Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Martin Bernátek vybudoval stamilionový e-shop Ovečkárna a prodal ho fondu Hartenberg ze svěřenských fondů Andreje Babiše. Do byznysu se ale vrátil a rozjíždí nový e-commerce projekt OlaOla zaměřený na longevity.

„Hodně lidí neví, co to je longevity, je to moderní uchopení něčeho, co tady dávno bylo, vystavíte si obchodní dům na svoje zdraví,“ říká a dodává, že pojetí longevity může být velmi široké a nyní se světlo hodně upírá na biohacking. Ale podle Bernátka hodně lidí nechápe, že longevity, mohou být i investice do zdravotnictví, jídla, kosmetiky a plastických operací. 

„Když jsme se rozhodli podnikat v tomhle oboru, začali jsme se o sebe s manželkou víc starat, bylo to přirozené. Vzali jsme naše zkušenosti a západní model podnikání," říká Bernátek a přiznává, že náročnost startu podnikání úplně nejde dohromady s životním stylem, jaký si po prodeji Ovečkárny představoval. 

Hostem podcastu Hynka Čermáka a Josefa Tomana Men’s Factor byla zooložka Anna Vedralová. V životě mi chyběla blízkost, začala jsem ji hledat u zvířat, těch utlačovaných mi bylo hrozně líto a chtěla jsem jejich osud změnit, říká a mluví i o tom, že u lidí často řeší nevědomost, třeba u pavouků prý máme zakořeněno, že je na nich něco hnusného. 

Ohňostroje jsou pro zvířata šílenství, překvapuje mě, že i majitelé psů ohňostroje dělají, zvířata mají mnohem jasnější smysly než my lidé, říká Vedralová. Když dítě ubližuje zvířatům, je to k zamyšlení, vrazi často mají v záznamech, že si v dětství kompenzovali stres a zlost právě na ubližování zvířatům, dodává. 

Může negativní vztah ke zvířatům vznikat ze stejných podnětů jako šikana mezi lidmi? I u zvířat se setkáváme s tím, že přežije ten nejsilnější a rivalita je v zvířecí říši zcela přirozená. Jaký vztah by si děti i dospělí měli ke zvířatům budovat, abychom se nesetkávali s týráním? A měly by se ohňostroje zakázat? 

Uběhl měsíc od svržení režimu Bašára Asada v Sýrii a situace se vyjasňuje. Západ, byť obezřetně, vítá nové vládce, mluví se o zrušení sankcí, před deseti dny do Damašku společně přijeli ministři zahraničí Francie a Německa. Nicméně onen nový vládce Sýrie, Ahmad Šara, mezitím oznámil, že nejméně čtyři další roky nevypíše volby. Onen nový vládce je totiž také zasloužilý džihádista. Tuto pozoruhodnou konstelaci jsme v Salonu Echa probírali se dvěma dámami české diplomacie: Evou Filipi, dlouholetou velvyslankyní v Sýrii (2010–23), a stále aktivní velvyslankyní – dříve v Egyptě, dnes v Izraeli – Veronikou Kuchyňovou Šmigolovou.

Filozof a esejista Ivan Dubský věnoval velkou část svého života, který skončil v roce 2023, otázkám času. Pro filozofii je čas základní: to, jak rozumíme času, poukazuje k tomu, jak si rozumíme na rovině osobní i společenské. Patrné je to už na politickém smýšlení. Šablonovitě se rozlišuje na progresivisty prý vzývající lepší budoucnost a konzervativce údajně toužící po starých dobrých časech. Je zřejmé, že obojí je karikatura, podstatné je, jak ochotní jsme v politických otázkách karikovat druhého skrze jeho vztah k času.

Ivan Dubský vtahuje do hry nespočet dalších časů, třeba ten opilcův. V originální eseji, který vychází v knize Questio temporis (Torst, 2024), se táže, co nám o fenoménu času říkají tzv. opilecká okénka, tedy okamžiky, které si třeba po nějaké oslavě nevybavujeme. Proč si je nepamatujeme? Existuje odpověď lékařská; Ivan Dubský nabízí filozofickou. Možná se okénka „otevřou“ tehdy, když pomocí alkoholu setrváme cele v přítomnosti, a kdy tedy vypadneme z běžného zakoušení času, které stojí na průběžné rekonstrukci minulosti a předvídání budoucnosti. Jakmile přestaneme čas rekonstruovat, což v bdělém stavu není vůbec snadné, padáme okénkem z času. Takové vypadnutí je někdy slastné, někdy svědčí o úpadku.

V pozoruhodných pasážích se proto Dubský zabývá časem nemoci, tedy časem, v němž se stáváme cykličtí. Tehdy jsme zcela strženi tělem. V nemocnici se pohybujeme ve vegetativním koloběhu, i zde jako bychom vypadli z lineárního času. Sestra přinese teploměr, následuje vizita, polévka, návštěva, léky, teploměr, spát… a tak dokola. Je-li náš život jen takovým koloběhem, postupně se zanořujeme do tupého bezčasí. A když ztrácíme smysl pro časové diference, začínáme chřadnout.

Což však neznamená, že se z opakování máme vymanit. Nietzschovský motiv věčného návratu je výstižným pojetím našeho života již proto, že člověk netvoří jako Bůh z ničeho, ale vždy z něčeho. Jeho život i myšlení je rekonfigurací stávajícího. Copak existuje zcela nová myšlenka? Stěžejním úkolem je netoužit po jedinečné osobnosti, ale naučit se správně, z jedinečného okamžiku opakovat, tedy nechápat věčné opakování jako zaseklou desku, ale jako hru, v níž se můžeme zlepšovat. A možná je pravda, že právě v tom jediném se můžeme po čas svého života zlepšovat: v tom, jak dobře rozehráváme stále znovu jeden a týž život. 

Kapitoly

I. Filozofie a společná pitka [začátek až 15:25]

II. „Filozofie není jen otvíráním, je především prací.“ [15:25 až 26:35]

III. Čas měříme stínem. [26:35 až 47:30]

IV. Kauza věčného návratu [47:30 až 1:05:30]

V. Království dítěte a jeho čas [1:05:30 až konec]

Stát hospodaří blbě, ale pro můj byznys je jedno, jestli vládne Babiš, nebo Fiala, říká Radim Jančura, majitel skupiny RegioJet, který byl hostem podcastu Echo Pavla Štrunce. Podnikatel je od toho, aby překonával překážky, tvrdí a dodává, že zásadní problém pro podnikání v přepravě byly drahé energie a úrokové sazby. Když si půjčujete za sedm procent, nedává smysl podnikat. Nelze se rozvíjet, dodává. 

A mluvilo se i o tom, jestli mají hodnoty místo v byznysu. „Určitě ano, ale v rozumné míře. Že bysme neměli brát plyn a ropu z Ruska, je jasné, ale má fungovat trh a vy se máme rozhodovat podle ceny,“ myslí si Jančura.

Má majitel skupiny RegioJet ještě politické ambice? „Jsem politický aktivista, do politiky určitě vím, že nepůjdu. Nejsem manažerský typ, jsem sólista a výborný kontrolor a stratég s čichem na chyby, ale nedokážu vést tým. Když už, tak bych si musel zřídit vlastní stranu.“ 

V rozhovoru Jančura mluví i o tom, že jeho firmu fakticky zachránil Robert Šlachta. „Šlachta byl fantastický policajt a bude skvělý ministr vnitra, politika není o stranách, ale o lidech. I premiér musí občas dělat mikromanagement,“ říká a tvrdí i, že RegioJet už není na prodej, kdysi totiž v jednom rozhovoru uvedl, že firmu prodat chce. „Naopak jsem se rozhodl, že nejlepším lidem okolo mě dám podíly, aby firma byla životaschopná i beze mě a třeba i s mojí dcerou.“ 

RegioJet aktuálně láká na plat 80 tisíc a až dvousettisícový náborový příspěvek nové zaměstnance. „Já říkám přidávejte lidem, jen tak budeme mít ty nejkvalitnější zaměstnance. Během covidu jsem se z firmy stáhl a firma přestala být mnou, teď jsem se do ní vrátil, pořád mám co dát. Když chceme přetáhnout zaměstnance konkurence, musí vidět, že nejsem blbec a že nám mohou věřit,“ říká Jančura a mluví o tom, že bez nejlepších lidí nemůže dosáhnout cílů, které má. 

Z hlediska prosazování hodnot svobodné a otevřené společnosti, hájení pravdy a principů demokracie nepřinesl způsob zvolení Václava Havla 29. prosince 1989 prezidentem republiky nic příliš pozitivního. Samozřejmě z hlediska praktické a reálné politiky to byl velký úspěch. Václava Havla zvolilo prezidentem republiky Federální shromáždění, jehož poslanci byli prověření straníci a lidé zcela oddaní komunistickému režimu. Volbu dojednal Marián Čalfa, sám nomenklaturní komunista, který se v rámci pokojného a vyjednaného předání moci stal v prosinci 1989 předsedou Federální vlády.Můžeme se jen domnívat, co všechno komunistickým poslancům slíbil za to, že pro disidenta Václava Havla – bývalého milionářského synka – jako prezidenta republiky zvednou ruku. Ale sametový přístup polistopadové politické reprezentace ke komunistické straně a obecně ke zločinům komunistického režimu, stejně jako úzkostlivé dodržování komunistické ústavy a teorie o nutnosti zachovat právní kontinuitu, může mít své kořeny právě zde. Na většinu pozdějších problémů s naší komunistickou minulostí jsme si zadělali právě v období jednání o předání moci mezi zástupci KSČ a OF. V atmosféře všeobecné euforie a kvůli potřebě vytvořit společnost povznášející a sjednocující příběh bylo toto vyjednané předání moci pojmenováno jako „Sametová revoluce“

Má současná vláda paradoxně blíže k levici, i když se profiluje jako pravicová? A proč jde svými opatřeními často paradoxně proti vlastním voličům? Na to hledá odpověď nový Hrotcast s Markétou Malou a moderátorem Pavlem Štruncem.

Od začátku války na Donbase se už deset let běžně opakuje přirovnání, že k ní ani k ruské anexi Krymu by nedošlo, kdyby předtím nedošlo k jednostrannému vyhlášení samostatnosti Kosova na Srbsku, za které prý může Západ. Zároveň se dění na Kosovu hodnotí běžně jako protislovanské. To vše jsou přitom sice zažité, ale veliké nesmysly, protože jde o naprosto odlišné příběhy. Spletité, ale odlišné. Alespoň to vzkazuje posluchačům devětadvacáté epizody sourozeneckého podcastu Hej, Slované Václav Štěpánek – balkanista a vedoucí Ústavu slavistiky brněnské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. A protože vztah mezi Srby, kosovskými Srby a kosovskými Albánci je složitý, věnujeme kosovské otázce hned dvě epizody, aby v ní už nikdo nemohl tápat. V té první se dozvíme především všechno o tom, jak to začalo: tedy zevrubně probereme staré dějiny, třeba bitvu na Kosově poli a její následky. „Dění na Kosovu je střet dvou koncepcí: ta slovanská, neboli ta srbská, je založena na historickém právu. Vzpomíná se slavná minulost a historie. A na základě historie se transponuje do současnosti a tvrdí se, že tato oblast by měla být Srbů. A druhý princip je princip práva národa na sebeurčení. To je zase ten albánský princip, který praví, že my Albánci dnes máme v zemi většinu, my tady žijeme, takže historická podstata nás nezajímá,“ říká Václav Štěpánek. Problémy na Kosovu, tak jak je vnímáme dnes, vidíme podle něj asi sto padesát let. Zároveň dodává, že dnes operovat historickým právem v podstatě nejde – protože to by si každý mohl nárokovat území podle libosti z minulosti, kdy jeho stát byl největší, takže třeba Češi by si mohli požadovat kupříkladu italské Udine.

Bitva na Kosově poli neboli konflikt mezi Osmany a Srby z roku 1389 dnes vnímáme jako zásadní okamžik slovanských dějin, jako bod, od něhož má slovanské obyvatelstvo na kosovské území nárok – ostatně proto tak zemi doposud také říkáme. Jenže bylo to tak? Ostatně víme vůbec, kdo tuto první bitvu na Kosově poli vyhrál? (V průběhu dalších staletí totiž následovaly, dokonce až do 19. století, ještě čtyři velké bitvy na zhruba témže místě.) Nebo to, co o ní dnes víme a co si předáváme dále v básních, románech, publicistice i politice, je výsledek literárních báchorek? Dávného mnišského mytizování jedné události, které se chytlo a po staletí rozvíjelo, až dnes vyjma historiků pouze málokdo tuší, že dějiny byly jednou opět složitější, než si běžně myslíme?

Barvité vyprávění o Kosovu a jeho dějinách se postupně dostane až do dvacátého století, kde si uděláme přestávku – k současnosti se dostane až druhý kosovský díl. Ale i tak se ještě dozvíme, že z chudého kosovského území slovanské obyvatelstvo kvůli tíživému životu odcházelo, ale přitom pole bylo potřeba nadále obdělávat, a tak do Kosova začali z hor sestupovat albánští obyvatelé.

Původně to byli křesťané, kteří poté, co přišli do Kosova, konvertovali k islámu. Dozvíte se ovšem i jiné perly: že například jedno z povstání kosovských Albánců proti Království Srbů, Chorvatů a Slovinců za první světové války vedla žena. Nebo že Kosovo bylo opakovaně místem inženýrských pokusů osidlovat území novým obyvatelstvem nebo to staré přesidlovat jinam. Napříkald k naplnění plánu vystěhovat po první světové válce kosovské Albánce do Turecka místo odtamtud odsunutých Řeků ovšem už nedošlo, jelikož zemřel nostiel této ideje, turecký prezident Atatürk.

Dění na Kosovu zkrátka bylo a je velmi dobrodružné, nejednoznačné a vrstevnaté. Aneb konečně podcast, který vám ve věci udělá jasno tak, jako žádný jiný.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz