Co je na judu nejkrásnější? „Líbí se mi ta pokora,“ říká v podcastu Z voleje třiadvacetiletá olympijská naděje Renata Zachová. „Ale nejhezčí je pocit, když s někým hodíte a vyhrajete.“

Podcast iDNES.cz Z voleje má za sebou druhý rok vysílání. Do olomouckého Divadla na cucky zavítalo celkem 54 osobností ze světa sportu, které vyzpovídal novinář MF DNES Jan Dočkal. Sestřih toho nejlepšího z roku 2023 si můžete pustit ve speciálním silvestrovském vydání.

Neostýchá se pro lepší představu riskantního tenisového byznysu nadhodit konkrétní čísla. „Jen za letenky jsem dal za rok 85 tisíc eur, to se nebavíme o platech trenérů, hotelech,“ povídá otevřeně v podcastu Z voleje česká jednička Jiří Lehečka. Tak se bavme. Kolik stojí noc na hotelu třeba v Miami? „Pět set šedesát dolarů, a pokud jste tam se dvěma lidmi, je to přes tisíc dolarů.“

Agent Martin Říha fotbalovému útočníkovi Lukáši Julišovi volal, aby svého klienta přesvědčil, že taková nabídka se už nemusí opakovat: „Chtějí tě i zraněného! Sampdoria Janov, Serie A!“ Leč Juliš jen zavrtěl hlavou. Zrovna táhl ofenzivu milované Sparty, do které se vrátil z vydařeného hostování v Olomouci v rauši; za půl roku v lize dal deset gólů, dalších pět přidal v Evropské lize Celtiku Glasgow, kde zazářil hattrickem.

Ta zpráva Martina Pruska na teletextu poněkud zaskočila: „Mě draftovala Ottawa? Wow!“ V roce 1999 si čtyřiadvacetiletého brankáře hokejových Vítkovic vybral věhlasný kanadský klub NHL v šestém kole jako 164. v pořadí. „Vůbec jsem to nevěděl, neměl jsem agenta ani mobil,“ vypráví v podcastu Z voleje.

Ve fotbalové lize byl za bažanta, sotva mohl po přestupu ze Zlína do Jablonce trenérskému matadorovi Františku Komňackému hlasitě namítat. To víte, že v koutku duše brblal, protestoval: „Já jsem přece ofenzivní hráč, co umí dávat góly!“ Marně, zranil se Tomáš Jablonský a jiný levák po ruce nebyl. A tak se Filip Novák poprvé v kariéře zasunul v sestavě na pozici levého beka.

Chvíli před startem semifinále světového šampionátu v Bělehradě parťák z dvojskifu lehkých vah Jiří Šimánek přestává mluvit. Také o třináct let starší Miroslav Vraštil pociťuje v břiše nervozitu, které se nedokáže zbavit, třebaže závodů odvesloval mraky. Jenže teď je ve hře Paříž, jeho čtvrtá a zřejmě poslední olympijská účast, poslední možnost urvat první medaili. „Možná se i bojíme, že jízda bude fyzicky tak těžká, že to nevydržíme,“ připouští šlachovitý čtyřicátník strach v lodi.

Ve fotbalovém zákulisí má pověst tvrdého hráče, který při jednáních o přestupech nesleví. Zkušený sportovní manažer Olomouce Ladislav Minář sám říká: „Baví mě to, jdu na hranu. Sigma pod cenu nepůjde. Nerad uhýbám.“ I za cenu, že z přestupu sejde úplně. Chválí jen výjimečně: „Moc se chválit nemá. Děti jo, ale hráči jsou profesionálové a jsou tu od toho, aby si dělali svou práci.“

S dědou jako kluk jezdíval z Olomouce vlakem do Hlučína za tetou, která prodělala mozkovou obrnu a v ústavu se o ni staraly řádové sestry. Malému Zdeněčkovi dávaly bonbony a on to tam miloval.

V jednadvaceti, když jako mládežnický reprezentant překvapil hokejovou veřejnost náhlým ukončením nadějně se vyvíjející kariéry, měl přečteného Dostojevského a další ruské klasiky. Rovněž Matouše M. Venkrbce inspirovaly tuze silné příběhy světců.