Frontman.cz

Přemek Štěpánek se v hudebním světě pohybuje profesionálně více než dvacet let. Jeho jméno je po drtivou většinu toho času propojené s kultovní brněnskou značkou Indies (dnes Indies Scope). Ale v životopise toho má mnohem víc, a to včetně práce pro mamutí festival Sziget.

V Indies Scope má Přemek na starost PR a zahraniční prezentaci labelu. Přitom všechno začalo náhodou. V devadesátých letech psal diplomovou práci, v níž hledal „typického zákazníka" už tehdy zavedeného labelu Indies. Po zkušenosti z klubu Stará pekárna začal pro Indies nakonec i pracovat. „Z práce v klubu jsem musel po dvou letech vystoupit, protože to byl nepřetržitý mejdan," vzpomíná na dobu na přelomu tisíciletí.

S prací pro Indies započala také Přemkova pravidelná účast na evropských hudebních konferencích. Jeho první byl respektovaný Womex v roce 2004. „Tehdy to byla vlastně jediná možnost, jak se potkat s našimi obchodními partnery," vzpomíná. Od těch dob projel hudebních konferencí obrovské množství. Skoro by se dalo říct, že pokud měl nějaký hudební veletrh českou účast, s velkou pravděpodobností byl její pevnou součástí i Přemek. „Byl to a stále je skvělý způsob, jak navázat kontakty, udržovat vztahy. S mnoha lidmi se jinak nemáme možnost potkat," přibližuje přínos konferencí pro svou práci.

Přemek je ale zároveň muž mnoha talentů. Před lety přišel s projektem Czech Fresh – showcasem českých interpretů v Londýně. „Věděli jsme, že na to, aby akce měla nějakou šanci, potřebujeme promo agenturu přímo na místě. Proto jsme požádali o pomoc kulturní instituce a náš plán se zalíbil jak Ministerstvu kultury, tak Českému centru v Londýně, takže se jej obě instituce rozhodly podpořit," vzpomíná s tím, že vstoupit do centra nejtvrdšího hudebního trhu v Evropě bylo jako skočit do jámy lvové.

Jaké to je, uspořádat showcase přímo Londýně? K čemu jsou hudební konference dobré pro české umělce? A jak se podle něho do budoucna změní svět živých produkcí? Přemek Štěpánek je dalším hostem podcastu Dělníci kultury.

„Chceš něco slyšet?", zeptal se mě kdysi Honza Muchow, když jsme spolu domlouvali u něj ve studiu společnou práci. Myslím, že ani nečekal na odpověď a stiskl mezerník. A mně spadla brada. Uslyšel jsem tak krásnej a podmanivej hlas a vůbec nevěděl co říct. Ohromeně jsem poslouchal a ptal se, kdo to je. Vtip byl v tom, že Honza mi sice pustil celou písničku, ale nejdřív jen zpěv. Až když jsem doposlouchal verzi a capella, přehrál mi teprve zbytek. A tak se ze mě stal intenzivní fanoušek Never Sol.

Od tý doby ušla Sára Vondrášková dlouhou cestu a soustavnou prací se neustále rozvíjí, zlepšuje a vybrušuje svou osobnost. Je z ní dnes naprosto nepřehlédnutelná postava, bez který by zdejší scéna byla výrazně chudší. Sára je milá, chytrá, talentovaná a pracovitá a je s ní velká legrace.

Rozhovor o tom, že je lepší, když všechno správně triggruje.

EMBED

Never Sol je projekt skladatelky, zpěvačky a producentky Sáry Vondráškové. Její hudba je plná analogových syntezátorů, melancholie a krásy. Doposud vydala dvě alba, několik EP a spolupracuje také s divadelním souborem Spitfire Company.

„Chtěl bych mít obrazotvornost jako Honza Unger," zapsal jsem si nedávno do svých poznámek. To, myslím, definuje můj vztah k němu. Když jsem měl možnost ho poznat, hned mi došlo, jak výjimečně citlivej a chytrej člověk naproti mě stojí. Nyní jsme spolu vedli rozhovor o zklidňování, o tom, že život si nenaplánuješ a taky tom, jak vypadá nasranej skaut.

Do doby, než jsem Honzovu kapelu Zrní viděl naživo, jsem jí příliš pozornosti nevěnoval. Na koncertě v Písku, kde jsme jim s Kieslowski kdysi předskakovali, jsem ale uviděl něco, na co jsem od té doby nezapomněl. Jejich koncert mi k nim otevřel cestu. Zjistil jsem, že tohle je až neuvěřitelně uvěřitelná parta kluků, která všechno, co dělá, myslí vážně a upřímně. Byl jsem učarován.

Po koncertě jsme si s Honzou tehdy povídali o všem, co nás štve i baví a od toho okamžiku sleduju každý jejich krok. Věřim jim. Jsou poctiví a pracovití a díky tomu dnes slaví dvacetileté výročí v pozici velké kapely, která ale pořád zůstává punkově špinavá.

Honza Unger, zpěvák a textař této původně z Kladna pocházející alternativní kapely, se Zrním dodnes vydal deset alb (včetně živých a EP). V letošním roce oslavuje dvacet let existence skupiny, která hraje od začátku v nezměněné sestavě.

Říká o sobě, že je hyperaktivní a nevydrží chvíli v klidu. A proto prý musí běhat, jezdit na kole, hrát fotbal. Udržuje si tak čistou hlavu a taky tak zřejmě aktivuje energii kreativní, kterou fantasticky zúročuje nejen ve svém domovském projektu Ohm Square, ale i v hudbě pro divadlo, film i produkci jiných interpretů a ve spoustě dalších projektů. Vím, že Honzu Čechtického na rozhovory moc neužije a těší mě, že se se mnou vcelku rozpovídal. Je nesmírně hloubavej a je radost s ním mluvit.

S Honzou se známe někdy od roku 2003. A protože jsem byl vždycky fanoušek elektronické hudby a Ohm Square je dodnes moje top oblíbená kapela, oslovil jsem ho, aby produkoval a hlavně smíchal album mojí tehdejší kapely Bez peří. Záměr byl, aby desku kytarové kapely měl v rukou někdo odjinud. Jsem rád, že tehdy souhlasil a dodělal album s námi i přesto, že všechny jeho rady a doporučení jak nahrávat jsme z nezkušenosti pochopili špatně, a dodali jsme mu velké množství balastu. Hodně mě tehdy naučil, i když to možná sám ani neví.

Poslechněte si rozhovor o sportu, filmu a dětech a trochu i o hudbě.

Jan Čechtický je hudebník a producent známý především ze své kapely Ohm Square, která je pro tuzemskou elektronickou scénu naprosto nepostradatelná. Vystupuje jako DJ, dělá produkci i remixy pro jiné interprety, hudbu do do divadla, reklam a znělek a jeho hudba zazněla také v mnoha filmech. Dokonce má za sebou i herecké zkušenosti z filmů Šeptej, Knoflíkáři, Anděl Exit a Bloudím. Ale jak sám přiznává, už herecké nabídky úspěšně odmítá.

Mám dojem, že jsem se na tenhle rozhovor těšil nějak víc. Bral jsem to tak, že můžu složit takovou svojí malou soukromou poctu Radiu 1 – tomuto krásnému médiu, které poslouchám opravdu dlouho, mám k němu ohromnou úctu a pořád mě inspiruje.

Stále si živě pamatuji na okamžiky, kdy jsem si při poslechu vysníval, jak by bylo krásné být součástí něčeho, co mi přinášelo radost z toho, že slyším něco jako vysílání svého kmene. A ten pocit a touha ve mně je dodnes.

Radio 1 je legenda. Radio 1 je unikát. Pro zdejší nezávislou hudební scénu je i po třiceti letech existence pořád nejdůležitějším médiem. A pro formování vkusu, přehled a orientaci ve světě indie hudby je tohle rádio zcela nepostradatelné.

Zdeněk Lichnovský si na pozici programového ředitele si vede skvěle. Od roku 2018 kočíruje tuhle loď s velice pozoruhodnou a různorodou posádkou pořád dál a přijde mi, že neexistuje místo v moři hudby, které by s touhle partou nechtěl objevit.

Poslouchejte rozhovor o vlnách, zastavení i rozjezdech a také o Partě vynikajících lidí.

Minority Records patří k nejrespektovanějším domácím labelům s jasnou a sofistikovanou vizí. Má v katalogu velice rozmanitou řádku umělců, jimž věnuje obrovskou, řekl bych na naše poměry až nadstandardní péči. Stejnou ovšem věnuje i přípravě a výrobě pro vydavatelství stěžejnímu nosiči – vinylové desce.

Dan Dudarec, majitel a kurátor, je tichý, milý a „britsky" vtipný muž, jehož láska k hudbě a umění je v podstaně nekonečná.

Poslechněte si rozhovor o kvalitě umělecké i řemeslné a o tom, jak by měl a mohl vypadat ideální soulad mezi hudebníkem a vydavatelem.

Minority Records je hudební vydavatelství zaměřené na vydávání fyzických hudebních nosičů rozličných žánrů, převážně soudobé elektronické hudby, s přesahem do vážné i jazzové hudby. V katalogu najdete taková jména jako Hidden Orchestra, Floex, Khoiba, Manon Meurt, Beata Hlavenková nebo Zabelov Group.

Poprvé jsem jeho jméno zaznamenal ve výčtu hostů na albu Futuretro od Tata Bojs a pak jsem se s ním setkával čím dál častěji. Svou hudbou tvoří unikátní světy. Každý jeden se svou vlastní poetikou a pravidly a ze všech dohromady by se dal vybudovat úplně celý paralelní vesmír. A upřímně říkám, že bych se v takovém vesmíru pohyboval velice rád. Floex mi to naštěstí svou tvorbou umožňuje.

Floex je skladatel a multiinstrumentalista, známý především skládáním hudby k počítačovým hrám z produkce Amanita Design, ale stejně důležitá je i jeho autorská tvorba. Je jedním z nejprodávanějších českých umělců v zahraničí a letos mu na značce Minority Records vyšel soundrack ke hře Papetura polského vývojáře Tomasze Ostafina. Ještě letos na podzim také vyjde soundtrack k filmu Je Suis Karl, krerý měl premieru na letošním Berlinale.

Pusťte si náš nový podcast.

Beata Hlavenková je rozkročená snad ve všech hudebních stylech, které si člověk dovede představit, od jazzu přes vážnou hudbu až k popu. Je taky jednou z mála žen, která u nás skládá filmovou hudbu. Ve všech disciplínách se pohybuje s lehkostí a elegancí a řídí se, mám dojem, především srdcem. Tím pádem nedělá věci, kterým nevěří. Je hravá, chytrá, milá a zábavná.

Pusťe si nový podcast. S Beatou jsme vedli rozhovor o psech, vzdělávání i cestách v moři hudby, kdy přesně nevíte, kam vás proud zavede.

Skladatelka, zpěvačka, pianistka a aranžérka Beata Hlavenková je jednou z nejvýraznějších muzikantek s velmi osobitým a nadžánrovým autorským rukopisem. Vystudovala skladbu na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a Master of Music na University of Massachusetts v oboru kompozice a aranžování. Vydala pět sólových alb, za poslední Sně (2019) získala cenu Anděl za interpretku roku a její klavírní Theodoros (2013) získalo žánrovou cenu Anděl za album.

Beata je známá také spolupracemi s řadou tuzemských i zahraničních umělců, tvorbou pro děti a skládá i hudbu pro divadlo a film. Je autorkou soundtracku např. k filmu Dukla 61 a Zátopek Davida Ondříčka, který letos vyjde, stejně jako její nové sólové album na značce Minority Records.

V dnešní době pracuje především pro divadlo, ať už je to Národní divadlo, Nová scéna, spolupráce s Miřenkou Čechovou nebo VOSTO5, rozhlas, kde tvoří sound design pro Vinohradskou 12 i množství rozhlasových her, objevuje se také v titulcích filmů a dokumentů. Nemluvě o grafické tvorbě v rámci studia Carton Clan. Martin Hůla aka Martin Tvrdý nebo také Bonus, Bourek je však především skvělým hudebníkem. Byl snad u všeho, co se na indie scéně u nás šustlo.

Martin Tvrdý je držitelem ceny hudebních kritiků Apollo za – pro scénu zcela zásadní – album Náměstí míru. Nominován na Anděla i Vinylu byl za desku U nás v garáži. Jeho práce ovšem rezonuje dodneška, vždyť třeba post-hudba na své novince Svět na konci roku nula Martina hojně cituje.

Vášní Martina jsou ale také knihy – velkou spoustu jich přivedl na svět. Řadou workshopů pro děti i dospělé dále zasahuje také do vzdělávání, vede kurzy v Synth Library a více než vyučovat se snaží zprostředkovat přístup, že neexistuje žádná správná (ani špatná) cesta. Pravý DIY. Je rovnej a rovnost prosazuje. Má neobvyklý a krásný způsob estetického cítění, který dává do všeho, co dělá. Jeho záběr je tak široký, že téměř nelze obsáhnout. Jakoby neexistoval limit. Práce má tolik, že je navíc téměř nemožné se s ním sejít. Když se vám to ale povede, odejdete s pocitem až, řekl bych, pýchy, že se s ním znáte, že vám dává trochu nahlídnout do svýho života. Vždycky se od něj něco novýho dozvíte.

Pusťte si nový podcast. Rozhovor o sound designu, pop music, knížkách a o tom, jak se vlastně Martin Tvrdý má a co mu dělá radost.

Pavel Turek je kulturní redaktor týdeníku Respekt, hudební publicista a podle mě tak vášnivý fanoušek a znalec hudebního prostředí, že z jeho článků je znát nejen velká znalost souvislostí a hluboký ponor do tématu, ale svým způsobem i něha, která, si myslím, souvisí právě s nesmírným zájmem o věc

Nick Cave někde řekl, že umělec musí být výstřední. Nejsme zvyklí jako o umělcích mluvit o novinářích, ale mně přijde, že právě Pavel Turek by si tohle označení zasloužil. Je výstřední, chytrý, vzdělaný, vtipný a umí tak poutavě a rychle mluvit a dávat věci do souvislostí, že musíte velice dobře poslouchat, abyste stihli navnímat všechno, co říká.

Hodně ví a umí to říct. Je to opravdový balzám ho poslouchat. Rozhovorem s ním o hudbě během pandemie, Kafkovi a rapu pokračuji v sérii svých podcastů.