Echo Podcasty

„Jsem švorc,“ zní název jedné eseje od současného sociologa a filozofa Hartmuta Rosy. Autor si nestěžuje na to, že jeho práce málo nese, ale že on sám už nic dalšího nesnese. Nemá na mysli finanční, ale časovou insolvenci. Hartmut Rosa v eseji poznamenává: „Už nejsem schopen plnit své závazky. Naprosto selhávám. Kdyby měl tento příspěvek k něčemu být, potřeboval bych aspoň tři dny, ale já jej musím napsat za pár hodin.“

V tomto životním pocitu se patrně najde ledaskdo. Časovou tíseň navíc Rosa učinil svým výzkumným tématem: moderna je spjatá s tím, že jsme všichni, co se času týče, žebráci. Čím více se navíc snažíme přizpůsobit rychlosti, tím spíše se propadáme do zoufalství. Když se dnes nevyspíme a propracujeme noc, zítra budeme ještě citlivější na stres. Když se naučíme brát doplňky na zvyšování výkonnosti, můžeme ohrozit své zdraví; když se z toho navíc stane norma a ty doplňky bude brát stále více lidí, posune se to, co se od všech očekává.

Teze o zrychlující se moderně není nepřesvědčivá. Ale staví na kontrastu vůči minulosti, která prý byla méně stresující. S tím je spjaté nebezpečí romantizace minulosti, v níž prý bylo na všechno více času. Ale copak to může být pravda? Vždyť pojem volného času je vyloženě moderní výdobytek. Život se navíc z jedné strany možná zrychluje, z druhé však zpomaluje. Vzrostl věk dožití a člověk na to zareagoval odkládáním rodičovství, manželství, dostudování. Mladí lidé získali čas na studium; „malý lidé“ čas na dětství.

Třeba německý filozof Peter Sloterdijk proto na teorie zrychlování pohlíží skepticky. Nezavrhuje ji, ale vtahuje do hry ještě jedno hledisko. Co když to není tak, že objektivně stoupá stres, co když je to spíše tak, že se prohlubuje naše citlivost na stres? To není útok na citlivost. Sloterdijk nepochybuje o tom, že je spolutvůrkyní demokratických pořádků: i díky citlivosti jsme v druhém člověku rozpoznali druhé já a přisoudili každému rovná práva. Akorát se v nás také vytváří – působením té stejné citlivosti – nekonečný potenciál pro nespokojenost. „Všechny úlevy, které moderní společenství skýtají, jsou odsouzeny k tomu, aby byly pohlceny zvýšenou senzibilizací. Zákon rostoucí nespokojenosti v demokraciích stále čeká na své systematické zdůvodnění,“ poznamenává Peter Sloterdijk v knize Stres a svoboda.

Kapitoly

I. Vyrazit si s želvou na procházku [Začátek až 15:50]

II. „Vyhlašuji časový bankrot.“ O časové insolvenci [15:50 až 42:30]

III. Resonancí proti stresu? [42:30 až 58:40]

IV. Jak stresující je přecitlivělost? [58:40 až konec]

Bibliografie

Walter Benjamin, „Das Paris des Second Empire bei Baudelaire“, in: Gesammelte Schriften, I, 2, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2012, str. 511–604.

Thomas Fuchs, „O bezútěšnosti optimalizace a radosti z nesnází“, in: Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Praha: Echo Media, 2023, str. 282–292.

Hartmut Rosa, „Demokracie potřebuje hlas, ale také uši a srdce“, in: Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Praha: Echo Media, 2023, str. 269–275.

Hartmut Rosa, Unverfügbarkeit, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2020.

Hartmut Rosa, When Monsters Roar and Angels Sing. Eine kleine Soziologie des Heavy Metal, Stuttgart: Kohlhammer, 2023.

Peter Sloterdijk, Stress und Freiheit, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2011.

„The worrying effects of working more and sleeping less“, in: BBC, 7. 7. 2017, https://www.bbc.com/worklife/article/20170707-the-worrying-effects-of-working-more-and-sleeping-less

Shawn D. Youngstedt, Eric E. Goff et al., „Has Adult Sleep Duration Declined Over the Last 50+ Years?“, in: Sleep Med Rev., 28, 2016, str. 69–85, https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4769964/

Celé epizody sledujte na www.forendors.cz/pravdaneexistujetm

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

O některých slovanských zemích a národech my Češi mnoho nevíme, protože jsme historicky měli málo příležitostí je poznat. Tak například neznáme druhý nejmenší slovanský národ Makedonce a jejich stát Severní Makedonii. Proč se jmenuje jinak než jeho obyvatelé? Čím ve světových statistikách předběhl Švýcarsko? Jak je možné, že makedonský národ pořádně vznikl až v druhé půli dvacátého století? Jak se stalo, že se Makedonii – jakožto jedné ze svazových republik bývalé Jugoslávie – vyhnuly balkánské války devadesátých let? A svedete si představit, že by v 21. století v českém hlavním městě přes noc politická moc v podstatě tajně instalovala desítky kontroverzních historizujících pomníků, o jejichž existenci by obyvatelé o den dřív neměli potuchy? O po všech stránkách pozoruhodném makedonském příběhu hovoří s Jakubem a Lukášem Novosadovými v třiadvacáté epizodě jejich sourozeneckého podcastu Hej, Slované slavista a makedonista Miroslav Kouba.

Makedonie je z českého pohledu země fascinujících historických paradoxů. Jako moderní národ se Makedonci začali dotvářet s velkým zpožděním oproti jiným slovanským národům – až po druhé světové válce, již strávili v područí Bulharů na fašistické straně bojujících stran. Následně byli zaparkováni v Titově komunistické Jugoslávii, která jim svým důrazem na vyrovnání poměrů mezi svazovými národy poskytla přístřeší a klid rozvíjet se a plnohodnotně si uvědomovat sebe samé. Jako moderní samostatný stát vznikla roku 1991 tak, že se z Jugoslávie vlastně nesamostatně osamostatnila. Obyvatelstvo po nezávislosti netoužilo, protože si uvědomovalo výhody velkého slovanského státu, jenže zároveň se obávalo režimu Slobodana Miloševiće. Ten na další odtrhující se díl „odkvetlého impéria“ nezaútočil a Makedonie nakonec prožila relativně klidné devadesátky.

Ačkoliv klidné… Je to země, již bez výhrad neuznává vlastně žádný z jejích sousedů (a vůči tomu bychom my Češi již měli zpozornět, jelikož ze své historie známe období, kdy jsme sousedům za uznání nestáli). Když vynecháme Kosovo, jež má po vyhlášení nezávislosti pořád dost potíží samo se sebou, tak třeba Albánie má pochopitelně zájem na dobrém postavení výrazné albánské menšiny v Makedonii, která tvoří až třicet procent obyvatelstva – i tak početnou národnostní menšinu z české historie známe. Srbsko si Makedonie zase bedlivě všímá kvůli konfesním pravoslavným sporům.

Řecko sice uznává existenci slovanského obyvatelstva a jeho jazyka, ale neuznává stát, který by se jmenoval Makedonie, protože tak se jmenuje území na severu Řecka. Proto se také Makedonie od roku 2018 jmenuje Severní Makedonie, což je jeden z výsledků dlouhých a náročných makedonsko-

řeckých jednání – jiným je členství země v NATO od roku 2020. Konečně Bulharsko naopak uznává makedonský stát, taky ho jako první na světě potvrdilo pod jeho ústavním názvem, leč neuznává jazykovou a národnostní svébytnost makedonského národa: má je rovněž za bulharské.

Mimo jiné kvůli tomuto nekonečnému sporu Makedonie stále není členem Evropské unie. Což ale má zase jiné konsekvence: Makedonci se „natruc“ rozhodli, že místo do Evropy se raději obrátí do své velké a významné historie – která však není slovanská, takže není jejich. Komu by to ale vadilo? A tak poslední a nejdelší část epizody zabírá rozhovor o projektu „Skopje 2014“. Miroslav Kouba na prezentaci fotografií z hlavního města vypráví nejprve o ničivém zemětřesení, které více než polovinu Skopje roku 1963 srovnalo se zemí, o brutalistní výstavbě, která vyrostla na troskách předešlého města, a nakonec o kontroverzním projektu, který na začátku tohoto století brutalistní stavby začal doplňovat lacinými atrapami antických staveb s barokními prvky. Výsledky jsou neuvěřitelné, monstrózní, kýčovité, vlastně odpudivé. Ale právě proto v čemsi nesmírně přitažlivé.

Aneb konečně podcast, který milovníkům tuzemského podnikatelského baroka nabízí lásky ještě mnohem víc.

Hostem první epizody podcastu Men´s Factor byl freediver a otužilec David Vencl. Držitel světového rekordu v podplavávání ledu říká, že limity toho, co naše tělo dokáže máme každý ve své hlavě. V rozhovoru vysvětluje, jak je možné, že pod vodou na jeden nádech vydrží více než 8 minut, jak bezpečně zkoušet limity vlastního těla a protože je bývalý učitel tělocviku povypráví, jakou kondici a dovednosti měly děti kdysi a jak jsou na tom dnes.

V neděli uplynulo pětatřicet let od 17. listopadu 1989. V posledních letech se z toho aspoň v Praze, a na té Národní, stala událost plná napětí a sporů. Jak se změnily oslavy 17. listopadu a jaký má svátek význam pro lidi, kteří dobu komunismu nezažili? O tom mluvil Daniel Kaiser se svými hosty v Salonu Echa. Za „vzpomínkový průmysl“ dorazil Martin Kroupa. Pracuje v organizaci Post Bellum, která byla mezi partnery oficiální vzpomínkové akce Korzo Národní. Pamětníky zastupovali výtvarník Jiří Černický a Václav Klaus ml. A pozvání do debaty přijal i influencer a youtuber Jan Špaček, který se narodil deset let poté. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Kontroverzní novela energetického zákona může ohrozit budoucnost obnovitelných zdrojů v České republice, varuje výkonný ředitel Solární asociace Jan Krčmář, který byl hostem podcastu Hrot Pavla Štrunce.  

Poslanecká sněmovna bude tento týden schvalovat návrh vládní novely zákona LEX OZE III. Pozměňovací návrhy mají vládě umožnit snížení podpory na obnovitelné zdroje energie, primárně na fotovoltaické elektrárny postavené v letech 2009 a 2010.  

"Ministr financí k tomu v posledních týdnech nechal přilepit na úplně poslední chvíli dlouho utajené pozměňovací návrhy, které mají potenciál všechno, co ta novela, ale i předchozí novely zavedly, výrazně a do velké míry znehodnotit. Ty pozměňovací návrhy představují obrovský zásah do té energetické legislativy Česka," říká Krčmář a dodává, že jedním z nejvíc kontroverzních ustanovení je pravidlo, podle kterého výrobci obnovitelné energie ztrácí nárok na podporu během tzv. záporných cen na trhu.

Zatímco podobná opatření jsou v Evropě zaváděna pro nově budované zdroje, v ministerském návrhu se vztahují i na starší instalace z let 2009–2012.

Podle Krčmáře je takový krok pro starší elektrárny technicky neproveditelný a ohrozí jejich udržitelnost. Další problematickým bodem je zavedení individuálních kontrol výnosnosti elektráren.

Stát tak může přímo penalizovat efektivnější provozovatele, zatímco ti, kteří se o své elektrárny nestarají dostatečně, by mohli zůstat bez postihu. „To je nejen demotivující, ale také naprosto nespravedlivé,“ říká Krčmář. 

Ministerstvo financí plánuje omezit provozní podporu obnovitelných zdrojů na pouhých 8,5 miliardy korun ročně, přestože reálná potřeba podle Ministerstva průmyslu a obchodu činí 31,2 miliardy. Krčmář upozornil, že tak drastické snížení může zruinovat tisíce firem, jejichž projekty jsou stále zatíženy nesplacenými úvěry. Vláda tak zásadními změnami pravidel hry odrazuje nové investory.  

Česko již prohrálo první arbitráž s investory kvůli změnám v podporách pro obnovitelné zdroje z minulé dekády, a podle Krčmáře hrozí, že podobných sporů bude přibývat. „Každá arbitráž je nejen finanční zátěží, ale také poškozující reputaci země v očích zahraničních investorů,“ dodal.

"Ministr financí říká, že se arbitráží nebojí, ale Česko má už poměrně hodně zkušeností s arbitrážemi, což nevím, jestli je dobře." 

Na pozadí těchto problémů si sousední Polsko a Rumunsko zajišťují pozice energetických lídrů střední a východní Evropy, zatímco Česká republika podle Krčmáře zaostává. Ale pokud by celá novela spadla pod stůl, Česká republika riskuje další zpoždění v implementaci evropských směrnic, což by podle Krčmáře mělo zásadní negativní dopad na celý energetický sektor. 

Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byl Jakub Landovský, ředitel Aspen Institute Central Europe, bývalý velvyslanec ČR při Severoatlantické alianci a politolog IPS FSV UK. Mluvilo se hlavně o zvolení Donalda Trumpa a o tom, jaký vliv to bude mít na změny ve světě. „Jak vypadá svět bez silného amerického vedení vidíme teď kolem sebe, „Nepředvídatelnost Donalda Trumpa fungovala jako stabilizující element. Doba jeho působení v Bílém domě byla obdobím, kdy si Rusko nedovolilo přímou otevřenou válku na Ukrajině,“ říká Landovský a dodává, že nyní bude snaha deeskalovat napětí.

I proto Rusko posiluje ofenzivu a Ukrajina za poslední týdny ztratila území, které dobývala poslední rok. Západní země dávají podle Landovského na pomoc Ukrajině mnohem méně, než by měly a mohly.

Podle Landovského Trumpova nejednoznačnost měla dopad i na Severokorejský režim: „Kim Čong-un skutečně nevěděl, co druhý den očekávat. Tyto protichůdné signály paralizovaly jeho myšlení.

“Významnou roli podle něj hraje i Čína: „Čína je možná jediná země, která může skutečně zkrotit ruské agresivní choutky. Podporuje Rusko technologicky, ale brání eskalaci do jaderné roviny.“

„V Americe jsem byl v době voleb, Amerika hledá balanc, ale nikdo nezpochybňuje výsledek republikánů, teď mají dva roky volnou ruku na to, jak upraví americkou společnost,“ říká Landovský.

Obyčejní Američané se cítí zapomenují, hnutí MAGA je reakcí na situaci v USA. V Moskvě, Teheránu a dalších zemích čekali, že v USA bude po volbách chaos, takže zvolení Trumpa prý rozhodně neslaví. 

„Petr Pavel je pro mě silný lídr, stojím za ním a vím, že ve strukturách NATO je braný jako první třída,“ komentuje Landovský sporný výrok prezidenta o tom, že Donald Trump je odpudivá bytost. 

Demokraté komunistům před únorem 1948 pomáhali svým schvalováním porušování principů právního státu

Komunisté plánovali po osvobození v roce 1945 dvě revoluce: nejdříve nacionálně- socialistickou a potom komunistickou. Demokratičtí politici komunistům ovšem při těchto revolucích dost pomáhali. Zejména se jim vymstilo nedodržování principů právního státu, jak pokud jde o retribuci, tak vyhánění Němců, nebo ostudný zákon č. 115 z roku 1946, který vyvinil pachatele všech brutálních poválečných excesů, až po znárodnění dekretem prezidenta republiky.

O tom, že jsme po skončení války již nebyli suverénním, státem svědčí i odvolání naší účasti na pařížské konferenci o Marshallově plánu. Vláda původně účast na pařížské konferenci schválila. Když Gottwald na návštěvě Moskvy zjistil, že si to Sověti nepřejí, volal okamžitě Benešovi do Prahy. A Beneš oznámil vládě, „že o postoji Moskvy nelze diskutovat.“ Účast na pařížské konferenci byla vzápětí odvolána. 

Je otázkou, zda si demokraté vůbec uvědomovali vážnost situace. Například od léta 1947 kolovaly již v Praze zprávy, že komunisté připravují puč. Když se vyslanec Josef Korbel – otec Madeleine Albrightové - v Praze v létě 1947 prezidenta Beneše ptal, zda se nebojí puče, odpověděl Beneš, že „..si to komunisté nedovolí, protože vědí, že mám v národě autoritu.“ 

Nakonec o tom, jak chabě byla únorová protiakce demokratických ministrů připravena, svědčí i to, že se na demisi domlouvali teprve v jejím průběhu. Část sociálních demokratů se připojila až později a Jan Masaryk nakonec vůbec. Více o přípravách komunistického puče a průběhu února 1948 v dalším díle podcastu Minulost není historie.

Tržby společnosti Footshop za tři čtvrtletí dosáhly miliardy korun a EBITDA 85 milionů korun. „Makali jsme na tom, je to práce celého týmu. Mnoho skvělých věcí se děje, získáváme nové značky, které jsou exkluzivní a velmi restriktivní v distribuci,“ říká zakladatel a CEO Footshopu Peter Hajduček.

Získat takovou značku trvá prý často roky a někdy je třeba letět i do Tokia, nebo Paříže. 

Vánoční sezona je pro jejich byznys důležitá, ale ne klíčová, společnost cílí na online byznys a rozvoj v regionu střední a východní Evropy.

Nyní plánují otevření kamenné prodejny ve Varšavě, další obchody fungují v Praze, na Slovensku, v Maďarsku a Rumunsku. „Pro hodně značek jsme jediný a exkluzivní partner v regionu, vědí, že dbáme na kvalitu, umíme sledovat trendy, záleží nám na prezentaci na sociálních sítích a věří nám.“ Jednou z novinek letošního roku je výraznější zaměření na vlastní produkty a spolupráce.

Footshop například vytvořil limitovanou kolekci tenisek ve spolupráci s Adidas, která byla inspirována modrotiskem – technologií barvení látek chráněnou UNESCO. "Byl to velký úspěch a podařilo se nám to propojit dokonce i s LEGO stavebnicí," říká Hajduček.

Přestože online tržby dominují, kamenné obchody hrají ve Footshopu důležitou roli. "Naše obchody musejí být profitabilní, jinak je zavřeme. Například obchod v centru Prahy si můžeme dovolit díky vysoké návštěvnosti a turismu, i když nájem se blíží milionu korun měsíčně," vysvětluje Hajduček. V Praze letos ještě plánují otevřít nový koncept Queens v centru Prahy.

Footshop klade důraz na propojení se svou komunitou. Organizuje akce, jako jsou tematické eventy nebo kampaně, které přitahují mladší generaci, ale i starší zákazníky. "Letos jsme poprvé spustili vánoční kampaň s Tomášem Hanákem, abychom ukázali, že Footshop má co nabídnout nejen mladým, ale i širší skupině zákazníků," dodává Hajduček.

Jeden z nejvýraznějších filozofů druhé poloviny dvacátého století, vzdělaný v analytické tradici, vyzývá v knize Mysl a vesmír z roku 2012 k přehodnocení našich převládajících materialistických úvah o vzniku vesmíru. Podtitul knihy je ostatně výmluvný: Proč je materialistické neodarwinistické pojetí přírody téměř jistě chybné. Nagel se ve svých úvahách nebojí opřít o „zdravý rozum“ a tvrdí, že vesmíru od počátku vládne rozum, v přírodě samé existuje cosi jako duchovní, dokonce morální substrát.

To leckoho vyděsilo. O Nagelovi se začalo psát jako o reakcionáři legitimizují pomatence, kteří bojují proti výuce evoluční teorie na školách. Sám Nagel je přitom ateista – přesto říká, že těmto pomatencům děkuje. Po celou dobu se díky nim drží v povědomí, že fyzikální teorie doplněné o evoluční biologii nemohou podat vyčerpávající obraz vzniku a vývoje kosmu. I vědec, právě on, musí předpokládat, že základem světa není hmota, ale rozumný řád. V opačném případě by nedávalo smysl chtít vesmíru porozumět, najít pro jednotlivé fenomény vysvětlení, hledat třeba v přírodě chemické vzorce.

Jestli je to reakcionářské? Tím lépe, odpovídá Nagel. Existuje i vyloženě zdravá verze reakcionářství a ve svém díle se k němu hlásí. V žádném případě však neusiluje o zavržení přírodní vědy, ale spíše o její korekci a rozšíření. Přitom nám prý může pomoct Platón i Hegel. Oba tvrdí, že rozum má prsty v samém vývoji universa, že se snad univerzum skrze mysl probouzí k vlastnímu vědomí.

Zní to spekulativně – a ani před tímto reakcionářstvím Nagel necouvne. Svou metafyzikou přírody se ostatně ocitá v blízkosti významného současného filozofického proudu, tzv. nového realismu. Ten opouští novověké schéma, dle kterého je člověk uvězněn ve své hlavě či v „nitru“, zatímco ve světě bloudí jako ve tmě. Spíše jsme součástí řádu, který rozpoznáváme sami v sobě. A protože rozum není druhotný vůči přírodě, ale tvoří její součást, určuje Nagel nově i vztah přírodních a tzv. humanitních věd. Ty první nenahrazují ty druhé. Má-li Nagel pravdu, jsou filozofie i umění stejně legitimními přístupy k realitě jako přírodověda.

Kapitoly

I. Filozofové a jejich zvířata [počátek až 20:43]

II. Thomas Nagel, „americký existencialista“ [20:43 až 32:05]

III. Co je analytická filozofie? [32:05 až 42:00]

IV. Proč věřit rozumu, pakliže vycházíme z evoluční teorie? [42:00 až 56:15]

V. Kultura je součástí přírody. [56:15 až konec]

Bibliografie

Thomas Nagel, Mysl a vesmír, přel. Roman Tadič, Praha: Dauphin, 2024.

Thomas Nagel, The View from Nowhere, Oxford – New York: Oxford University Press, 1986.

Thomas Nagel, Theresienstadt, in: Analytic Philosophy and Human Life, Oxford: Oxford University Press, 2023, str. 46–60.

Thomas Nagel, What is it like to be a bat, in: The Philosophical Review, 83, 4/ 1974, str. 435–450.

Thomas Nagel, What Does It All Mean?: A Very Short Introduction to Philosophy, Oxford: Oxford University Press, 1987.