Tohle je poslední díl podcastu Jeviště. Připravila jsem pro vás celkem dvacet šest dílů s herci, zpěváky, režiséry, uměleckými řediteli i zdravotními klauny. A po roce natáčení jsem se rozhodla zatáhnout za Jevištěm oponu. Ten poslední dvacátý sedmý díl je speciální. Na divadlo a kulturu jsem se chtěla podívat z pohledu diváků. Pozvala jsem si tak do studia na společný rozhovor své kolegy z INFO.CZ.

Jak je to možné? Co je to? O co vám jde v tom vašem divadle? To jsou základní otázky, na jejichž odpovědi vytváří bezpečný a vlídný prostor divadlo MANA. Odpovědi ale nedostanete naservírované na zlatém podnose od divadla, ty je potřeba hledat v sobě. „Odpovědi na otázky si musí člověk najít sám v sobě a ve svém životě. My mu vytvoříme prostor, aby se mu ta odpověď dobře hledala. Dáme mu tam inspirativní momenty a podněty. Vytváříme vlídné prostředí, kde se lidé budou cítit osloveni a naplněni. Proto máme různorodou dramaturgii – od vážných témat až po zábavné tituly,“ říká farář a provozní a technický ředitel divadla MANA David Frýdl.

Vyberete si divadelní inscenaci, na kterou se chcete večer podívat, hezky se oblečete a pak už vyrazíte do…obýváku, abyste si ji pustili na obrazovce v rámci platformy Dramox. Možná to zní, jak za času covidu, kdy jsme byli zavření doma a o návštěvě divadla jsme si mohli jen zdát. A ikdyž v této době Dramox skutečně vzniknul a zaznamenal u české veřejnosti úspěch, daří se mu i v této době, když každý večer můžeme s chutí vyrazit za kulturou. Dramox totiž nefunguje jako konkurence živých inscenací, ale spíše jako jejich reklama a podpora. 

Studio DVA v září tohoto roku oslavilo deset let výročí na scéně Paláce Fénix na Václavském náměstí. To je ale jen začátkem jejich úspěchu. Nezávislá divadelní a umělecká společnost zahájila činnost v roce 2000. Od roku 2004 je organizátorem Metropolitního léta hereckých osobností na Letní scéně Vyšehrad. V roce 2018 přibyly mimopražské scény – Letní scéna Vítězná a scéna na nádvoří Tvrze Divice na Lounsku. V říjnu 2018 pak Malá scéna divadla Studio DVA v ulici Na Perštýně. Dalším velmi důležitým faktem je, že Studio DVA slaví úspěch nejen u diváků, ale také herců a lidí z celého divadelního týmu. Pro Michala Hrubého jako producenta divadla a Tomáše Přenosila, PR a marketingového ředitele, je extrémně důležité být empatickými lídry, poskytovat lidem bezpečný prostor a pečovat o ně, aby se cítili dobře.

Prokop Zach je mladý umělec, se kterým přichází pro prostoru, ať už studia či divadla, dobrá nálada. Je rozkročen do mnoha směrů a má mnoho zálib a vášní. Herectví, rap, společenský tanec, akrobacie, hra na kytaru či ukulele. Hraje v divadle v Celetné, v divadle na Fidločcce či v divadle bez zábradlí. Zakládá svůj vlastní divadelní soubor, kde se svými kamarády herci připravuje hru vzal si na starosti také režii. A do toho ještě stále studuje konzervatoř, obor hudebně dramatický. S Prokopem jsme probrali v podcastu nejen jeho autenticitu a co je pro něj v životě důležité, ale také to, co se mu na umělecké profesi nelíbí a čemu by se rozhodně chtěl vyhnout. 

Jaká charakteristika vám pomůže přiblížit osobnost Andrey Holé? Např. když se mluví o té malé kudrnaté holce, nebo ještě lépe, o té malé holce s velkým hlasem. Andrea se však setkala i s jinými nálepkami, konkrétně během vystupování v soutěži Hlas Česko Slovenska. Nálepkami o jejím vzhledu, které nejen nepotěší, ale navíc i rozesmutní a uvrtají do pochybností. Sama se nicméně naučila své tělo přijímat takové, jaké je, že díky němu může vykonávat svou práci a být v ní dobrá, anebo také sdílet svou cestu ke spokojenosti i se svými studentkami na hodinách zpěvu.

Anna Julie Slováčková těsně před publikováním tohoto rozhovoru oslavila své 28. narozeniny. Jako hudební dárek si nadělila svou druhou desku Osudová, kterou pokřtí v Lucerna Music Baru 4. října. Jak se teď aktuálně cítí? Jak důležitá je pro ni v kariéře autenticita? A co je pro ni v umělecké branži absolutní no go zóna v komunikaci s fanoušky nebo producenty? I o tom jsme si povídali se známou zpěvačkou a herečkou v nové epizodě podcastu Jeviště.

Když přišel do našeho studia INFO.CZ klaun a také lektor a kouč Lukáš Houdek z organizace Zdravotnický klaun, měl chuť se u nás procházet kolem všech kamer a kabelů tzv. klaunským stylem. Tedy neobratně, s možností cokoliv převrhnout, ale zároveň zodpovědně, aby v nás nevyvolal hrůzu a strach, ale radost a smích. To je totiž základní pravidlo humoru, a zároveň tenká hranice, po které se klauni pohybují v nemocnici, kde navštěvují nemocné děti a přinášejí jim do prostředí plného stresu a nejistoty, dobrou náladu a uvolnění. 

Manželé Charlotte a Pavel Režní jsou známí svými rolemi v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Oba tam hned po škole získali nabídku na angažmá. A oba pracují na svých dovednostech i přístupu k práci, aby ve všech složkách, které muzikál obnáší, dělali maximum. Vytrvalost v jejich práci jim pak i vynáší ocenění v podobě širší nominace na Cenu Thálie za roli Elizy Doolittleové v My fair Lady pro Charlotte a pro Pavla samotné ocenění Thálie za roli Smrt v muzikálu Elisabeth, či Cenu ředitele Divadla J. K. Tyla za roli Tonyho ve West Side Story. A i když je to pro oba příjemné, důležitější je pro ně v uměleckém světě něco jiného.

Staráme se dostatečně o kulturní zdraví? Všichni si rádi po náročném dni pustíme příjemnou písničku, pobavíme se u dobrého filmu a když chceme, s nadšením vyrazíme do divadla na kvalitní hru. Ale vidíme za těmi všemi uměleckými kousky reálné bytosti? Osobnosti, které taky potřebují platit nájem, mít určité jistoty a pracovat v kvalitních podmínkách? U posledního jmenovaného tomu tak od revoluce není. „Od roku 1991-1992 se téměř honoráře nezvýšily, umělci dělají pořád za stejné peníze a  ještě se jim diví, že chtějí někdy zaplatit zkoušky. Myslím si, že pokud se soukromý producent rozhodne dělat jakýkoliv titul nebo show, tak by měl mít peníze i na tu výrobu,” vysvětluje v novém díle podcastu jeviště Lukáš Vilt a doplňuje. „Přeci když si jdu nechat něco vyrobit, nezaplatím jen část výroby. A součástí té výroby jsou i umělci, kteří zkouší a to je potřeba zaplatit. Umělec nemá zastání od státu jako je to v západních zemí, že by soukromý producent měl zaplatit za práci. On jim platí až za výkon. A to je potřeba srovnat a uchopit. Ale ze strany státu, protože logicky když to bude producentovi umožněno, tak to bude dělat.”