
Sign up to save your podcasts
Or


Podle známého rčení existují lidé, kteří se starají o svou pověst, a pak ti, kteří ji mají. Dokonale to vystihuje Diogena, filozofického performera, od něhož se nedochoval jediný spis, zato se stal nesmrtelným díky pověsti člověka, který dělal vše pro to, aby si ji zničil. Diogenes považoval péči o vlastní pověst a pýchu za překážky svobody. Podle jedné z antických historek se dokonce po skončení řeči, kterou si získal obdiv publika, před posluchači vykálel na zem. V jediném okamžiku tak proměnil obdiv v pohoršení. Možná tím dal najevo, že závislost na potlesku je příliš nízká pohnutka.
Na tom asi něco je. Jenže v Diogenově filozofickém heroismu je také cosi podezřelého. Současná italská filozofka Gloria Origgiová poukazuje na to, že vztah k druhým je neoddělitelnou součástí našeho já. V našem vztahu k sobě samým a druhým rozlišuje tři roviny: co si myslíme sami o sobě, co si o nás myslí druzí a co si myslíme, že si o nás druzí myslí. Navíc upozorňuje, že reputace hraje v dnešním nepřehledném světě zásadní roli: jakkoli je pověst vždy zjednodušením druhého člověka, ne-li jeho karikaturou, pomáhá nám reputace orientovat se ve světě, jehož složitost sami nedokážeme obsáhnout.
Ale také je třeba rozlišovat mezi uznáním a reputací. Jak ukazují Hegel a jeho pokračovatel, současný filozof Axel Honneth, svoboda nespočívá v nezávislosti na druhých. Naopak: bez vzájemného uznání nemůžeme být skutečně svobodní. I Diogenovy performance předpokládaly publikum, byť neusiloval o jeho souhlas. Honneth navíc připomíná, že potřebujeme – nejen jako děti – lásku, která je také jednou z podob uznání. Moderní státy zase vtělily princip vzájemného respektu do právního řádu: jsme si rovni v důstojnosti a základních právech, ať už je naše pověst jakákoli. Volně podle Aristotela bychom mohli říct, že kdo dokáže žít bez uznání, je buď zvíře, nebo bůh. Ale znovu: pověst a uznání nejsou totéž. Možná tedy svoboda nezačíná tam, kde přestáváme potřebovat druhé, ale tam, kde přestáváme potřebovat jejich obdiv.
Proč českým církvím soustavně ubývají věřící?
V roce 1991 se za ateisty prohlásilo „jen" čtyřicet procent české populace, respektive označilo se za osoby bez vyznání. Dalších 39 procent se deklarovalo jako katolíci; 16 procent populace na tuto otázku neodpovědělo, což bývá interpretováno jako inklinace k privatizované, necírkevní religiozitě. O deset let později však již byla situace úplně jiná. Žádné „náboženské oživení" se nekonalo, počet členů velkých, celonárodních a tradičních církví – katolických i protestantských – výrazně klesl. Katolická církev nebyla schopná využít potenciál své popularity na počátku 90. let a zákonitě tuto popularitu postupně ztratila. Během třiceti let mezi lety 1991 a 2021 se snížil počet lidí, kteří se oficiálně přihlásili k Římskokatolické církvi, z více než 4 milionů na necelých 750 tisíc. Svoji roli sehrála nevyřešená otázka „historických vin" včetně kolaborace části kléru s komunistickým režimem, nebo nově odhalené případy zneužívání dětí a mladistvých kněžími, které česká katolická církev – na rozdíl od jiných evropských církví – dlouho ignorovala nebo bagatelizovala.
Nemůžeme se samozřejmě poměřovat s Poláky, ale srovnáme-li návštěvnost kostelů v Německu, Francii či skandinávských zemích, rozdíl není příliš velký. Ovšem naproti tomu v sousedním Rakousku je návštěvnost kostelů dvoj- až trojnásobná.
To však neznamená, že by většina české populace byla – řečeno termínem Maxe Webera - „nábožensky nemuzikální". To, co Češi odmítají, není nadpřirozeno jako celek, ale spíše tradiční náboženské systémy. Proto se místo organizovaného náboženství obracejí třeba k fatalismu nebo okultismu. U určitých menších komunitách jsou zase oblíbené východní duchovní směry, islám nebo různé formy ezoteriky či neopohanství.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Výrazně posiluje STAN a ODS se dostává nad propast. Existuje lék, který může ODS ochránit od stejného konce, který potkal sociální demokracii? „Jde o stranu, která založila českou státnost. Sledovat tyhle konce je vždycky smutná věc. Martin Kupka je Petr Fiala bez hanáckého akcentu a svým založením je ještě víc nalevo než on,“ tvrdí Daniel Kaiser.
Německý kancléř Merz chce zdražovat elektřinu a hrozí, že neprojde rozpočet EU, když státy nebudou podporovat Ukrajinu. Proč Petr Pavel mluví v Německu jinak než ke svému domácímu publiku? Doma je ohledně vyjednávání s Putinem výrazně zdrženlivější.
Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
V posledních týdnech se v Česku opět hodně demonstruje. Protestuje se na podporu nezávislosti veřejnoprávních médií i za jejich reformu, další velká demonstrace se chystá na Letné a pak přijde 17. listopad. Soudobé české demonstrace mají přitom specifickou povahu: na pódiu se střídají známé tváře, hrají známé písně, lidé se dojmou a pokojně rozejdou domů. Tento „svěrákovský“ protest má i své poněkud bizarní stránky: třeba známou Večerníčkovu novinovou čepici (ale zateplenou!), kterou Milion chvilek nabízí ve svém e-shopu za 1190 korun. Nepřipomínají tak naše demonstrace spíš happeningy? A mohou současné protesty vůbec něco změnit? O tom debatujeme se sociology Ondřejem Císařem a Janem Herzmannem, anarchokapitalistou Martinem Urzou, politologem Petrem Drulákem ze spolku Svatopluk a Doroteou Mejstříkovou z organizace Díky, že můžem.
Oznámením dieselové dohody mezi USA a Ruskem se rozběhlo nejnovější kolo vyjednávání o ukončení války na Ukrajině. Dohoda je součástí tvrdé snahy Trumpova Bílého domu donutit Volodymyra Zelenského k ústupkům. Dalším takovým krokem bylo zpomalení systému Starshield, vojenské verze internetu ze satelitů Starlink, nad Ukrajinou. Znepřátelené strany a Američané se mají sejít v první polovině listopadu v Abú Zabí. O tom, jestli současné snažení má šanci na úspěch, debatujeme s redaktorem Aktuálně.cz, který na Ukrajinu často jezdí, Matyášem Zrnem, analytikem Pavlem Havlíčkem z Asociace pro mezinárodní otázky a bývalým ministrem zahraničí České republiky Cyrilem Svobodou.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Jak se změní politika Donalda Trumpa poté, co v midterms prohrál víc, než se čekalo. „Tyhle volby prohrávají skoro všichni američtí prezidenti. Truman, Clinton i Reagan a dokonce to potom neznamenalo, že prohrají v prezidentské volbě za dva roky. Ale Trump opět prohrál s Trumpem. Je to člověk, který prohrává převážně se svými vlastními slabostmi všeho druhu,“ říká Maciej Ruczaj.
Demonstrovalo se za Českou televizi, ale z průzkumů vyplývá, že pro zachování koncesionářských poplatků je jenom 34 % respondentů, zatímco 54 % chce změnu. „Není to překvapivé, je to to, co jsme si mysleli, že bude odpovídat realitě,“ tvrdí Dalibor Balšínek.
V Polsku pokračuje vleklá krize ohledně legitimity ústavního soudu. Atmosféra je velmi napjatá. Podpásovky dávají střídavě obě strany.
Na Echo Poradě diskutují Maciej Ruczaj, Tereza Matějčková, Jiří Peňás a Dalibor Balšínek.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
Když některá média upozornila, že bychom umělé inteligenci neměli děkovat poté, co nám odpoví na otázku, protože tím zbytečně spotřebováváme energii – a pračce ostatně také neděkujeme –, ozval se Sam Altman. Ano, stojí to velké peníze, uznal, ale jsou to také velmi dobře vynaložené zdroje. Protože jeden nikdy neví… Žertem připomněl apokalyptické scénáře: Jakmile umělá inteligence převezme vládu, buďte si jistí, že si bude pamatovat, kdo děkoval.
Ostatně apokalyptická řeč – i ta vysloveně nežertovná – se mezi technologickými vývojáři těší oblibě. Jedním z nejpozoruhodnějších hlasů v této debatě je americký investor Peter Thiel. Spoluzaložil Palantir a byl také jedním z prvních investorů do Facebooku. Neměli bychom však zapomínat ani na to, že byl žákem francouzského filozofa Reného Girarda. Obojí – jak Facebook, tak současné řeči o apokalypse – s tímto francouzským myslitelem úzce souvisí.
Podle Girardovy teorie lze základní dynamiku společnosti vysvětlit pomocí pojmu mimetické touhy: netoužíme nezávisle na druhých, spíše sledujeme, po čem touží ostatní, a napodobujeme jejich touhu. To nás spojuje i rozděluje. Když všichni toužíme po tomtéž, sjednocuje nás to, ale rovněž mezi námi vznikají závist, zlost a konflikty. René Girard rozpoznává v této dynamice působení toho, co křesťanská tradice nazývá Satanem. Zlo nepřichází zvnějšku jako nám cizí síla, ale spíše se rodí z našich vztahů a rivalit.
Sociální sítě jsou dokonalou laboratoří mimetické touhy: ukazují nám, co mají, chtějí a obdivují druzí, a tím formují naše touhy, včetně nenávisti. A podle Petera Thiela jsou sociální sítě natolik mocné právě proto, že tak přesně kopírují naši přirozenost. Jenže zatímco tradiční společnosti měly mechanismy, jak kolektivní násilí usměrňovat, například prostřednictvím obětních beránků, my jsme tento mechanismus prohlédli a odmítli. Víme, že připisovat vinu za naše neštěstí nevinným obětem je nepřípustné. Jenže mimetická rivalita tím nezmizela – a otázka, jak zvládat její stupňování, zůstává otevřená.
Zde navazuje Peter Thiel. Obává se, že apokalyptické scénáře, které formulují technologičtí vývojáři i někteří filozofové, například Toby Ord, v nás probudí potřebu globální regulace, která nás uzavře do jedné technologicky spravované super-společnosti. Antikrist nepřijde jako ničitel světa. Může vystupovat jako největší humanista, který nás bude chtít ochránit před apokalypsou. Má však Peter Thiel vlastní odpověď? Přinejmenším naznačuje, kde ji hledat: v pokračování technologického pokroku a v překonávání některých omezení liberální demokracie. Ostatně již v roce 2009 poznamenal, že ve slučitelnost svobody a demokracie přestal věřit. Ale co když se Antikrist skrývá i v Thielově vlastní odpovědi?
Na rozdíl od většiny evropských národů, kde byla víra pilířem národní identity - například v Polsku, Irsku nebo Bavorsku – Češi chápali náboženství jako nástroj cizí moci. Katolická církev byla v jejich vědomí spojena a Habsburky a byla vnímána jako opora habsburského absolutismu a nástroj pobělohorské rekatolizace a germanizace. České národní obrození v 19. století vytvořilo mýtus, že „zlatým věkem“ českých dějin byla husitská reformace a doba před Bílou horou. Bělohorský katolictví bylo označeno za vnucené a nepřirozené. Značnou roli v postoji Čechů k víře hrál Tomáš Garrigue Masaryk, který byl na jednu stranu hluboce věřící člověk, ale zároveň chtěl „odkatoličtit náš život“. To ovšem neznamenalo, že chtěl odstranit křesťanství nebo víru. Spíše chtěl oslabit kulturní a politickou dominanci římského katolicismu, který podle něj příliš těsně souvisel s habsburským státem a s tradicí pobělohorské rekatolizace. Masaryk se domníval, že český národ by se měl více opřít o vlastní reformační tradice, zejména o odkaz Jana Husa, Petra Chelčického a českých bratří. Po roce 1918 měl Masaryk sice nepřímý, ale velmi silný vliv na masový odchod části obyvatel od římskokatolické církve. Mnoho lidí jeho kritiku katolicismu chápalo jako potvrzení názoru, že nová republika by měla být méně katolická a více navazovat na husitskou a reformační tradici. Právě v tomto prostředí vznikla Církev československá
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Klaus i Pavel se každý svým způsobem 28. října vyjádřili k situaci ohledně České televize. Současná hlava státu mluvila i o Masarykovi a pravdě. „Ze strany prezidenta tam byl určitý paternalismus. S tím já mám problém, protože v politice moc pravd není. Existují různé druhy nebezpečí? Ano. Ale už se v politice nemusíme shodnout, jak na to zareagovat,“ říká Tereza Matějčková.
Byli o dlouhé době na Hradě vyznamenáni jenom lidé, kteří nevyvolávají žádné negativní emoce? „Třeba Jan Hřebejk může leckoho dráždit. Nechci zpochybňovat relevanci jeho ocenění, je to významný režisér. Ale zároveň je to i velmi ostrý glosátor dění,“ poukazuje Jiří Peňás. A neměly by se každý rok dávat medaile daleko méně oceněným?
Jak se bude dál vyvíjet otázka veřejnoprávních médií? A proč se začíná opět normalizovat kouření.
Na Echo Poradě diskutovali Tereza Matějčková, Jiří Peňás a Dalibor Balšínek.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
Inkluze, tedy začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol, byla zavedena ve své současné podobě skoro přesně před deseti lety. A od té doby budí emoce, což se stalo i v případě aktuálního návrhu ministra školství Roberta Plagy (za ANO), jenž mimo jiné počítá s tím, že od září 2027 ukončí přidělování asistentů jednotlivým dětem a zavede systém, který zajistí asistenty podle velikosti a potřeb jednotlivých škol. Z vládní koalice ale zaznívají i návrhy celou inkluzi zrušit. O tom, co by navrhované změny pro školy znamenaly a zda vůbec a případně v jaké formě je inkluze potřeba, přišli do Salonu Echa diskutovat poslankyně ODS a místopředsedkyně sněmovního školského výboru Renáta Zajíčková, poslanec Motoristů sobě a rovněž člen školského výboru Matěj Gregor, programový ředitel organizace EDUin Jan Vöröš Mušuta a Petra Mazancová, ředitelka ZŠ Pod Beckovem v obci Bašť-Líbeznice na Praze-východ, členka výkonného výboru Učitelské platformy a její bývalá předsedkyně.
From the publisher's feed

2 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

31 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners