolik metrů je hranice, za kterou už k barevným popelnicím nechceme chodit?