
Sign up to save your podcasts
Or


Dnešní doba chová vědu a vědce v úctě. Všeobecně panuje názor, že vědci jsou vysoce racionální bytosti pracující výhradně s fakty, takže mohou na základě zkoumání různých zákonitostí a pomocí neustálého prověřování získaných poznatků dospívat k nezpochybnitelným závěrům. Jak je to ale s historií? Historie je rovněž pokládána za vědu, nakonec Historický ústav je součástí Akademie věd. Z toho by vyplývalo, že historie je rovněž exaktní vědou pracující výhradně s fakty. Na druhou stranu existuje okřídlené rčení, že historii píší vítězové. Tento pohled podporuje skutečnost, že existuje řada různých výkladů historie – včetně naší historie – a že si o té samé události dnes vyprávíme třeba úplně jiný příběh, než jsme si o ní vyprávěli ještě před pár lety. Proměny různých výkladů historie ovšem nejsou dány tím, že bychom objevili nová a dosud neznámá fakta. Různé verze historických událostí spíše vypovídají o změnách našeho vnímání světa, tedy o proměnách hodnot, politickém klimatu a ideologiích. Historie je tak neustálý dialog mezi minulostí a přítomností.
Pro lidské jednání neexistují žádné fyzikální zákony, jaké platí v přírodních vědách. Na rozdíl o přírodních věd pracuje také historie s kategorií smyslu. Smysl je jak individuální, každý přece své jednání nějakým řídí, tak určený příslušností k nějakému společenství. Historici tedy sice používají sofistikovanou metodologii, jak pracovat s historickými prameny, ale zároveň musí umět konkrétní příběh odvyprávět, tedy dodat událostem nějaký smysl. A smysl jedné události se může měnit. Příkladem může být třeba proměna smyslu existence samostatného Československa. Při oslavách jeho vzniku v roce 1928 se jeho smysl jevil úplně jinak než třeba na jaře 1941, když čeští konzervativci přemítají o rozpínavém nacistickém Německu jako obnově Svaté říše římské. A v roce 1968 se jevil jinak, než dnes, kdy žádné Československo již neexistuje.
Historie jsou tedy příběhy, které píší vítězové. Spíše než vítězové válek ale píší historii zastánci zvítězivších hodnot. Příkladem může být třeba přístup k dětské práci, která je dnes něco odsouzeníhodného, zatímco v 19. století byla pokládána za nesmírně přínosnou pro rozvoj dětských dovedností.
Příběhy slouží také k budování identity. Tak František Palacký vytvořil svými nacionalistickými „Dějinami národu českého v Čechách a v Moravě“ smysl dějin Čechů a zakódoval naše rozumění minulosti, které přežívá do dneška. Problém je ale v tom, že příběhy potřebují své hrdiny a padouchy a že obsazení hlavních rolí se často mění. Pro historika Václava Vladivoje Tomka byl třeba Jan Žižka národní hrdina, pro historika Josefa Pekař náboženský fanatik, který destabilizoval české země. Přitom Tomek i Pekař byli profesionálové, vědci a oba měli k dispozici přibližně stejná fakta. Stejně tak husitské války jsou jednou vrcholem dějin, jindy obdobím chaosu, barbarství a všeobecného úpadku.
Zatímco minulost je tedy jen jedna, existuje mnoho historií. Proč ale existuje tolik rozdílných obrazů minulosti?
Proč ale existuje tolik rozdílných obrazů minulosti? I o tom je náš nový podcast! Užijte si první díl.
Hostem Echa Pavla Štrunce byl senátor Zdeněk Hraba. Podle něj jsou hlavními tématy současné konzervativní levice ochrana tradičních hodnot, jako je odmítání genderové ideologie, nebo Istanbulské úmluvy.
Hraba také kritizoval postupné směřování hnutí STAN k progresivní politice, což bylo pro něj důvodem k odchodu.„Progresivismus tlačený zelenými, Piráty a částečně i STAN, včetně témat jako manželství pro všechny a genderová agenda, je pro konzervativce nepřijatelný,“ tvrdí Hraba.
Tato témata podle něj rezonují i mezi voliči v jeho volebním obvodu, kde se lidé často obracejí s kritikou vůči inkluzi ve školství či bezpečnostním problémům.
Hraba také zmínil, že značná část starostů v hnutí STAN nesouhlasí s tímto progresivním směřováním, ale vedení hnutí se přiklání k těmto tématům, což přineslo politické body, především v parlamentních volbách.
Kulturní války se postupně stávají součástí české politické debaty.
Zatímco v západních zemích probíhá obrat k tradičnějším hodnotám, v Česku tyto diskuse teprve nabírají na intenzitě. Hraba se domnívá, že Česká republika za západní Evropou mírně zaostává, ale trendy v otázkách kulturní politiky se do českého prostředí nepochybně dostávají.
Jedním z hlavních sporů na domácí scéně je otázka migrace a bezpečnosti.
Hraba poukazuje na zvyšující se kriminalitu v Německu a kritizuje nečinnost vlády v otázce ochrany českých hranic. „Migrace je téma, které rezonuje mezi lidmi i u nás. Lidé v mém obvodu chtějí, aby Česká republika zůstala bezpečná,“ dodává.Politická debata o podpoře Ukrajiny v kontextu ruské agrese je dalším významným tématem. Dominik Hašek, bývalý hokejista a protikandidát Hraby ve volbách, zastává tvrdší postoj vůči Rusku a vyzývá k maximální podpoře Ukrajiny. Hraba sice podporu Ukrajině považuje za důležitou, avšak zdůrazňuje, že je třeba zvážit racionální kroky v zájmu České republiky.
Tato témata budou rozhodující pro nadcházející volby, kdy se ukáže, jakou cestu si česká společnost zvolí. Bude zajímavé sledovat, jak se tyto kulturní války a napětí promítnou do výsledků a jakou roli budou konzervativní a progresivní proudy hrát v budoucím vývoji země.
S titulkem tentokrát nepřeháníme. Padnou slova, které těžko půjde vzít zpět. Padne i pár dobře mířených podpásovek. Ondřej Štindl, povznesen nad cynismus a negaci, putuje životem s prostým úsměvem a takřka werichovským mottem "s jistotou nelze říct nic o ničem". Ale pozor, již za chvíli v plné rychlosti narazí do záštiplného Jakuba Peřiny! Zpovzdálí vše s ledabylým klidem žokeje pozoruje Ladislav Nagy. Ještě před MMA zápasem polovičatých argumentů (Phil Spector vs. Chris Martin) a monologů bez pointy dojde na poměrně důstojné hodnocení nominací literárních cen The Booker Prize. Nový díl kulturního podcastu Muži za pultem hraje, stejně jako deska Wild God, opravdu všemi barvami.Obsazení: Ondřej Štindl, Jakub Peřina, Ladislav NagyZmíněná díla: Nick Cave: Wild God https://youtu.be/VIN5F5UNw5E?si=qtcvaKa20gMYXaeL, longlist literárních cen The Booker Prize https://thebookerprizes.com/the-booker-library/prize-years/2024, seriál Bad Monkey https://youtu.be/RokJ4M2UjNc?si=DKNm5_YgNjhqPN3B, knižní trilogie Virginie Despentes Vernon Subutex https://www.albatrosmedia.cz/autori/84086404/virginie-despentes/
Postmoderna bývá zaměňována s neomarxismem, absolutním relativismem, platí za synonymum pro slabost západu. Přitom může být právě naopak nahlížena jako tresť toho, proč může být západ intelektuálně mocný. Máme-li porozumět tomu, co je postmoderna, je nevyhnutelné položit si otázku, co je moderna. Postmoderna je jednou z jejích tváří.
Možná nedostižnou definici moderny nabídl Max Weber v knize Protestantská etika a duch kapitalismu. Když vám přidá šéf, a vy proto začnete pracovat méně, jste předmoderní – a v nějakém smyslu postupujete logicky. Za kratší dobu a méně úsilí vás čeká stejný zisk. Moderní člověk při navýšení platu začne pracovat více. Šéf pobídkou stimuloval touhu růst – a moderna je přesně toto: představovat si, kam až lze dojít. Moderna je závislost na růstu, tréninku, sebepřekračování.
Zatímco moderní člověk se touží někam dostat – a má cíl, třeba svobodu pro všechny –, ten postmoderní ví, že velkoformátové příběhy nejsou nevinné a jejich rubem bývají fragmentární epizody těch, kteří z nich vypadli. Postmoderní člověk se proto zdráhá vyprávět, ale je ještě dost moderní na to, že žije z překračování a věří v trénink. Jenže kam kráčí, když přišel o úběžník? Nešlape na místě?
Ne tak docela. Sice ví, že se o moc dál, než kde zrovna je, nedostane, leč to neznamená, že padly všechny mety. Že neexistuje absolutní spravedlnost, neznamená, že neexistuje její lokální verze. Člověk možná nepřijde s ničím převratným, ale stále ještě může převracet systém. Takto lze ostatně definovat ten výjimečný a zřídkakdy uplatňovaný akt myšlení. Myslet znamená jít skrze danost proti danosti. Myslet jinými slovy znamená být si vlastním kritikem. Znamená to vědět, že člověk sice nemůže jinak než být dědicem, ale může to dědictví nově definovat. Ostatně jeden z těch, kteří formulovali, co je postmoderna, Jean-François Lyotard říká: „Mluvit znamená bojovat.“ Říká-li člověk skutečně něco, nezřídka kdy to znamená, že jde jazykem proti jazyku.
Autorka podcastu Tereza Matějčková má zato, že postmoderní doba je pryč: kritiky si vážíme málokdy. Buď zvětrala do všudypřítomného feedbacku, anebo ji máme rovnou za nepřátelskou. Pro skeptiky jsme vymysleli slovo „popírači“. Postmoderní ironie dnes navíc vyznívá jako cynismus a do popředí se vrací pathos identity i agresivity. Souvisí to s nadužívanými obrazy zkaženého západu i fašismu. Vhled, který postmoderna ztělesňovala, je důležitý pro svobodu i myšlení: Konsensus je stejně neplodný jako lecjaký spor; avšak jedno zůstává co do své plodnosti nepřekonané: umění sporu.
Kapitoly
I. Ironie i teror obskurního psaní [úvod až 12:45]
II. Co je moderna? Navýšení energie [12:45 až 34:00]
III. Postmoderna: Dovyprávěno [34:00 až 57:52]
IV. Konec ironie i vyprávění? [57:52 až konec]
Bibliografie
Václav Bělohradský, Čas pléthokracie. Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně, Praha 2021.
Norbert Bolz, Der alte weiße Mann, München: Langen-Müller, 2023.
Wolf Lepenies, „Zu sprechen bedeutet zu kämpfen“, Die Welt, https://www.welt.de/kultur/literarischewelt/plus252888378/Jean-Francois-Lyotard-Zu-sprechen-bedeutet-zu-kaempfen.html?icid=search.product.onsitesearch
Jean-François Lyotard, O postmodernismu, přel. Jiří Pechar, Praha: Filosofia, 1993.
Jean-François Lyotard, Putování, přel. Miroslav Petříček, Praha: Herrmann a synové, 2001.
Peter Sloterdijk, Die schrecklichen Kinder der Neuzeit, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2014.
Peter Sloterdijk, Was geschah im 20. Jahrhundert?, Frankfurt am Main: Suhkramp, 2017.
Kathleen Stocková, „Kéž ta fikce konečně splaskne“, in: Tereza Matějčková, Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Praha: Echo Media, 2023, str. 154–167.
Slavoj Žižek, Nepolapitelný subjekt. Chybějící střed politické ontologie, přel. Michael Hauser, Chomutov: Luboš Marek, 2012.
Slavoj Žižek, Too Late to Awaken. What Lies Ahead when There Is No Future, London: Allen Lane, 2023.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
O půlnoci ze soboty na neděli zveřejnila vláda očekávaný návrh rozpočtu na příští rok. Tento krok, který mnozí označují jako netransparentní a arogantní, vzbudil mezi politiky i veřejností značné diskuze. „Zveřejnění rozpočtu v takovýto čas je ukázkou arogance. Proč to nešlo třeba v šest večer? Jen to podtrhuje, jakým způsobem se vláda chová,“ říká v Hrotcastu ekonomická novinářka Echo24 Markéta Malá.
Mnozí kritici takto sestaveného rozpočtu, včetně bývalého ministra financí Miroslava Kalouska, označili současný deficit přes 200 miliard korun za nepřiměřený pro „normální“ ekonomické podmínky. Odborníci se shodují, že rozpočet nereflektuje aktuální ekonomický stav Česka, který vykazuje nízkou nezaměstnanost a inflaci na úrovni 2,5 procenta. „Schodek 230 miliard je šílený. Nemáme už covidové roky ani mimořádné výdaje spojené s energetickou krizí. To číslo je prostě ostudné,“ vysvětluje Malá v podcastu.
Premiér Petr Fiala komentoval nový rozpočet s důrazem na investice do budoucnosti, výzkumu, inovací a bezpečnosti. Vláda plánuje zvýšit platy státních zaměstnanců o 20 miliard korun od ledna, což mnozí vnímají jako populistické gesto ve volebním roce. Je o to více zarážející, že při nedávném jednání s odbory vláda odmítla jejich mzdové požadavky. „Premiér říká, že investujeme do budoucnosti, ale zároveň v rozpočtu vidíme rostoucí investiční dotace a vyšší výdaje, protože máme volební rok,“ dodává Malá.
Navzdory rétorice o šetření na státní správě klíčovým zdrojem příjmů zůstává růst daňových příjmů. Zavedení a prodloužení mimořádné daně z neočekávaných zisků, především zaměřené na energetickou společnost ČEZ, zůstává velmi kontroverzním krokem.
Kritici, včetně ekonomů a členů Národní ekonomické rady vlády, považují toto prodloužení za neodůvodněné v době, kdy nejsou žádné mimořádné výdaje spojené s energetickou krizí. „Mimořádná daň z neočekávaných zisků zůstává, i když nejsou mimořádné výdaje. Pro stát je to prostě pohodlný příjem (...) Banky si snižovaly zisky nákupem státních dluhopisů, což je zcela legální, ale často se na to úmyslně zapomíná. Úroky na spořících účtech začaly navyšovat už před tím, než vláda oznámila zavedení mimořádné daně z neočekávaných zisků,“ upozorňuje novinářka Echo24.Více se dozvíte v podcastu.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Letní olympiáda v Paříži opět zvířila emoce mezi českými mluvčími o to, zda je vhodné a správné přechylovat cizí ženská příjmení a takto jména ženám „kazit“. Jenže nejen v češtině se vede o přechylování urputný a zapálený boj, týká se také jiných slovanských jazyků a společností, kde dokonce může jít o pohyb obrácený: jinde ženy usilují o možnost být svobodně přechylovány. O čem se přou mluvčí polštiny a balkánských jazyků? Oč usilují Lužické Srbky? Nejen o tom je dvanáctá epizoda podcastu bratrů Lukáše a Jakuba Novosadových Hej, Slované. Tradičně ji vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích včetně YouTube také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify.
V první části se Lukáš krátce vrací k minulé epizodě a shrnuje, jak dopadly zemské volby v Sasku, jak volili Lužičtí Srbové, co pro něj bylo skutečně překvapivé, kdo zachránil doposud vládnoucí CDU, proč mohl uspět premiér Michael Kretschmer a co z toho potenciálně plyne.
Následující rozhovor už sourozenci stočili k problému přechylování ženských příjmení. V létě totiž – pokolikáté už? – toto téma znovu zaujalo ne nepatrnou část české veřejnosti. Lukáš na úvod ozřejmuje, že nehodlá bojovat ani za jeden tábor, ale pouze ukázat, že přechylování je pro různé, zejména západoslovanské společnosti společný problém, ale každá ho řeší jinak. Také dojde na vymezení se proti „argumentu“, že Češi jsou jediní, kdo przní cizí jména.
A tak si představíme, o čem se přou v Polsku a na Balkáně, zároveň si předvedeme, jak první jména Srbové: anglická i česká, aniž to v Srbsku někdo řeší, zatímco našinec pobouřen být může. Jakub také vysvětlí, kdy se v srbštině používá latinka a kdy cyrilice, a Lukáš ho nutí přiznat se, zdá v cyrilici vychází nějaké porno, anebo zda to je pro tento jazyk tabu.
Poslední část se vrátí do Lužice, kde byl v červnu přijat nový zákon, umožňující Lužickým Srbkám a Frískám úředně se přechylovat. Lukáš vysvětlí, proč to dosud možné nebylo, proč o to Lužické Srbky usilovaly, i že přechylování může mít funkční rozlišení, z něhož lze v jazyce poznat národnost ženy. A proč naopak některá česká jména přechylovat smysl nemá?
Aneb konečně podcast, který vám pomůže nahlédnout, že přechylování je jev, do něhož se vyplatí nahlížet z různých stran, protože je to zábavnější a najdou se krásné paradoxy.
Bouři vzbudilo o předminulém víkendu zatčení Pavla Durova na letišti u Paříže. Durov je zakladatelem a výlučným majitelem velké sociální sítě Telegram, která přerostla území bývalého Sovětského svazu a dnes se pyšní 900 miliony uživatelů po celém světě. Francouzská policie Durova viní z toho, že na Telegramu umožňuje kriminální činnost, jako jsou obchod s drogami nebo dětská pornografie. Mnoho lidí, například Elon Musk, naopak zásah proti Durovovi považuje za bezprecedentní útok na svobodu projevu.
Hostem podcastu Pavla Štrunce byl Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala. Jeho úřad před pár dny vydal stanovisko k návrhu státního závěrečného účtu za rok 2023 a doporučil vládě rozpočtovou obezřetnost a hlavně systémové reformy. Kala ostře kritizoval současný přístup vlády k řízení státních financí. Připomněl, že rychlost zadlužování Česka je druhá nejvyšší v Evropské unii. Přesto podle něj vlády v minulosti nepřistoupily k žádným skutečným reformám, které by situaci řešily.
„Všechny vlády se tváří reformně, všechny nám slibují, jak budou pracovat pro občany, ale dlouhou dobu na těch projektech usilovně nepracují,“ upozornil Kala.
Prezident NKÚ Kritizoval i systém státních dotací, které podle něj metastázují do celé společnosti jako rakovina. „Normální je život bez dotací, ale začalo se dostávat velké množství peněz do systému a dnes se čerpají dotace na věci úplně nepochopitelné,“ tvrdí a dodává, že české podniky si často zvykly na to, že mohou spoléhat na dotace místo toho, aby se snažily konkurovat na trhu vlastním úsilím a inovacemi. A mluvilo se i o digitalizaci, Kala tvrdí, že v tomto směru nám dávno ujel vlak a jen ho budeme dohánět. Současně ocenil snahu ministra pro místní rozvoj Ivana Bartoše o digitalizaci stavebního řízení, ačkoli přiznal, že s výsledky zatím není spokojen. „Těch chyb tam asi bude hodně, ale oceňuji, že se snažil něco udělat,“ dodává Kala.
Prezident NKÚ upozorňuje i na výrazný nárůst výdajů ve školství, zejména v souvislosti s implementací inkluze a dalších reforem. Podle Kaly došlo k významnému zvýšení počtu zaměstnanců ve vzdělávání, konkrétně zmiňuje, že od roku 2019 vzrostl počet zaměstnanců na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy o 40 tisíc a výdaje ministerstva narostly o 20 miliard korun.
Kala naznačuje, že tyto investice byly provedeny bez dostatečné diskuze o jejich ekonomických důsledcích. Kritizuje, že se při zavádění reforem, jako je inkluze, nevedla debata o tom, zda tyto náklady odpovídají přínosům, a zda si Česká republika může dovolit investovat do těchto opatření na úkor jiných potřeb, jako je například výstavba dálnic.
„Musíme vést diskuzi o tom, jestli chceme malotřídku o deseti žácích, nebo nechceme, jestli chceme, aby ve třídě bylo 21 nebo 25 žáků, jestli chceme inkluzi, asistenty žáků a další věci,“ říká Kala a dodává, že tyto otázky je třeba řešit předtím, než se rozhodne o škrtání nebo zvýšení výdajů.
Miloslav Kala v rozhovoru vyjadřuje obavy ohledně současného nastavení české ekonomiky, zejména její závislosti na automobilovém průmyslu. Podle něj tato závislost představuje velké riziko, zvláště v kontextu rostoucí globální konkurence. “Obávám se, že čínská a jiná konkurence roztrhá na kusy celé to odvětví, které tady máme,” říká a poukazuje na to, že by bylo vhodné zaměřit se na diverzifikaci ekonomiky a hledání nových odvětví, ve kterých by Česko mohlo být úspěšné. Země ale podle něj nemá dostatečnou strategii, jak tuto situaci řešit.