JÓGA VÁSIŠTHA - Kniha V - O utišení

VASIŠTHA pokračoval: Ó Rámo, dokud si člověk nepodmaní mysl myslí, nemůže získat poznání Já. A podobně jako nikdy nezapadne Slunce namalované na obraze, tak neskončí utrpení člověka, který zakouší falešné pocity „já“ a „moje“. Ukazuje to i následující příběh, který ti nyní povím.

Existuje hora vysoká jako tři světy na sobě. Na jejím vrcholu sídlí bohové, uprostřed lidé a u jejího úpatí žijí bytosti podsvětí. Tato hora obsahuje vše, co je, a jmenuje se Sahja. Je na ní poustevna, v níž kdysi přebýval velký zřec Atri. Žili v ní také dva mudrci, Brhaspati, jenž měl syna Vilásu, a Šukra, jehož synem byl Bhása. Oba chlapci vyrostli v mladé muže. Byli si navzájem velmi blízcí, takřka nerozluční.

Šel čas a oba staří mudrci opustili tento svět. Mladíci, zdrceni žalem, vykonali pohřební obřady a v důsledku ztráty svých otců se přestali zajímat o prospěch a bohatství. Oba se rozhodli opustit domov, přičemž každý se vydal na opačnou stranu. Po nějaké době se opět setkali.

VILÁSA řekl svému příteli Bhásovi: Jak je hezké znovu se s tebou setkat, můj nejdražší příteli. Řekni mi, cos dělal od doby, kdy jsme se rozešli. Přineslo tvoje odříkání ovoce? Zbavila se tvá mysl horečky světského života? Dosáhl jsi poznání Já? Řekni, daří se ti dobře, jsi šťastný?

BHÁSA odvětil: Považuju za veliké štěstí, že tě znovu vidím, můj drahý příteli a bratře. Avšak jak můžeme my, co putujeme v tomto světě jevů, být šťastni, jak se můžeme mít dobře, pokud nedosáhneme nejvyššího poznání, pokud nezmizí pomýlenost mysli? Dokud nepřekročíme oceán vesmírného koloběhu zrození a smrti, jak se můžeme mít dobře a být šťastni? Dokud naděje a touhy zrozené v naší mysli nejsou zcela zničeny, jak se můžeme mít dobře a být šťastni?

Dokud nedosáhneme poznání Já, budeme se neustále vracet na úroveň zrození a smrti, stále dokola budeme prožívat dětství, mládí, dospělost, stáří a smrt a stále dokola se budeme zabývat týmiž nedůležitými činnostmi a zážitky. Tužby ničí poznání. Jsme-li hladoví po uspokojování smyslů, života rychle ubývá. Mysl upadá do bahna smyslového potěšení. Je s podivem, jak a proč se tělo, toto skvělé plavidlo, jež nás může přepravit na druhý břeh poznání Já, nechá zatáhnout do bažiny projeveného světa. Malá vlnka, které říkáme mysl, se v nepatrném okamžiku rozroste do neuvěřitelných rozměrů. Smutek a trápení člověk pošetile připisuje Já, třebaže se Já ani v nejmenším netýkají, a pak je nešťastný.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Po svých úvahách o iluzorní povaze projeveného světa se mudrci Suraghu a Parigha vzájemně uctili a poté se vrátili ke svým povinnostem.

Buď pevně ustálen v poznání a zbav své srdce nečistého pocitu ega. Jakmile čisté srdce nahlédne neomezený prostor Vědomí, jenž je zdrojem vší blaženosti a je v dosahu každého, spočine v nejvyšším Já. Mysl takto oddaná neomezenému Vědomí je obrácena dovnitř a naplněna poznáním Já. Nenechá se tudíž ovlivnit žádným trápením.

Třebaže se budeš zabývat záležitostmi denního života a vyvstanou v tobě pocity příjemného a nepříjemného, tvé vnitřní Bytí se nemůže pošpinit. Tak jako světlo zažene temnotu, tak poznání toho, že svět je výtvor nevědomosti, vyléčí všechny nemoci. Jakmile vzejde toto poznání, jednou provždy ustane nevědomé vnímání světa jako něčeho skutečného. Podobně jako mořská voda neporaní oči rybám v moři, tak činnost, kterou se budeš zabývat, tě neovlivní ani k ní nebudeš připoután. Nikdy už nebudeš prožívat iluzi.

Člověk opravdově žije jen tehdy, září-li v jeho srdci jasné světlo poznání Já. Tehdy jsou jeho činy naplněny blažeností. Skutečným dnem je jen ten, který do srdce člověka vnese nezaujatost a poznání Já. Skutečným svatým textem je takový, který v srdci člověka vyvolá nezaujatost a poznání Já. A opravdovým přítelem je jen ten, který srdce člověka vede k nezaujatosti a poznání Já. Ó Rámo, uchraň svého džívu od bažiny projeveného světa. Jakmile pochopíš Skutečnost, nikdy se již do této bažiny nevrátíš.

Ó Rámo, společenství mudrců ti pomáhá poznat prostředky k dosažení poznání Já. Člověk by neměl žít na místech, kde takové společenství chybí. Ve společenství mudrců se mysl hledajícího rázem uklidní. Člověk by se měl pozvednout, a ne namísto toho zabřednout do bažiny nevědomosti. Moudrý člověk se neustále dotazuje na podstatu světa a na Já. V tom mu nepomohou přátelé, příbuzní, majetek ani svaté texty. Pouze čistá mysl, která je obdařena nezaujatostí a neustále se zabývá dotazováním se na Já, umožní člověku překročit oceán nevědomosti.

Člověk dosáhne poznání Já, jakmile pohlédne na tělo jako na netečnou hmotu. Je-li rozptýlena temnota nevědomosti, tedy pocit ega, zazáří světlo poznání Já. Tento stav Sebepoznání či dokonalého osvícení je mimo jakýkoli popis. Tak jako lze sladkost cukru poznat jen přímou zkušeností, tak pouze přímou zkušeností lze poznat povahu osvícení. Zmizí-li mysl i pocit ega, vyvstane poznání Já. Tento stav je dosažen praktikováním jógy a je v některých ohledech srovnatelný s hlubokým spánkem. Ve skutečnosti jej však nelze popsat ani s ničím porovnat.

TEXT ve formátu PDF zde.

PARIGHA pravil: Ó králi, každý čin toho, kdo je pevně ustálen v nezaujatosti a rovnováze, přináší radost, na rozdíl od činů jiných lidí. Jsi ustálen ve stavu nejvyššího klidu a míru, kdy v mysli nevznikají žádné myšlenky ani představy? Jsi ustálen v samádhi?

SURAGHU pravil: Svatý muži, prosím, řekni mi, proč jen ten stav mysli, v němž nevznikají myšlenky a představy, je nazýván jako samádhi? Ať už je mysl člověka, jenž je znalcem Pravdy, zaměstnána činností nebo rozjímáním, může snad ztratit stav samádhi? Nemůže. Osvícený člověk je navždy v samádhi, i když se zabývá světskými záležitostmi. Na druhou stranu ten, jehož mysl v klidu není, neprožívá samádhi, ani když sedí v lotosové pozici.

Znalost Pravdy je oheň, jenž spálí všechny naděje a touhy jako suché listí. Tomu se říká samádhi. Tedy nikoli jen tomu stavu, kdy člověk zůstává tichý. Samádhi je stav, V němž je věčná spokojenost a jasné vnímání toho, co je. Samádhi je stav, v němž není jáství, v němž člověk nepodléhá protikladům a je oproštěn od obav a přání něco získat či se něčeho zbavit. Od okamžiku, kdy vzejde poznání Já, se pro mudrce stává stav samádhi trvalým. Nemůže ho ztratit, nemůže ho ani na chvíli přerušit. Tak jako čas nezapomíná plynout, nezapomíná člověk na poznání Já. Tak jako je hmotná věc navždy hmotná, je mudrc navždy mudrcem.

Jsem navždy probuzený, čirý, v klidu a míru uvnitř sebe, ve stavu samádhi. Jak by tomu mohlo být jinak? Jak by tu mohlo být něco jiného než Já? Jestliže po všechny časy a všemi způsoby je Já vším ve všem, jak by tu mohl být jiný stav než samádhi? A co lze nazvat samádhi?

PARIGHA pravil: Ó králi, dosáhl jsi zajisté plného osvícení. Záříš blažeností, klidem, dobrotou a čistotou. Není v tobě pocit ega, touha ani odpor.

SURAGHU pokračoval: Ó mudrci, není tu skutečně nic, po čem by stálo za to toužit, nebo co by měl člověk odmítat. Dokud jsou věci viděny jako objekty, nejsou ničím jiným než představami a vjemy. Není-li co získat, není ani co odmítnout. Dobrý a špatný, malý a velký, cenný a bezcenný, to jsou všechno pojmy založené na tom, že něco je žádoucí a něco ne. A jestliže žádoucí ztratí svůj význam, nevyvstane ani to druhé. Všechno, co vidíme ve světě, všechny hory, oceány, lesy, muže, ženy i ostatní objekty, to vše je bez podstaty. Proto nemá smysl po něčem z toho toužit. A není-li tu touha, je v srdci člověka nejvyšší klid a mír.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Suraghu dosáhl dotazováním se na Já nejvyššího stavu Vědomí. Od té doby se už netrápil a vykonával svoji práci s vyrovnanou myslí. Byl soucitný, přesto ne se vším svolný, nezavrhoval dvojice protikladů, ale nebyla v něm závist, nebyl chytrý, ale chytrost mu nescházela, neměl záměr a nebyl ani bez záměru. Žil s nezaujatostí a vnitřním klidem. Pochopil, že všechno jsou jen rozličné projevy Vědomí. Dosáhl pochopení, a v radosti i bolesti byl proto naplněn klidem a mírem.

Nějaký čas vládl a pak ze své vůle odložil své tělo. Dosáhl sjednocení s neomezeným Vědomím. Ó Rámo, žij a vládni ve světě také tak, s osvícenou myslí.

RÁMA se zeptal: Mysl je však velmi nestálá. Jak může člověk dosáhnout dokonalé vyrovnanosti?

VASIŠTHA pokračoval: K tomu ti povím, jak spolu rozmlouvali král Suraghu a mudrc Parigha. Pozorně naslouchej.

Král Suraghu měl blízkého přítele, jímž byl perský král Parigha. Jednou postihl perské království velký hladomor a Parigha byl hluboce sklíčený při pohledu na utrpení svého lidu. Když viděl, že všechny snahy zbavit je trápení jsou marné, odešel Parigha do lesů, aniž by to komu řekl, a prováděl tam odříkání. Živil se suchým listím a přijal jméno Parnáda. Po tisíci letech pokání a rozjímání dosáhl poznání Já a poté svobodně putoval po třech světech.

Jednoho dne potkal krále Suraghu, jehož znal z dřívějška. Dva osvícení králové jeden druhého náležitě uctili.

PARIGHA pravil: Podobně jako tobě pomohl k dosažení Sebepoznání mudrc Mándavja, já jsem dosáhl poznání boží milostí během svého pokání. Řekni mi prosím, spočívá nyní tvoje mysl v dokonalém klidu? Žijí tví poddaní v míru a spokojenosti? Jsi pevně ustálen v nezaujatosti?

SURAGHU odvětil: Kdo může skutečně pochopit boží vůli? Ty a já jsme žili daleko od sebe, ale nyní nás to svedlo dohromady. Co je nemožné pro Boha? Jeho svatá přítomnost je požehnáním. Díky ní jsme byli zbaveni špatností a omylů. Cítím, že veškerá spokojenost má jeho podobu. Společenství svatých a mudrců je jako nejvyšší stav osvobození.

TEXT ve formátu PDF zde.

SURAGHU rozjímal o jeho slovech: Čemu vlastně říkáme „já“? Já nejsem hora Méru a hora Méru není moje. Nejsem horský kmen a horský kmen není můj. Toto království se mým pouze nazývá, ale této představy se zříkám. Zbývá hlavní město. Nejsem toto město a město není moje. I toho se zříkám. Stejně tak se zříkám představy rodiny a rodinných vztahů.

Nyní prozkoumám tělo. Nejsem maso, krev, kosti ani orgány, z nichž se tělo skládá. To vše je jen netečná hmota, ale já jsem schopen vnímání. Nejsem potěšení a potěšení mi nepatří. Rozum a smyslové orgány nejsou mnou ani nejsou moje. Jsou netečné, ale já jsem schopen vnímat. Nejsem mysl, jež je hlavní příčinou nevědomého cyklu zrození a smrti. Nejsem rozlišovací schopnost ani pocit ega, to jsou představy vycházející z mysli.

No a co zbývá? Zbývá vnímající džíva. Ale ten s sebou nese vztah mezi subjektem a objektem. To, co je objektem poznání či chápání, není Já. Proto se zříkám toho, co je poznatelné, zříkám se objektu. Nyní zbývá čiré Vědomí, oproštěné od stínů pochybností. Jsem neomezené Já. Pro Já neexistuje omezení. I bohové jako Stvořitel Brahmá, král bohů Indra, bůh smrti Jama či bůh větru Váju i všechny další bytosti jsou jako korálky navěšené na tomto neomezeném Vědomí.

Tato všemohoucnost Vědomí, čitšakti, je oproštěna od mylného rozdělování na subjekt a objekt. Je za bytím i ne-bytím, ačkoli je to Skutečnost každé bytosti. Prostupuje všemi bytostmi vesmíru. Je nádherou a světlem všeho. Je základem každé formy i každé změny, a přece je mimo to všechno. Po všechny časy je ve všem a vším. Rozprostírá se jako čtrnáct úrovní existence a i představa zahrnující vesmír není nic jiného než všemohoucí Vědomí.

Omezené představy radosti a bolesti jsou falešné, neboť všemohoucí Vědomí je všudypřítomné a neomezené. Jsem-li probuzený, je to Já, jsem-li v iluzi, pak se totéž Já stane králem. Mysl a tělo fungují jen díky milosti Já. Jen díky jeho síle tančí všechno ve vesmíru podle Já. Bylo ode mne pošetilé sužovat se tím, že uděluji požehnání nebo trest. Nyní jsem byl probuzen, poznal jsem vše, co má být poznáno, a dosáhl všeho, co stojí za dosažení. Co znamenají radost a bolest, štěstí a smutek, požehnání a trest? Vše je prostoupeno Brahman. Kde je důvod pro smutek a iluzi? Kdo co dělá? Jediné, co existuje, je neomezené Vědomí. Chvála tobě, Bože! Chvála neomezenému Já!

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Ó Rámo, nyní si vyslechni následující příběh. V Himálaji je hora jménem Kailása. Na úpatí hory žil horský kmen nazývaný Hémadžata, což znamená Zlatovlasí. Jejich králem byl Suraghu. Byl mocný, silný a moudrý. Byl obdařen poznáním Já a velmi nadaný v poezii a literatuře. Neznal únavu a neustále vykonával své povinnosti vládce, obdarovával či trestal všechny, kteří si zaslouží být obdarováni či trestáni. Při neustálé činnosti však bylo jeho duchovní poznání zakaleno.

SURAGHU přemítal: Lidé kvůli mně podstupují mnohá trápení. Jejich utrpení je moje utrpení. Měl bych jim poskytnout bohatství, aby se radovali, tak jak jsem se radoval já, když jsem zbohatl. Jejich radost je moje radost. Běda, tím, jak střídavě obdarovávám a trestám, střídá se i u mě radost a bolest.

Král byl tím velmi zarmoucen. Jednoho dne ho přišel navštívit mudrc Mándavja. Suraghu ho přivítal, poklonil se mu a náležitě ho uctil.

SURAGHU se zeptal: Pane, mučí mě starosti o to, zda dary či tresty, které dávám svým poddaným, se mi nevrátí. Prosím, pomoz mi získat nezaujatost a ochraň mě před předsudky a předpojatostí.

MÁNDAVIJA odvětil: Všechny slabosti mysli ustanou, je-li tu vlastní úsilí založené na pochopení. A pochopení vyvstane u člověka, který je pevně zakotven v Sebepoznání, v poznání Já. Utrpení mysli se lze zbavit dotazováním se na podstatu Já. Člověk by měl zkoumat svoji mysl. Měl by se ptát, co jsou zač všechny nálady a pocity, jež v jeho mysli vznikají. Takovými dotazy mysl dozraje. Pokud tímto dotazováním uskutečníš svou pravou přirozenost, nebude se tě dotýkat nadšení ani sklíčenost. Mysl se vzdá minulosti a budoucnosti, a tím i svého odděleného fungování. Pak zakusíš nejvyšší klid a mír. Jakmile jsi ve stavu vyrovnanosti, cítíš soucit se všemi, kteří si libují v bohatství a světské moci. Dosáhneš-li poznání Já a vědomí se ti rozšíří na neomezené Vědomí, pak již tvá mysl neupadne do žumpy světa, podobně jako se slon neponoří do louže. Jen malá mysl hledá malá potěšení a malou moc.

Je-li tu poznání Nejvyššího, vzdá se mysl všeho. Než přijde poznání, měl by se člověk všeho zříci. Není to tak, že až člověk všechno odevzdá, přijde poznání Já. Ale zřekne-li se člověk všech představ a názorů, pak to, co zbude, je Já. V běžném životě je tomu podobně, neboť člověk nedostane to, po čem touží, dokud se neodstraní překážky, které tomu brání. A pro poznání Já to platí o to víc.

Mudrc Mándavja domluvil a odešel.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Ó Rámo, neomezené Vědomí si začne být vědomo ostré chuti chilli papriček a vznikne pocit ega s veškerým rozlišováním v čase a prostoru. Neomezené Vědomí si uvědomí slanost soli a vznikne pocit ega s rozlišováním, projevujícím se v čase a prostoru. Neomezené Vědomí si uvědomí sladkost cukrové třtiny a s tím vznikne i uvědomění si příslušných vlastností. Neomezené Vědomí, jež je všudypřítomné, si začne uvědomovat základní vlastnosti kamene, hory, stromu, vody a prostoru, a vznikne vědomí jáství neboli individualita.

Přirozené spojení částic, prostoupené Vědomím, se projevíjako dělicí zeď mezi „já“ a „ty“ a to vše se pak zdá existovat vně Vědomí jako jeho objekty. Ve skutečnosti jsou to jen odrazy ve Vědomí, které tím, že si samy sebe uvědomují, vytvářejí svoji vlastní zdánlivou individualitu. Vědomí zakouší samo sebe jako uvědomění, jež se od Vědomí neliší. Tak se zdá, že vznikl pocit ega a vše, co s tím souvisí. Klenot neomezeného Vědomí odráží vlastní světlo Vědomí, které se nachází ve všech možných kombinacích základních prvků, a ty pak získávají zdánlivé vědomí „já“ a představu „já jsem“.

Vnitřní uvědomění se ve všech takových kombinacích prvků však není nic jiného než neomezené Vědomí, tudíž tu neexistuje žádný vztah založený na subjektu a objektu. Nikdo nemůže nic od sebe odlišného zakoušet, nemůže to získávat a nemůže to měnit. Ó Rámo, vše, co jsem dosud řekl, je jen hra se slovy, která ti má pomoci k pochopení. Nic takového jako „já“ či „svět“ neboli kombinace částic neexistuje. Není tu mysl, není tu objekt poznání ani iluze světa. Tak jako se voda projeví v podobě vodního víru, tak se zdá, že se Vědomí projeví samo v sobě jakožto „já“. Ale Vědomí je prostě Vědomí, ať už si o sobě myslí, že je bůh Šiva anebo nepatrný džíva.

Rozdělení na „já“ a „ty“ i veškerá rozmanitost hmotných věcí vznikne kvůli uspokojení nevědomého člověka. Cokoli si nevědomý jedinec v neomezeném Vědomí představí, to potom vidí. Život je ve světle uvědomění nahlížen jako Vědomí, je-li však považován za život jedince, pak se jeví jen jako život. Ve skutečnosti mezi životem a Vědomím neexistuje rozdíl. Podobně neexistuje opravdový rozdíl mezi džívou neboli jedincem a Šivou neboli kosmickým Bytím. Pochop, že to vše je jednotné a nedělitelné neomezené Vědomí.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Kdo chápe Já jako vše překračující Bytí nebo jako Já všeho, tedy Bytí, jež je neoddělitelné od všeho, co je, ten je ustálen v rovnováze. U koho ustalo rozlišování na to, co má či nemá rád, kdo vnímá všechny bytosti stejně a svět v bdělém stavu je pro něj jako svět snový, ten je ustálen v rovnováze, a třebaže žije mezi lidmi, zůstává v odloučení. Pro toho, jehož vědomí je obráceno k Já, je přebývání na vesnici či ve městě totéž jako přebývání v lesní samotě.

Ten, kdo dosáhl vnitřního klidu a míru, nachází klid a mír kdekoli ve světě. Zato ten, jehož mysl je neklidná a rozptýlená, shledává svět plný neklidu. Co člověk prožívá uvnitř, prožívá i navenek. Nebe, země, vzduch a prostor, hory a řeky, to vše se jeví vně, ale přitom je to součástí vnitřního nástroje, mysli. Všechno to existuje podobně, jako existuje strom ukrytý v semínku. Navenek se to projeví, jako když se vůně uvolní z květiny. Ve skutečnosti neexistuje nic uvnitř ani vně. Co a jak si Vědomí představí, to se tak i projeví. Všechno uvnitř i vně je samo Já.

Kdo je naplněn vnitřní radostí, jedná pouze prostřednictvím svého těla a nenechá se ovládat nadšením ani smutkem, ten je ustálen v rovnováze. Je čirý jako obloha, oproštěný od tužeb. Jeho činy jsou přiměřené a spontánní, a co se týká nadšení či smutku, jedná, jako by byl ze dřeva či hlíny. Cizí majetek ho neláká nikoli ze strachu, ale zcela přirozeně. Spočívá v klidu a míru a všechno vidí jako své vlastní Já. Ví, co je Skutečnost.

Nevědomý člověk nechápe neskutečnost objektů, neboť nechápe Skutečnost. Ten, kdo dosáhl stavu čirého Bytí, nemůže být nikdy pošpiněn, ať je živý nebo mrtvý, doma nebo mimo domov, bohatý nebo chudý, ať si užívá a tančí nebo se všeho vzdá a odejde do hor, ať používá drahé masti nebo má vlasy neupravené a zcuchané, ať koná šlechetné skutky nebo je nekoná, ať umírá nebo žije do konce vesmírného cyklu. Poněvadž nekoná nic. Pouze mysl podmíněná sklony je pošpiněna konáním, neboť se v důsledku pocitu ega a svých představ ke skutkům připoutává. Jakmile ustanou mylné představy a vyvstane moudrost, je mysl přirozeně zbavena svých nečistot.

Osvícený mudrc nic nezíská, ať už něco udělá nebo neudělá. Tak jako z kamene nevzklíčí strom, tak se v životě mudrce neprojeví touhy. A i když touha vyvstane, v témže okamžiku zmizí jako text napsaný na vodu. Mudrc a celý vesmír nejsou jeden od druhého odděleni.

TEXT ve formátu PDF zde.

VASIŠTHA pokračoval: Ó Rámo, žij jako mudrc Uddálaka, neustále zkoumej podstatu Já a dosáhni klidu a míru. Do takového stavu Vědomí lze dojít rozvíjením nezaujatosti, studiem svatých knih, za pomoci guru a neustálým hledáním podstaty Já. Je-li probuzená Inteligence dostatečně silná a pronikavá, pak k dosažení klidu a míru stačí sama bez jakýchkoli jiných prostředků.

RÁMA se zeptal: Svatý muži, někteří mudrci, kteří jsou osvíceni a spočívají v Sebepoznání, se věnují různým činnostem, zatímco jiní se stáhnou do ústraní a přebývají v meditaci, v samádhi. Kteří z nich jsou lepší?

VASIŠTHA odvětil: Ó Rámo, samádhi znamená hlubokou meditaci, tedy

pochopení, že objekty smyslů jsou ne-Já. V takovém stavu člověk neustále zakouší vnitřní klid a mír. Kdo pochopí, že objekty se týkají pouze mysli, a setrvá ve vnitřním klidu, ten se může věnovat nejrůznějším činnostem nebo žít v odloučení, a v obou případech zakouší blaženost meditace. Má-li člověk, který se zdá být v samádhi, rozrušenou mysl, pak jde o člověka zmateného, žijícího v iluzi. Má-li však ten, kdo se zdá být zmatený, mysl osvobozenou od představ a neklidu, jde o člověka osvíceného, který zůstává v nepřetržitém samádhi. Ať se člověk věnuje nejrůznějším činnostem anebo žije v odloučení, v tom není z hlediska osvícení žádný rozdíl. Mysl osvobozená od sklonů a podmíněností nebude znečištěna, ani když je zaměstnána činností. Skutečný klid neboli samádhána znamená nekonání mysli. Je to úplné osvobození, je to požehnání.

Zda někdo v meditaci je či není, se pozná podle toho, zda tu je či není pohyb myšlenek. Zbav proto svou mysl sklonů a podmíněností. Nepodmíněná mysl je pevná a stabilní, a to samo o sobě znamená meditaci, klid a osvobození. Mysl podmíněná sklony je zdrojem utrpení. Mysl zbavená sklonů dosahuje nejvyššího stavu osvícení, neboť není tím, kdo koná. Člověk by měl pracovat na tom, aby odstranil všechny sklony a podmíněnosti mysli. Pak je tu samádhi, meditace čili osvobození od utrpení, strachu a chtění. Všechny touhy a naděje týkající se světa utichnou a Já spočine samo v sobě.

Zřekni se kKlamného ztotožnění Já s objekty světa a pak žij tam, kde je ti libo, doma či v horské jeskyni. Pro toho, jehož mysl dosáhla klidu a odpoutanosti, je i dům tichým lesem. Je-li mysl v klidu a míru, zbavená pocitu ega, je i rušné město tichou pustinou. Naopak i les může být rušným městem pro toho, jehož srdce je plné tužeb a žádostí. Rozptýlenost mysli utichá v hlubokém spánku. Osvícení dosahuje osvícení. A ty jednej, jak si přeješ.

TEXT ve formátu PDF zde.

RÁMA se zeptal: Ó mudrci, pověz mi prosím, co je to čiré Bytí?

VASIŠTHA odpověděl: Když mysl zmizí v důsledku nepřítomnosti představ o hmotné existenci, pak vědomí existuje ve své přirozenosti jako Vědomí. Tomu se říká čiré Bytí. Jestliže Vědomí prosté představ o objektech ztratí svoji oddělenost a splyne se sebou samým, znamená to čiré Bytí. Pokud všechny objekty, vnější, tudíž hmotné, a vnitřní, tudíž myšlenkové, splynou s Vědomím, je tu čiré Bytí. Je to nejvyšší stav, který nastane u každého osvobozeného mudrce, ať už se mudrc zdá být v těle nebo bez těla. Tento stav je dostupný tomu, kdo byl probuzen, kdo se nachází v hluboké meditaci, a člověku poznání. Nemůže ho zakoušet nevědomý jedinec. Mudrci a trojice bohů Brahmá, Višnu a Šiva jsou v čirém Bytí pevně ustáleni. V takovém stavu Vědomí žil Uddálaka.

Časem se v jeho mysli zrodila myšlenka na opuštění těla. Odešel do horské jeskyně a tam se posadil do lotosové pozice. Přivřel oči, zatáhl konečník, přitiskl bradu k hrudi a podobným způsobem uzavřel všech devět otvorů těla. Smysly vtáhl do svého srdce a zadržel životní dech, pránu. Špičku jazyka přitiskl k hornímu patru, rty měl mírně od sebe. Nezaměřoval se ani dovnitř ani ven, ani nahoru ani dolů, ani k objektům ani do prázdna. Udržoval své tělo ve stavu dokonalé rovnováhy. Ustálil se v čirém Vědomí a zakoušel vnitřní blaženost. Dosáhl vědomí čirého Bytí, které překračuje i stav blaženosti. Celé jeho bytí bylo naprosto čiré.

Nějaký čas Uddálaka zůstal v tomto čirém stavu nepohnutý jako postava na obraze. Postupně den za dnem dosahoval dokonalého klidu a míru a setrvával v čirém Bytí. Překročil cyklus zrození a smrti. Všechny jeho pochybnosti a špatné myšlenky zmizely, všechny nečistoty srdce byly odplaveny. Dosáhl stavu blaženosti a klidu, který je mimo všechny popisy a vůči němuž se jeví bezcenné i potěšení krále nebes. Jeho tělo takto zůstalo šest měsíců a za tu dobu ho pálivé paprsky Slunce úplně vysušily.

Jednoho dne se k tomuto místu vydala bohyně Párvatí se svými družkami. Párvatí byla uctívána samotnými bohy, a když uviděla Uddálakovo tělo vysušené paprsky Slunce, přijala ho jako ozdobu své hlavy.

Ó Rámo, příběh mudrce Uddálaky probudí nejvyšší poznání v srdci každého, kdo bude hledat úkryt v jeho stínu.

TEXT ve formátu PDF zde.