Jeviště

Muzikálovou herečku a zpěvačku Karolínu Tothovou jste mohli vidět např. v divadle Brodway v muzikále Adéla ještě nevečeřela, v divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni v muzikálu Josef a jeho pestrobarevný plášť nebo v divadle na Fidlovačce v Šakalích letech či v muzikálu Bratři. A aktuálně ji můžete vidět v divadle na Fidlovačce v představení Kouř nebo Sugar, v Divadle Brodway v Lásce Nebeské a v projektu Czech Cabaret. Divadlo na Fidlovačce se pro ni stalo pomyslnou domovskou scénou, kde dostala příležitost zahrát si hlavní roli v muzikálu Sugar aneb Někdo to rád horké. „Kdo mě zná, ví, že jsem taková pionýrka. Jsem dříč, co má rád poctivost, píli a dřinu. Ráda dodržuju pravidla, která dávají smysl. Lidé kolem mě rychle pochopí, že když mi svěří, abych něco rychle nastudovala, tak to zvládnu,” říká Karolína.

Herec Václav Vydra měl v umělecké branži štěstí na herecké příležitosti. Odmítnutí se mu na rozdíl od některých kolegů vyhýbala. A ono štěstí Vydra při našem rozhovoru ještě zaťukává na dřevo. „Štěstí je v herectví důležitým faktorem. Bez něj je ta profese obtížná. Je to loterie, zda si vás někdo vytáhne a jestli to klapne,“ říká herec, kterého můžete znát z Divadla na Vinohradech, Divadla Bez zábradlí nebo Divadla Kalich.

Rozálii Havelkovou jste mohli spatřit jako zpěvačku v Melody Makers, v inscenacích Meda a Marta na Letní scéně Kampa a aktuálně také v muzikálu Cabaret v Divadle Bez zábradlí. Krom toho vydala vlastní desku Korzetiér, jejíž písně zakomponovala i do představení Rozladěné držky, kde vystupuje spolu s Anežkou Hessovou. Pro Rozálii jako umělkyni je největší inspirací život, láska i některé nezdary. Zádrhel přichází, když je spokojená. „Když jsem spokojená a šťastná, moc inspirace nepřichází. Ale naštěstí nikdy nejsem pořád spokojená, inspirace je tak stále dost. Přivolat si múzu na povel zatím neumím. Ale podepsala jsem smlouvu s hudebním vydavatelstvím, a ti očekávají, že budu tvořit dál,” vysvětluje Rozálie. „Ve chvíli, kdy jsem se stresovala, že inspirace nepřichází, skutečně nic nepřicházelo. Až když jsem to pustila, inspirace přišla. Zároveň ale člověk musí být připravený a otevřený – v mém případě trávím víc času s harmonikou, hraju si písničky, zkouším různé věci a on třeba přijde nějaký nápad.“

I když se Martin Finger původně na herectví dát nechtěl, jeho dlouholetý kamarád Ondřej Sokol ho přemluvil, ať si dá přihlášku na DAMU. Od té doby se divadlu a seriálovým a filmovým rolím věnuje naplno. Zkušenosti nasbíral v Národním divadle, v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v Divadle Komedie a už deset let ho můžete vidět v inscenacích Činoherního klubu. Tam si od sezony 2020/2021 přibral ještě roli uměleckého šéfa. V novém díle podcastu Jeviště říká, že nejtěžší je pro něj přepínaní mezi šéfováním a herectvím během dne, jakmile ale večer vstoupí na jeviště, je to pro něj odpočinek a radost. Šéfování se učí, rád chodí jako dozor na zkoušky a empaticky podporuje mladší kolegy k lepším výkonům. Rád by i pomohl Činohernímu klubu na výsluní, především u řad kritiků.

Režisérka Anna Turlo pochází z Ukrajiny a v Praze žije už přes rok. Do Česka přijela v březnu 2022 po začátku ruské invaze na Ukrajinu, a to se svojí mámou, čtyřmi kočkami a psem. Naučila se česky a velmi rychle si našla i práci ve svém oboru - v kultuře. Právě kultura ve spojení s terapiemi u psychologa jí pomáhá se z neuvěřitelné situace takzvaně nesesypat a žít dál. Získala práci jako projektová manažerka Imagine UA v Městských divadlech pražských a následně dostala nabídku režírovat hru Trojánky ve Švandově divadle.

Bára Šampalíková se jako herečka a zpěvačka živí již 12 let. Hraje hned v několika divadlech, má vlastní kapelu, účinkuje v mnoha různých hudebních uskupení a show. Když začínala, chtěla být u všeho a bylo jí jedno, kolik za to dostane. Teď už zná svou cenu a protože se potřebuje uživit,  už si rozmýšlí, do čeho půjde a co jí už za její energii nestojí. Před časem si totiž navíc  prošla i vyhořením.  „Nevýhodou na divadlech je, že se zkouší zadarmo. To znamená 2-3 měsíce každodenní práce. Večer je představení nebo např. s orchestrem hrajeme do noci a další den je potřeba být připraven na divadelní zkoušku od devíti ráno. Nemáš volno a je tak těžké si odpočinout,” vysvětluje Bára a dodává, že své povolání chce dělat nadále, ale zadarmo už to nejde pořád. Spánkový deficit, únava i pocit, že do práce nedávala sto procent ji ovlivnil v utříbení priorit.

Už dva roky mají Karel Heřmánek ml. spolu s jeho bratrem Josefem a také jeho ženou Nikol Heřmánkovou Kouklovou na starosti vedení Divadla Bez zábradlí. To převzali po Karlových rodičích. V rámci rozdělení kompetencí se rozhodli, že Karel bude mít zodpovědnost za umělecké vedení, bratr Josef za řízení firmy a Nikol si pod svá křídla vzala PR a marketing. „Nikol je duše a hybná sílá divadla. Má nápady a snaží se to tlaščit dopředu, z pohledu marketingu i sponzorství,” říká o své ženě Karel. Vedení divadla převzali během covidu a během té doby plánovali, jakým způsobem divadlo posunout dál, pracovali nad novým grafickým vizuálem webu a nazkoušeli tři inscenace - Iliada, Cabaret a Cikáni jdou do nebe. 

Právě divadlo a umělecká škola pomohly Honzovi Řezníčkovi s vývojem jeho osobnosti, především s emocemi. Ostatním lidem s podobnými problémy by poradil, aby se nestyděli, nekontrolovali a pustili emoce naplno. S průbojnější náturou funguje Honza aktuálně jako herec na volné noze a vidět ho můžete např. v Divadle Na Jezerce, Divadle Bez zábradlí nebo v Letních shakespearovských slavnostech.

„Setkání se souborem a možnost vytvořit něco z primární mlhoviny je pro mě čím dál důležitější,“ říká v podcastu Jeviště režisér Jiří Havelka, pro kterého je typické začít divadelní zkoušení bez hotového scénáře a konkrétní vize. Díky tomu herce poznává z více stránek.

Divadelní zážitek je podle Jiřího Havelky dost specifický. Jsou momenty, kdy v něm cítí něco, co nikde jinde zažít nemůže a nelze ho ani nijak nahradit. „Divadlo se zdigitalizuje, nebudete ho mít někde v knihovně uložené. Děje se s živými lidmi, a je jedno, co bylo před a co bylo po něm. Jde o ten čas, kdy probíhá,” vysvětluje Jiří Havelka, pro kterého je divadlo tím, co ho v životě naplňuje nejvíc a dává mu smysl.

Vaškovi Šandovi se splnil dětský umělecký sen. Už odmala ho bavilo divadlo, chodil do dramaťáku, hlásil se na recitační soutěže a na gymnáziu hostoval v divadle. Když pak přišla chvíle, kterou vysokou školu si pro sebe vybrat, DAMU byla jasná volba. Při studiích katedry činoherního herectví účinkoval v Činoherním klubu a když pak dostal v roce 2016 také nabídku na angažmá, byl z ní nadšený.