Přiznáváme bez mučení, že se nám do naší padesátky nepodařilo vtěsnat všechny nahrávky z domácího folku a country, které by si to zasloužily, ale tahle deska tu být prostě musela. Je to totiž naprosto dokonalý debut, který je bez přehánění narvaný hity, z nichž většina už dávno zlidověla. Wabi Daněk se na rozdíl od některých svých kolegů vyhýbal romantickému patosu, jeho skladby jsou civilní a absolutně ze života. Díky tomu působí naprosto nadčasově, fungují spolehlivě dodnes a milují je i lidé, které byste na „čundr“ nevyhnali ani plamenometem.   

Zatímco prví deska Moniky Načevy, kterou produkoval Michal Pavlíček, byla rocková, na té druhé udělala charismatická zpěvačka zásadní otočku. Postavila novou kapelu mladých muzikantů, jako producenta oslovila Honzu Muchowa a vzniklo tak jediné skutečně trip-hopové album v tuzemských dějinách.

Ta deska je stejně působivá jako Portishead, a navíc v češtině. Krásné a hluboké texty napsal Jáchym Topol a Načeva se s nimi dokázala sžít způsobem, z něhož se dodnes tají dech. Celé album má neuvěřitelně omamnou a vtahující atmosféru a i po těch letech zní pořád skvěle. 

Na své druhé sólové desce se Vladimír Mišík vydal od spíše folkového debutu k rockově plnokrevnému soundu. Sekundovala mu k tomu skvělá doprovodná kapela Etc...plná prvoligových muzikantů a výsledkem byla ve své době a v kontextu tuzemské scény velice progresivní nahrávka. I přes řadu aranžérských vychytávek je základem ale pořád Mišíkův charismatický vokál a silné texty, včetně těch od básníků Josefa Kainara a Václava Hraběte. Album navíc obsahuje legendární baladu Variace na renesanční téma, což je z debat jedna z nejsilnějších skladeb české hudební historie. 

Z dnešního pohledu je vlastně nepochopitelné, proč tak dlouho trvalo, než se pardubická Vypsaná fixa dočkala zaslouženého respektu. Vždyť třeba první ceny Anděl se dočkali až letos, po devětadvaceti (!) letech existence! Diskografie kapely je vzácně vyrovnaná, nelze jasně říct, která z jejich deseti desek je skutečně ta nejlepší. Ale my jsme nakonec vybrali jejich debut Brutální všechno, protože na něm definovali všechno to, proč je tahle kapela tak charismatická. Totální energie, talent na kytarové hitovky s velkými refrény a hlavně Márdiho fantasticky fantaskní a naprosto originální texty. V nich se to hemží fiktivními postavičkami a haldou literárních a popkulturních odkazů, ale zároveň jsou v nich ryzí emoce, které i po tolika letech dokáží oslovovat nové a nové generace. 

Neexistuje mnoho desek, které by svým významem přerostly hudební scénu a staly se de facto součástí národní historie. Pro debut písničkáře Karla Kryla to ale platí stoprocentně. Album, které bylo krátce po vydání zakázáno (kusy, které se nestihly prodat, byly údajně na dvoře vydavatelství rozřezány cirkulárkou), zachycuje nejsilněji atmosféru konce šedesátých let, kdy nádech svobody utnuly ruské tanky. Slavná titulní píseň je přímou reakci na okupaci a stala se symbolem té ponuré doby, ovšem album je plné i dalších silných a slavných skladeb jako je Anděl, Salome, Král a klaun nebo Morituri te salutant. Kryl byl samozřejmě skvělý textař s vlastní nekompromisní poetikou, ale měl i talent pro silné melodie a celou desku v pohodě utáhne bez aranžérských okras pouze se svým hlasem a akustickou kytarou.  
 

Ostravští Buty jsou další z těch několika málo tuzemských kapel, které si prostě s nikým jiným nespletete. Svérázná skupina samorostů kolem Radka Pastrňáka, kterým se i přes totálně nehvězdnou image podařilo stát v devadesátých letech mainstreamem, což z dnešního pohledu působí skoro jako zázrak. Úspěch Buty byl ale zcela zasloužený a my ze jejich vyrovnané diskografie vybíráme průlomové druhé album Ppoommaalluu, které později vyšlo i v rozšířeném vydání se soundtrackem k filmu Jízda, v němž hrál Radek Pastrňák jednu z hlavních rolí. Hudba Buty, to je naprosto specifická směs bravurního muzikantství, kompozičně dokonalých písniček a odzbrojující poťouchlosti v textech, kdy si nikdy nemůžete být úplně jistí, jestli to autoři berou vážně nebo si z vás dělají legraci. 

Debutová deska kapely Olympic je naprostou klasikou naší hudební scény a to už jen  proto, že to byla historicky první tuzemská rocková deska s originálními, tedy nikoliv převzatými songy. Olympic byl tehdy logicky jakousi českou odpovědí na Beatles, ale i přes zjevnou inspiraci dokázalo hlavní autorské duo Petr Janda/Pavel Chrastina napsat na desku spoustu skvělých písní, z nichž ty nejslavnější jako energická Želva, baladická Snad jsem to zavinil já nebo jemně potrhlý Dědečkův duch přežily dodnes. Členové Olympicu byli navíc tehdy už skvěle vyhraní a vznikla na svou dobu velice svěží nahrávka, která suverénně držela krok s tím, co se dělo venku.     

Debut Monkey Business je po všech stránkách nabušená nahrávka. Jsou tu v podstatě samé hity, jsou tu skvělé muzikantské výkony a spousta invenčních nápadů, je v tom nadhled i hvězdní hosté v podobě Freda Wesleyho (dechař od James Browna) a Davida Williamse (kytarista od Michaela Jacksona a Madonny). Monkey Business přišli na scénu naprosto suverénně, měli jasnou vizi, kterou se jim podařilo dotáhnout. A výsledkem je tahle uvolněná, energická a pozitivní deska, která nemá slabé místo. 
 

Pokud máme z vyrovnané diskografie kultovní jesenické kapely Priessnitz vybrat jen jednu nahrávku, bude to právě jejich druhá deska Nebel, na které svou sudetskou poetiku dotáhli k dokonalosti. Deska má vtahující atmosféru, dokonalé texty Jaromíra Švejdíka a skvělé kytarové riffy Petra Kružíka, a i po třiceti letech zní naprosto autenticky a nadčasově. Mimochodem - je až fascinující, jak moc tu Priessnitz připomínají zahraniční kytarové kapely jako Interpol nebo Editors, které ovšem v době vzniku téhle desky ještě neexistovaly.

Jakou hudbu rád poslouchá a co si myslí o hudebnících? Koho by na rozhovor nepozval? A jaké má koníčky? Poslechněte si v dnešní epizodě Večerní show.

Čestmír se narodil v Táboře a podobně jako husité brzy přitáhl do Prahy. Studoval práva a mediální studia. Minulý čas nedokonavý je použitý záměrně. V médiích pracuje přes 10 let. Začínal na ČT24 jako redaktor a později editor zpráv ČT24. Spolupracoval jako koeditor na přípravě Událostí, komentářů s týmem Martina Veselovského a Daniely Drtinové. S nimi se později znovu setkal v DVTV, kde se jako dramaturg a editor podílel například na Novinářskou cenou ověnčeném rozhovoru s Martinem Konvičkou a stovkách dalších. 

Z DVTV odešel rozjet rozhovorový pořad pro Czech News Center. Nakonec se dostal do Reflexu, na kterém vyrůstal a který ho do jisté míry formoval. Baví ho lidé a jejich příběhy, politici víc než politika. Baví ho přirozená diskuze a posouvání vlastních hranic. Zásadní roli v jeho životě hraje hudba. A tetování. Hrdinou je pro něj Bojack Horseman, ideální kulisou Boards of Canada a dunivé techno.