Zdá se, že žijeme v době, kdy můžeme sledovat překreslování map v přímém přenosu. Po posledních vystoupeních amerického prezidenta se na sociálních sítích objevily grafiky představující nové dělení světa na velké celky podle velmocenských představ. Bohužel se potvrzuje, že prostor je mnohem víc než geografický fakt.

V časosběrném dokumentu Amiřiny děti sledovala deset let rodinu, která uprchla před válkou ze Sýrie a které byl v Česku nabídnut azyl. Rozhodla se do snímku příliš nemíchat politiku, jít formou osobního příběhu a dialogu s divákem. „To, co si přečetli o České republice, na ně nedělalo dobrý dojem,“ popisuje ve Vizitce. „Není třeba prolnout se úplně, stačí se respektovat navzájem.“

Před několika dny se mezinárodní pozornost upřela k Minneapolis, kde příslušník Imigračního a celního úřadu zastřelil básnířku Renee Good. Mnoho bylo řečeno o události samotné. Zaměřit se ale musíme také na to, co následovalo. I když to nebude snadné, je třeba veřejně mluvit o tom, že kromě vlny solidarity s básnířkou se v online světě objevila i vlna útoků jak na lidi vyjadřující sounáležitost s obětí, tak na samu oběť.

V pražské Kunsthalle se věnuje uměleckému vzdělávání a programům pro veřejnost. Aktuálně galerie zavedla koncept debatování (nejen) o umění pro školáky, kde se děti učí správné argumentaci. „Je to pro ně vystoupení z komfortní zóny, které nakonec reflektují tak, že je posunulo a dodalo jim sebevědomí,“ popisuje ve Vizitce. Jak náš pohled zcitlivět tak, abychom mohli vnímat výtvarné umění? A nakolik debaty o umění kultivují naši schopnost diskutovat? Ptá se Karolína Koubová.

Terasa bytu v sicilské Catanii je orientovaná směrem od ulice, jsou tedy odsud vidět dvory a do nich ústící zadní strany budov. Mezi drobnými trakty obytných domů vystupuje nepatřičně velký objem s oválným zakončením. Vypadá chudě, jako zděná stodola, bez oken, bez štuků či jiných detailů, šedě, trochu nedbale, omítnutá. Zároveň z ní ale vyzařuje něco monumentálního, důstojného a tajemného.

Saša Michailidis se ptá Svatomíry Fojtové z Knihovny Jana Drdy v Příbrami a ředitelky Městské knihovny Tábor Zuzany Sedlákové. V předvánočním Salonu Echa24 se zástupci knižního trhu zaznělo, že knihovny se často snaží podchytit čtenáře bestsellerem a neplní tedy své poslání, totiž nabízet především kvalitní literaturu. Jak tedy knihovny doplňují fond? Jaké představy o kvalitních titulech mají knihovníci a jaké čtenáři?

Výstavy v muzeích se podle něj často berou jako výstup vědeckého projektu a často se zapomíná na návštěvníka. Sám chce v Muzeu Prahy, které po několikaleté rekonstrukci otevřelo svoji hlavní budovu na Florenci, vyprávět téma expozic jinak, skrze příběh, emoci a osobní prožitek. „Přespávání v muzeu je celosvětový trend, chceme se k němu připojit. Jako rozinky vyzobávám inspiraci z programů muzeí po celém světě,“ vysvětluje ve Vizitce.

Když se řekne „hon na čarodějnice“, většině lidí se vybaví nezapomenutelný snímek Kladivo na čarodějnice režiséra Otakara Vávry. Tehdejší pronásledování dívek, žen a stařen, které nezapadaly do představ tehdejšího světa o normalitě, máme i díky němu tendenci vykládat jako brutální důsledek pověrčivosti, tmářství a fanatismu.