Bolest je výlučná zkušenost; jen my můžeme cítit vlastní bolest. Přesto je v ní něco sdíleného – a často rodinného. Fyzioterapeut Pavel Kolář v rozhovoru pro Týdeník Echo připomněl, že vnímání bolesti je zakořeněné ve vztazích. Dítě, které spadne, se učí nejen snášet bolest, ale také chápat, jak na ni okolí reaguje. Pavel Kolář k tomu poznamenává: „Dítě spadne, odře si koleno, třeba mu i teče krev. Když se v tu chvíli všichni seběhnou a začnou dítě hystericky utěšovat a někoho ještě napadne dítě pro jistotu odvézt k lékaři, je to problém. Samozřejmě dítě zkontroluji, ale neřeším škrábance, modřiny, jizvy. Ať dítě ví, že pády a bolest jsou normální a že tu jsou od toho, aby se překonávaly. Když mu toto nepředáme, vytvoří si vadné stereotypy, které ho budou trápit celý život.“Podobně uvažoval Ludwig Wittgenstein. Ve Filosofických zkoumáních tvrdí, že ani bolest – jakkoli soukromá – nemá svůj význam nezávisle na jazyku, nezávisle na tom, jak se ji učíme pojmenovávat, chápat, sdílet. I bolest je součástí tzv. jazykových her. Wittgenstein na tom mimo jiné ukazuje, že je-li i bolest, respektive možnost jejího vyjádření takto jazykově podmíněná, je jazyk podmínkou významu vůbec. Což také znamená, že i v něčem tak intimním jako je bolest jsme odkázáni na druhé. Soukromý jazyk neexistuje. Nikdo si nemůže vymyslet vlastní jazyk; jazyk je vždy intersubjektivní; je to skupinové úsilí.Krom toho, že Wittgenstein promyslel zásadní filosofické otázky na pozadí jazyka a jazyk tak uchopil jako něco, co zakládá náš vztah ke světu, formuloval třeba i specifický pojem štěstí. Štěstí není něco, co bychom nacházeli; je to něco, co přinášíme – nebo nepřinášíme – do světa, anebo přesněji: je to náš postoj ke světu, respektive to, co Wittgenstein označuje jako formu. Nikoli obsah života, ale jeho forma je stěžejní.Máme-li problém, je marné hledat jeho řešení. Problémy se neřeší – „nechávají se zmizet“. A jak je necháme zmizet? Tím, že změníme formu života. To říká filozof, který sám neustále proměňoval svůj život: byl dobrovolníkem ve válce, učitelem na základce, architektem, zahradníkem, nemocničním technikem během Druhé světové války.KapitolyI. Bolest a rodinná příbuznost [úvod až 15:20]II. Problémy? Změň formu života. [15:20 až 35:50]III. Přečteno? Zahoďte můj Traktát [35:50 až 1:05:40]IV. „Život nás může učit věřit v Boha“ [1:05:40 až konec]BibliografieHerbert Marcuse, Der eindimensionale Mensch, Springe am Deister: Zu Klampen Verlag, 2014.Tereza Matějčková, Naše mysl si umí vytvářet vlastní léky, jen jí to musíme dovolit, in: Echoprime, 21. května, 2025, https://www.echoprime.cz/a/HWCJp/nase-mysl-si-umi-vytvaret-vlastni-leky-jen-ji-to-musime-dovolitBrian McGuinness – Radmila Schweitzer, Wittgenstein: Eine Familie in Briefen, Innsbruck: Haymon Verlag, 2018.Ludwig Wittgenstein, Tractatus philosophicus, přel. Petr Glombíček, Praha: OIKOYMENH, str. 2007.Ludwig Wittgenstein, Filosofická zkoumání, přel. Jiří Pechar, Praha: Filosofický ústav, 1993.Ludwig Wittgenstein, Vermischte Bemerkungen, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1987.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

V roce 1956 se konal XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, na kterém pronesl Nikita Chruščov tajný projev nazvaný „Kult osobnosti a jeho důsledky“, ve kterém kritizoval některé diktátorské praktiky do té doby nedotknutelného a zbožňovaného Josefa Vissarionoviče Stalina. V Československu byly oficiální informace o Chruščovově projevu velmi mlhavé a vykostěné. Antonin Novotný s obsahem projevu seznámil ÚV KSČ až asi po měsíci, přičemž zcela vyškrtnul zmínku o porušovaní socialistické zákonností. Byla sice provedena prověrka Slánského procesu, ta ale skončila schválením správného postupu. Žádný český Chruščov se nenašel.V Polsku a Maďarsku se naopak mluvilo o zločinech Stalina mnohem otevřeněji a výsledkem bylo Poznaňské a zejména pak Maďarské povstání, které musely brutálně potlačit sovětské tanky.Češi ovšem změny nepožadovali, Sovětskému svazu dál věřili a ani nijak Polákům a Maďarům v jejich boji za svobodu nepomohli. Podle některých historiků byli například Američané z postoje Čechů velice zklamaní.O české opatrnosti svědčí i vzkazy, které posílal z exilu dnes tolik adorovaný novinář Ferdinand Peroutka. Nabádal v nich ke klidu a říkal: „Nesouhlaste doma v soukromí!“ Jeho program lidové opozice ostatně neměl fakticky s demokracií nic společného, neprosazoval demokracii a svobodu, ale zdůrazňoval sociálně ekonomické aspekty v naději, že tak získá podporu.Byl to ale komunistický režim, který celkem snadno v roce 1956 docílil poslušnosti českého národa dvojím snížením maloobchodních cen. Češi se tak nechali koupit a na své údajné demokratické tradice zcela zapomněli.

V nové epizodě sourozoneckého podcastu Hej, Slované besedují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s redakčním kolegou, novinářem, spisovatelem a cestovatelem Jiřím Peňásem. Řeč se nejprve spontánně stočila na to, jak vypadalo sudetské pohraničí v okolí města Kraslice, kde Jiří Peňás vyrůstal. Jak se tam mísil slovanský a německý živel: a to nevšedně, neboť kvůli přítomnosti fabrik na hudební nástroje zůstalo ve městě hodně neodsunutých Němců, k nimž naopak přibyli Češi ze všech koutů světa – od Argentiny, přes Francii po Banát (což se projevovalo najmě o Velikonocích, které každý světil po svém). Zároveň  host vzpomíná na to, jak se po československé federalizaci velmi rychle změnilo postavení Čechů na Slovensku a z přátel se stali lidé nežádoucí, kterým bylo dáváno najevo, že by snad bylo lépe, kdyby odešli. O tom dodnes není v české společnosti mnoho známo, a tak v podcastu poodhalujeme aspoň část tohoto mimořádně zajímavého příběhu na historii Peňásovy rodiny.

V druhé části jde řeč především o tom, co je to slovanství, jak ho vnímat, zda dnes ještě má nějakou hodnotu, anebo ne. Jiří Peňás tvrdí, že se cítí být Slovanem, že to je přirozené, protože Češi Slované jsou. Není na tom nic špatného ani hned dobrého, je to prostý fakt. Přitom se ovšem připomíná, jaké jsou poměry mezi slovanskými národy, že nejsou utěšené, že Němci o Slovanech tvrdí, že nejsou s to si sami vládnout, jak se k ostatním Slovanům chovají Rusové, že východní Německo je de facto střední Německo, jelikož německé – a tudíž i slovanské – osídlení leželo mnohem více na východě. Hodnotí se české národní obrození, Peňás zmiňuje svoji teorii, že kdyby Rakousko neztratilo Slezsko, pravděpodobně by k žádnému českému národnímu obrození vůbec nedošlo (prostě proto, že by Čechů bylo ve státě výrazně méně než Němců). Dojde i na zamyšlení, co by se stalo, kdyby Němci nebyli odsunuti a zda by Československo nečekal podobný osud jako Jugoslávii nebo Ukrajinu – tedy souboj o nacionální kapsy, v nichž žije druhý národ, než je ten „státní“. Aneb konečně podcast, kde i tlachání je intelektuálně stimulující.

Hostem Hrotcastu byl ekonom Creditas Petr Dufek a mluvilo se o tom, jak daně a předvolební plány stran zahýbou českým veřejným prostorem. Podle Dufka je současná daňová debata přehlídkou předvolebních slibů bez reálného základu a varuje, že bez zásadních reforem ve zdravotnictví a školství nemůže stát své finance stabilizovat. „Zdravé veřejné finance znamenají vyšší daně. Nejde to jinak,“ konstatuje Dufek. Výdaje podle něj nikdo dramaticky krátit nechce a rozpočet se tak bez nových příjmů neobejde. „Vyrovnaný rozpočet je chiméra,“ dodává.

„S daněmi je spojena velká vlna populismu, to nepotřebujeme, musíme spíš nakopnout ekonomiku a postarat se o bezpečnost,“ říká ekonom a dodává, že každému bylo jasné, že ke zvýšení daní musí dojít, protože jsou jen tři možnosti, sáhnout na výdaje, zadlužit se, nebo právě zvednout daně. Dufek se opřel i do zjednodušených srovnání vlády Petra Fialy s vládou Andreje Babiše. „Srovnávat vybrané nominální hodnoty, třeba u mezd nebo důchodů, je zavádějící. Jde o to, co si za to reálně koupím. Tato tabulka, kterou prezentuje premiér, je naprosto o ničem.“

„Politik dnes nemůže říct, že daně zvyšovat nebude, protože by to znamenalo jen to, že se musí dál zadlužovat. Vyrovnaný rozpočet je nedosažitelný. Domácnosti naplňují státní rozpočet a všem by mělo záležet na tom, aby finance byly v pořádku,“ říká Dufek. Můžeme prý škrtat ve výdajích, ale možnosti nejsou závratné, škrty ve školství, nebo důchodech vyžadují reformu, kterou ale zatím nezvládla žádná vláda. Podle ekonoma jsou předvolební sliby politiků stále stejné a obsahují třeba i populární zvýšení daní z neřestí. Karel Havlíček a Alena Schillerová mluví o opětovném zavedení EET a důsledný výběr daní, ale podle ekonoma je to pouze populární téma, ale skončí to tím, že se zvýší daně na cigarety a alkohol. „Nikdy jsem nepochopil, proč se EEt zručila, byl to geniální nástroj statistiky, stát mohl sledovat spotřebitelské chování Čechů, ale byl to nástroj, který nastavoval férové podmínky,“ říká Dufek. 

Dufek také upozorňuje, že Česko i celá Evropa trpí neúnosnou byrokracií a drahými energiemi. „Neudělali jsme nic proti vysokým cenám energií. A Green Deal bude dopadat na dopravu a bydlení.“ Pokud chce stát více lidí dostat na pracovní trh, měl by se podle Dufka zaměřit na částečné úvazky: „Máme velkou skupinu aktivních důchodců nebo žen na rodičovské, ale částečné úvazky jsou kvůli byrokracii pro firmy nezajímavé.“

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Neměl nakonec J. D. Vance pravdu, když říkal, že svoboda slova je v Evropě ohrožená? Problémy se objevují i v zemích jako jsou Německo či Velká Británie. „Stará představa svobody slova je spojená se starým světem médií. Zatímco my žijeme v době sociálních sítí, kde svou svobodu slova uplatňuje milion lidí,“ uvažuje Jiří Peňás. „V Německu aktuálně říká jenom 40 procent lidí, že mají svobodu slova. V roce 1990 to bylo 80 procent a rapidně to kleslo během covidu,“ dodává Tereza Matějčková.

Chybí demokracii bůh? Matějčková se ve svém textu pro Týdeník Echo inspirovala knihou Jana Loffelda Když Bůh nikomu nechybí. „Neustále se bavíme o ohrožení demokracie. Často to připisujeme populistům. Ale zdá se mi, že si dostatečně neuvědomujeme, že západní demokracie vyrůstá z biblického příběhu. Stojí na zvláštních pojmech jako je lidská důstojnost nebo svoboda. Nejsou pro ně data, ale je pro ně příběh,“ vysvětluje.

Proč Petr Fiala vsadil v kampani na dezinformační tabulku? Jak velká je šance, že se Motoristé dostanou do Sněmovny? A proč zájem o ně upadá? Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Maciej Ruczaj a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Závodnice Barbora Holická a Lucie Engová byly hosty Josefa Tomana v podcastu Men's Factor. Engová a Holická jako první česká ženská posádka dobyly závod Dakar Classic s ikonickým Citroënem 2CV přezdívaným „kachna“. Lucie Engová a Barbora Holická nejsou profesionální jezdkyně, nestojí za nimi tovární tým a milionové sponzorské zázemí: „My jsme hobíci, samouci a nadšenci,“ říká Holická, která se k motorsportu dostala skrze catering pro rally tým. „Pak jsem si vzala úvěr, vybrala stavební spoření a koupila si závodní auto,“ dodává. „V motorsportu musíte mít nejen vášeň, ale i schopnost se prodat. Kdo dneska není vidět na sítích, jako by neexistoval,“ konstatuje Holická.Dakar není jen o síle motoru, ale i psychické odolnosti. „Jezdíme i 16 hodin v kuse. Někdy se startuje v pět ráno, dojíždí v noci,“ říká Engová, která se jako navigátorka stará nejen o směr, ale i o přesný čas příjezdu do bodu. „Povídáme si pořád. Já odečítám čas, vzdálenost a pořád dokola říkám – za tři kilometry doprava.“„První rok na nás koukali jako na holky, co si přijely udělat selfie na Instač. Ale pak viděli, že fakt závodíme,“ říká Holická a dodává, že respekt si nezískaly křikem, ale výkonem. „Dojet Dakar s dvoukolkou a motorem o výkonu třiceti koní je něco, co už nikdo nezpochybňuje.“ X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz

Sedí tu pět stárnoucích mužů, budou se bavit o sexu a matně vzpomínat na devadesátá léta. Žádná žena v dohledu není. Konzervativnější debata to už opravdu být nemůže. V Salonu Echa diskutují fotograf Jaroslav Kučera, hudebník a spisovatel Samir Hauser, majitel jednoho z prvních tuzemských erotických klubů Igor Salomon a bývalý šéfredaktor pánského časopisu Maxim Pavel Vondráček.

V roce 410 se stalo nemyslitelné: byl vypleněn Řím. Pohané měli jasno: „Řím padl, protože jsme opustili své bohy.“ Křesťané prý oslabili sílu impéria – vždyť jak může obstát společnost, která věří, že její Bůh zemřel na kříži? Umučený spasitel? Neměli bychom se vrátit ke starým bohům – k síle, kráse, bohatství?

V roce 413 na tuto otázku odpovídal Aurelius Augustin, tehdejší biskup z Hippa. Přes den řešil církevní záležitosti, po večerech a nocích psal O Boží obci. V první části knihy zasazuje pád Říma do řetězce dějinných katastrof. Tolik katastrof, a přesto dosud člověk nepochopil, že všechno lidské jednou zmizí v prachu, i věčný Řím. Vůči pohanskému hledisku tak Augustin nabízí alternativní vyprávění o pádu Říma. Jeho protagonisty nejsou římští bohové, ale dvě obce: pozemská a Boží. Obě jsou v tomto světě promíseny, ale jen jedna má trvání. Už tehdy Augustin artikuloval otázky, které známe i dnes: Jaký příběh si vyprávíme, když se svět hroutí? Kdo rozhoduje, co je zánik – a co nový začátek? A z jakého smyslu žijeme?

I svůj osobní příběh Augustin zasadil do širšího, přímo kosmického vyprávění. Jeho Vyznání, často označované za první autobiografii, není jen zpovědí, ale modlitbou – vyznáním chyb i víry. V jeho středu je neklidné srdce, které se ptá, jak správně žít. Augustin zkoušel filozofii i manicheismus, zápasil s tělem i ambicemi. Až v Miláně, pod vlivem biskupa Ambrože, pochopil, že člověk nepotřebuje jen učitele, ale především spasitele.

Jeho autobiografie přechází v mystiku. A možná i to vrhá nové světlo na dnešní oblibu autofikce – žánru, který se také točí kolem lásky, stěžejního pojmu Augustinovy filosofie i teologie. Jenže zatímco Augustin pojednává o lásce, která má své těžiště nakonec ve vztahu k Bohu, autofikce sleduje vztah k sobě a k druhým. V tomto světle lze říct, že autofikce je sekularizovanou verzí Vyznání: mystikou vlastního já bez Boha. Anebo snad jeho kultem?

Kapitoly

I. Augustin ve sporu Lva IVX. a J. D. Vance [začátek až 23:20]

II. Od vládce slova k služebníku božímu [23:20 až 48:35]

III. Autobiografie jako modlitba [48:35 až 1:10:15]

IV. Pád Říma? Žádný důvod k panice! [1:10:15 až konec]

Biografie

Augustin, Vyznání, přel. Mikuláš Levý, Praha: Kalich, 1990.

Augustin, O boží obci, 2 svazky, přel. Julie Nováková, Praha: Karolinu, 2007.

Georgi Gospodinov, Časokryt, přel. David Bernstein, Praha: Argo, 2024.

Peter Sloterdijk, Philosophische Temperamente: Von Platon bis Foucault, München: Diederichs Verlag, 2009.

Za slovy o sviních si stojím, nikoho jsem konkrétně nejmenoval, a tím pádem jsem nikoho neurazil. V pořadu Echo Prime Time to řekl vládní koordinátor strategické komunikace státu Otakar Foltýn. Podle něj je zásadní, aby Česká republika strategickou komunikaci měla, v současné podobě je ale podle něj odbor příliš malý a příliš chudý. Bývalý člen ODS a dlouholetý někdejší europoslanec Jan Zahradil uvedl, že stratkom je „ptákovina“ a že Foltýnova pozice je zbytečná. Celou debatu můžete vidět zde.V nedělním pořadu Echo Prime Time došlo na ostrý střet mezi Foltýnem a Zahradilem. Foltýn zvedl, že odbor strategické komunikace stát potřebuje. „Je potřeba, ale se zásadními úpravami, protože pro to, co má plnit, je příliš malý a příliš chudý. Pokud má někdo představu, že každý má tiskového mluvčího nebo že premiér zvládne všechno odkomunikovat sám a nepotřebuje žádné úředníky, tak ať se podívá na dobu covidu,“ uvedl Foltýn s tím, že komunikace během covidu byla chaotická.Dodal, že se nedomnívá, že by během pandemie byly ostrakizovány názory, že covid unikl z laboratoře. „Já jsem si ničeho takového nevšiml, ta debata je tu pořád – za nás jak tu sedíme, tak je jedno, jestli to uteklo čínským komoušům z laboratoře nebo nějaký Číňan chtěl změnit svět, to nevím a je to úplně jedno. Šlo o to, jakým způsobem na tu situaci ty státy reagovaly,“ řekl Foltýn.

Češi v roce 1953 mírně protestovali. Nikoli ovšem za svobodu, ale kvůli penězům

Když 5.března zemře Stalin, přijde na tryznu na Václavské náměstí asi 300 tisíc lidí. KSČ drží bezpečně otěže v rukou, i když vzápětí zemře nečekaně i Klement Gottwald. Prezidentem se stane Antonín Zápotocký a stranu vede Antonín Novotný, do té doby nejslabší a nejméně výrazný ze šestice tajemníků ÚV KSČ. Strana pokračuje v nastoupeném kurzu, tedy budování silné armády, podpoře těžkého průmyslu, kolektivizaci a likvidaci kulaků. Příznačně je i to, že Stalinův pomník v Praze byl odhalen až 1955.

Ekonomická situace na počátku roku 1953 byla ale hrozivá, vypínala se elektřina, snižoval se příděl cukru, zvýšila se cena mléka na volném trhu. Před prodejnami stojí velké fronty, podle pamětníků delší než za války. Nakonec nejsou k dostání ani cigarety. Bezpečnost musela zasahovat i proti ženám, které se dožadují másla.

Prvního června strana oznámila utajovanou měnovou reformu, která znehodnotila úspory většiny lidí. Spontánních stávek bylo asi 130 a mezi organizátory byli často členové KSČ. Největší protesty se odehrály v Plzni, kde protestující načas ovládli i střed města. Tyto demonstrace ale nebyly namířeny proti režimu, šlo o spontánní hněv nad špatnou výplatou mezd – rozdělení do zálohy a dobírky a provedením měnové reformy. Stávky neorganizovalo žádné ústředí z pozadí, i proto neměli protesty potenciál na nějakou hlubší režimní změnu.

O 14 dní později propukne ve východním Berlíně masivní povstání dělníků proti neustálému zvyšování norem, které vyústí v politický požadavek na sjednocení Německa prostřednictvím transparentních a demokratických voleb. To už je jiný kalibr, a proto musí na pomoc východoněmecké policii přijít i sovětská okupační armáda