ChariTALK

Smrt. Téma, o kterém se stále příliš nemluví. Možná proto, že z ní máme strach, možná proto, že ji raději vytěsňujeme za zdi nemocnic. Přitomprávě na konci života záleží mnohem více než kdy jindy na klidu, důstojnosti a hlavně na tom nebýt sám. Domácí hospicová péče nabízí možnost zůstat v prostředí, které je člověku nejbližší, obklopený lidmi, které miluje, a bezzbytečné bolesti. A právě o domácí hospicové péči přišla do podcastu ChariTALK hovořit Eva Janatová, zdravotní sestra z domácího hospice Alfa - Omega Oblastní charity Ústí nad Orlicí a spolu s ní Kateřina Kadlecová, šéfka sponzorské firmy USSPA, která má s hospicovou péčí orlickoústecké charity zkušenost z vlastní rodiny.

Hospicová péče není jen o pacientech, ale i o jejich rodinách. O podpoře ve chvílích, které většina z nás zažívá poprvé a neví si s nimi rady. O jistotě, že na to člověk není sám. Lidé na sklonku života často nechtějí velká gesta, ale stačí jim jen všední zážitky - vidět své blízké nebo se ještě jednou projít po zahradě. „Jeden pacient si se mnou chtěl zahrát žolíky. Hráli jsme,on vyhrál a zbyl mu žolík do další hry. Ten žolík už měl navždy, protože žádnou další hru už jsme nehráli…“, vypráví Eva Janatová.  

Jaké jsou největší mýty o hospicové péči, které mezi lidmi kolují?

Proč se stále bojíme smrti?

Vzbuzuje v nás slovo hospic jen negativní myšlenky?

Jak vypadá naděje v závěru lidského života?

A proč staré a těžce nemocné lidi ze společnosti pořád vytěsňujeme?

V době, kdy si obsah vybíráme na pár kliknutí a často mnoho hodin denně trávíme scrollováním na telefonu, se může zdát, že rádio patří spíš do minulosti. Přesto má podle Jaroslava Vojtěcha, jednatele a provozního ředitele rádia Proglas,své pevné místo i v dnešních turbulentních časech. V podcastu ChariTALK mluví o proměnách mediálního prostředí i o tom, jak těžké je zaujmout posluchače zahlcené podcasty, streamovacími službami a sociálními sítěmi. Právě pro ty, kteří se cítí zahlceni informacemi, může mít ale rádio jednu zásadnívýhodu - nabízí prostor pro zastavení, klid a jiný pohled na svět.

Rádio Proglas stojí na hodnotách a silné komunitě posluchačů, kteří ho nejen poslouchají, ale také financují. I tím se zásadně odlišuje od jiných rádií. Podle Jaroslava Vojtěcha může být právě jeho jinakost překážkou, ale stejně tak i výzvou, jak oslovit mladou generaci a přivést ji k médiu, které funguje jinak než rychlý online svět.

Má rádio ještě budoucnost v době digitálníhopřetlaku?

Jakou roli hraje v dnešním uspěchanémsvětě?

Proč může být pro některé posluchačestále nenahraditelné?

A co odlišuje Proglas od jinýchrádií?

Autismus není na první pohled vidět, ale zásadně ovlivňuje to, jak děti vnímají svět kolem sebe. Předělané regály v obchodě, změna trasy do školy nebo třeba nové oblečení pro ně představují nečekanou situaci a vybočení ze stereotypu, na což mohou reagovat pláčem, křikem nebo záchvatem vzteku. Ne proto, že by byly nevychované, ale protože si jinak poradit neumí. O to důležitější je pochopení okolí, které ale často chybí. A právě s tím se musí rodiče autistických dětí denně vyrovnávat.

Hostem dalšího dílu podcastu ChariTALKbyla Zuzana Vyhlídalová, maminka téměř šestiletého Rostíka, kterému byl autismus diagnostikován ve čtyřech letech. „Myslela jsem si, že se mi zastavil svět,“ vzpomíná na první pocity po vyřčení diagnózy. Dnes otevřeně mluví o těžkých chvílích, o nepochopení okolí i vlastní rodiny a vyčerpání z mateřství. Své poznatky ze života s „výjimečným“ dítětem, jak Rostíkovi sama říká, vepsala do knihy s příznačným názvem „Nejsem nevychovaný, jsem autista“, na jejíž vydání shání finance skrz crowdfundingovou kampaň. „Knihu jsem napsala i proto, že za tuto diagnózu opravdu nikdo nemůže, ani máma a táta. Toto jsem slyšela několikrát, že si za to, že mé dítě je autista, můžu sama,“ říká Zuzana Vyhlídalová.

Čím jsou děti s poruchou autistického spektra výjimečné?

Proč se okolí na jejího syna často dívá skrz prsty?

Jak autismus ovlivnil život celé rodiny?

A proč se rozhodla o své životní cestě napsat knihu?

Pokud vás příběh zaujal, můžete crowdfundingovou kampaň Zuzany Vyhlídalové podpořit .

Rusko svou agresí na Ukrajině už čtyři roky zkouší jednotu Západu. Válka se stala testemmezinárodního řádu i schopnosti Evropy postarat se o vlastní bezpečnost. „Rusové by si ale nikdy netroufli vojensky vpadnout na Ukrajinu, kdybychom reagovali jinak v roce 2008 nebo alespoň v roce 2014,“ říká v podcastu ChariTALK politický geograf Michael Romancov.

 V rozhovoru se dotýká slabin evropské politiky, proměny postavení Ruska v mezinárodních vztazích i otázky, zda je NATO skutečně připravené na eskalaci konfliktu. Přestože politické reakce české vlády podle Romancova často neodpovídají realitě války, připomíná, že solidarita občanské společnosti v Česku zůstává silná. „Naše pomoc Ukrajině nezná hranic, ale jen pokud jde o občany a neziskové organizace. Nepřekvapuje mě, že do toho nejde současná vláda. Oni to dopředu říkali, a i když je to pro mě morálně neakceptovatelné, alespoň jsou upřímní. Ale za mě je obrovská tragédie, že se tímto způsobem chovala i předchozí vláda,“ upozorňuje Michael Romancov.

Jak číst signály, které z Bílého domu vysílá Trumpova administrativa?

Daří se světu dodržovat sankce namířené proti Rusku?

Změnila válka náš přístup k vlastní bezpečnosti?

A je možné, že se Rusko pokusí v Pobaltí rozštípnout euroatlantickou jednotu?

Válka na Ukrajině se v médiích objevuje denně. Po čtyřech letech od začátku ruské invaze ale bereme zprávy o obětech často jen jako čísla, která si přečteme mezi ranní kávou a pracovníporadou. Otupěli jsme a válku ve veřejném prostoru normalizovali. Pokaždé musí přijít ještě něco více šokujícího, aby si vynutila naši pozornost. To, co děsilo před čtyřmi lety, dnes už nestačí. „Smířili jsme se s tím, že z Ukrajiny by byla vlastně prima nárazníková zóna, která nás bude chránit před nebezpečím z východu,“ říká v podcastu ChariTALK novinářka a válečná reportérka Petra Procházková.

I když přibývá lidí, kteří se od zpráv raději odstřihnou, protože každodenní sledování válečných hrůz je pro ně psychicky neúnosné, můžeme být hrdí na to, že i po letech jsme stále schopni pomáhat. „Naše vláda pomoc Ukrajině nepopularizuje a česká společnost na toreaguje akcí. Je fajn vybít si zlost tím, že vyberu peníze na generátory.“ Petra Procházková v rozhovoru otevřeně mluví o únavě Západu a připomíná, že evropská liknavost, morální dilemata a rozdílné chápání lidských práv denněnarážejí na válečnou realitu.

Dá se dlouhodobě udržet ve společnosti solidarita, když válka nemá jasný konec?

Jak konflikt vnímají ruští civilisté a jaké informace se k nim dostávají?

Co by musela Evropa obětovat, kdyby chtěla s Ruskem vyjednávat?

Ovládne jednou byznys poválečnou obnovu Ukrajiny?

A pomáháme Ukrajině i kvůli vlastnímu strachu z Ruska?

Děkujeme všem, kteří přispívají do sbírky Charita pro Ukrajinu! https://www.charita.cz/prispejte-na-ukrajinu/#widgetUA

Jako fotograf stojí válce nablízku. Zachycuje ji takovou, jaká je. Bez příkras, syrovou a tak jak ji vidí ti, kteří se ze dne na den stali její nedobrovolnou součástí. Stanislav Krupař,držitel několika prestižních ocenění, včetně hlavní ceny Czech Press Photo za rok 2011, se na Ukrajinu vrací opakovaně. Jeho fotografie přináší svědectví o hrůzách, které se už čtyři roky odehrávají jen pár set kilometrů od nás. O tom, jak válku prožívají obyčejní lidé, kteří v zemi zůstávají i přes veškeré útrapy. A o tom, jak obrovská únava po letech bojů užírá ukrajinské vojáky, za nimiž se často vrací. „Vojáci ode mě chtějí hezkou fotku. Když je dobré světlo, usmívají se a v ruce drží kalašnikov. Pak to pošlou mámě a ona z toho má radost.“

❓Musí fotograf ve válce vypnout své emoce?❓Co ho vede k tomu, aby nasazoval vlastní život kvůli fotkám?❓Jak dlouho zůstává v člověku hrůza z války?❓Proč už nenosí neprůstřelnou vestu s nápisem PRESS?❓A bál se někdy během své práce o život?

Děkujeme všem, kdo přispívají do sbírky Charita pro Ukrajinu.

🔗 https://bit.ly/charita-pro-ua

Už 25 let se Stanislav Fiala věnuje lidem, kteří se ocitli bez střechy nad hlavou. Jako vedoucí Azylového domu sv. Terezie, který je součástí služeb Arcidiecézní charity Praha, poznal nespočet příběhů. Ztráta práce, bydlení, rozpadlé vztahy nebo zdravotní problémy - často stačí jeden zlom a člověk ztratí pevnou půdu pod nohama. Bez domova pak často končí i ti, kteří si mysleli, že právě jim se nic takového stát nemůže. „Na ulici skončí i ti, kteří dlouhodobě žili normální život. Pak se ale něco stalo a spadli do toho. Jsou mezi nimi lidé se základním vzděláním i vysokoškoláci, lidé zdraví i nemocní,“ upozorňuje Stanislav Fiala.

Azylový dům sv. Terezie poskytuje ubytování lidem bez přístřeší a zároveň jim podává pomocnou ruku, aby se dokázali vrátit zpět do normálního života a nezůstávali závislí na sociálních službách. Kdo je typickým klientem Azylového domu? Jaké služby lidem bez domova poskytuje? Jak často musí jeho pracovníci řešit agresivitu klientů? A co můžemepro ty, kteří skončili na ulici, udělat my jako společnost? To se dozvíte v novém dílu podcastu ChariTALK.

https://praha.charita.cz/sluzby/svterezie/

Diváci ji byli zvyklí vídat jako moderátorku České televize a hvězdu pořadu Branky body vteřiny. Předloni ale Barbora Černošková změnila dres. Stala se pedagožkou na Fakultě sociálních věd UK a také patronkou projektu Žlutá stužka, který pomáhá rodinám vězňů. „Děti trpí za chyby svých rodičů a často se stydí za vlastní příběh. Raději okolí tvrdí, že je táta pracovně v zahraničí, než aby přiznaly, že je ve vězení,“ říká. Rodiny těch, kteří si odpykávají trest, prochází už tak složitou životní situací. Vězeňství ale není populární téma. Byť se dotýká tisíců lidských příběhů, nepřitahuje tolik pozornosti, nové dárce ani známé osobnosti. Jaké emoce provázejí návštěvy věznice? Co pro Barboru Černoškovou znamená víra a rodina? Jak reagovala, když dostala nabídku na moderování Tříkrálového koncertu s Janem Čenským? A jakému „tajnému“ projektu se věnuje ve svém volném čase?

„Občas jsem se vyjádřil k věcem, které mě stojí to, co je pro nás umělce nejdůležitější - přízeň publika.“ Pro oblíbeného písničkáře Tomáše Kluse je hudba způsobem, jak vyjádřit své životní postoje a jak reagovat na svět kolem sebe. V novém dílu podcastu ChariTALK mluví nejen o své tvorbě a vztahu k fanouškům, ale také o tom, proč považuje solidaritu a angažovanost umělců za součást jejich práce. Otevřeně sdílí, co ho trápí na české společnosti, proč máme čím dál menší ochotu si naslouchat a jak snadno dnes lidi rozdělujeme na „dobré“ a „špatné“.

V rozhovoru s moderátorkou Leonou Gyöngyösi se ale dotýká i těžkých a citlivých témat, jakými jsou válka na Ukrajině, konflikt v Gaze či environmentální krize. Tomáš Klus o nich hovoří bez obalu a vysvětluje, proč se i přes možnou ztrátu podpory svých fanoušků stále vyjadřuje k problémům, které považuje za zásadní. Jak vnímá roli umělce v charitativní činnosti? Co ho nejvíc trápí na české společnosti? Měl by se písničkář „plést“ do politiky? A co ho nejvíce děsí na situaci v Pásmu Gazy?

Do paměti se zapsala jako první československá Popelka. Herečka Eva Hrušková vypráví v novém dílu podcastu ChariTALK o své celoživotní lásce k divadlu i loutkám. Právě pohádka o Popelce se stala odrazovým můstkem její herecké kariéry, skutečnou vášeň ale objevila až v loutkoherectví - oboru,  který podle ní mnozí nepovažují za plnohodnotné umění. „Já to ale tak miluji, že mi to vůbec nevadí.“

Dětské publikum zná možná lépe, než to dospělé, se svým manželem Janem Přeučilem a synem Zdeňkem Rohlíčkem provozuje rodinné divadlo, které baví nejen děti, ale i jejich rodiče. „Nemyslím si, že jsou dnes mladí lidé zkažení.Těší mě, že se zabývají ochranou planety a zdravým životním stylem,“ říká Eva Hrušková. Jak se dostala k loutkoherectví? Zajímají dnešní děti ještě loutky? Změnilo se nějak publikum v hledištích za posledních dvacet let? A měly by se děti učit anglicky dříve, než ovládnou češtinu jako svůj mateřský jazyk?